náhled|Kančí (vlevo) a vepřové (vpravo) maso Kančí maso je maso pocházející z prasete divokého (Sus scrofa) a řadí se mezi zvěřinu. Kančí maso je tmavě červené a je popisováno jako velmi šťavnaté a aromatické. Více ceněno je maso mladých jedinců a selat z volné přírody, před masem zvířat chovaných v zajetí či masem starších zvířat, protože čím je zvíře mladší, tím je jeho maso křehčí. Maso starších zvířat musí být dva až tři dny zavěšeno a naloženo. Maso z mladých divočáků se může připravovat obdobným způsobem jako vepřové maso.Franz Maier-Bruck: Das große Sacher Kochbuch. Wiener Verlag, Wien 1975, S. 374–376
Charakteristika Maso je tmavě červené, u mladých jedinců růžové a texturou se podobá vepřovému masu. Je velmi šťavnaté a aromatické. Oproti vepřovému masu je však libovější a výživnější.
Rizika konzumace kančího masa Maso prasete divokého může být napadeno svalovcem stočeným (Trichinella spiralis), který způsobuje onemocnění zvané trichinelóza. Maso také může vykazovat určitou míru radioaktivity. Proto je například v Německu před spotřebou kančího masa vyžadován test na přítomnost svalovce a také se měří jeho radioaktivita (povolený limit je do 600 Bq).
Dějiny konzumace kančího masa náhled|Lov divočáka, jižní Indie, asi 1540 Lidé lovili divoká prasata po tisíciletí, přičemž nejstarší umělecká znázornění této aktivity pochází z období mladého paleolitu. Na některých archeologických nalezištích v Číně, která sahají až do období holocénního klimatického optima, tvořil kanec až 73 % všech pozůstatků středních a velkých savců. To naznačuje silnou závislost na tomto zdroji potravy.
Ve starověkém Řecku byl kanec vnímám jako zdroj potravy, ale také jako sportovní výzva a inspirace pro epická vyprávění. Římané tuto tradici zdědili a jedním z prvních z nich byl Scipio Aemilianus. Lov kanců se stal obzvláště populární mezi mladými aristokraty během 3. století př. n. l., kdy byl lov brán jako znak mužství a příprava na boj. Typická římská taktika lovu kanců spočívala v obklopení dané oblasti velkými sítěmi, následně byli na kance poštváni psi a kanec byl znehybněn menšími sítěmi. Zvíře bylo poté zabito venabulem, krátkým kopím s příčnou záštitou na spodní straně čepele. Římané se ve svém umění a sochařství hojně inspirovali lovem kanců, a to více než starověcí Řekové. S nástupem Konstantina I. Velikého se stal lov divočáků součástí křesťanských alegorických témat, přičemž zvíře bylo zobrazováno jako "černá bestie" analogická s drakem, proti kterému bojoval svatý Jiří.Scheggi, Massimo (1999). La bestia nera: Caccia al cinghiale fra mito, storia e attualità. Editoriale Olimpia (collana Caccia). s. 9–58 (italsky) Apicius věnuje celou kapitolu vaření kančího masa a uvádí deset receptů zahrnujících pečení, vaření a použití omáček. Římané obvykle podávali kančí maso s garumem.Scheggi (1999), s. 30–35 Ve středověku byla ústředním bodem většiny středověkých vánočních oslav v šlechtických kruzích kančí hlava.Adamson, M. W. (2004), Food in Medieval Times, Greenwood Publishing Group, s. 35,
Lov divočáků pokračoval i po pádu Západořímské říše, ačkoli germánské kmeny považovaly za ušlechtilejší a hodnotnější kořist jelena. Postřímská šlechta lovila divočáky stejně jako jejich předchůdci, ale především jako trénink na boj, nikoli jako sport. Nebylo neobvyklé, že středověcí lovci úmyslně lovili divočáky během období rozmnožování, kdy byla zvířata agresivnější. Během renesance, kdy odlesňování a zavedení střelných zbraní snížily počty divokých prasat, se lov divočáků stal výhradní výsadou šlechty. Tato skutečnost se stala jedním z obvinění vznesených proti bohatým během německé selské války a velké francouzské revoluce.
Kolem poloviny 20. století bylo na Kavkaze uloveno 7 až 8 tisíc kanců, v Kazachstánu 6 až 7 tisíc kusů a ve střední Asii během sovětského období asi 5 tisíc, a to především za použití psů a otěží. V Nepálu farmáři a pytláci likvidují kance tak, že na ně nastražují petrolejové návnady z pšeničné mouky obsahující výbušniny, přičemž žvýkací pohyb zvířete aktivuje zařízení.Shreshta, Tej Kumar (1997). Mammals of Nepal: (with reference to those of India, Bangladesh, Bhutan and Pakistan). Steven Simpson Books. s. 207
Praseti divokému se může dařit i v zajetí, avšak selata bez matky špatně rostou. Mezi produkty z divočáka kromě masa patří i kůže a štětiny.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Maso