Litevská první republika (, oficiálně Lietuvos Respublika – tedy „Litevská republika“) byl státní útvar na území Litvy v letech 1918–1940.
Vznik
náhled|Litva v roce 1923
Deklarace nezávislosti
Na počátku roku 1918, na základě zkušeností s aktem z 11. prosince, zvažovala Litevská rada nové projekty budoucí litevské státnosti. Dne 8. ledna byl předložen nový návrh zákona, který opakoval první odstavec zákona z 11. prosince. Na konci dokumentu byl doplněn pozměňovací návrh o potřebě ustavujícího parlamentu.
náhled|vlevo|230px|Litevská rada Litevská rada vyhlásila dne 16. února 1918 nezávislost. Německé císařství nezávislost Litvy uznalo, avšak pouze v té podobě na základě zákona z 11. prosince 1918. Plnou nezávislost získává Litva až po porážce Německa v první světové válce (11. listopad 1918). Dne 2. listopadu 1918 byla přijata prozatímní ústava po vzoru západních zemí. Dne 5. listopadu 1918 jmenovalo předsednictvo Státní rady předsedou vlády Augustina Voldemara, který 11. listopadu 1918 sestavil první vládu: Augustinas Voldemaras – předseda vlády a ministr zahraničních věcí Vladas Stašinskas – ministr vnitra Petras Leonas – ministr spravedlnosti Martynas Yčas – ministr financí, obchodu a průmyslu Juozas Tūbelis – ministr zemědělství a státních statků Jonas Yčas – guvernér ministerstva školství
Součástí Státní rady byly i národnostní menšiny: Židé a Bělorusové. Poláci podíl ve Státní radě odmítli.
Osvobozenecká válka a mírová smlouva
náhled|300px|Demarkační linie stanovená v letech 1919–1923 mezi Litvou a Polskem V prosinci 1918 vtrhla do Litvy Rudá armáda. V létě 1919 se podařilo ofenzívu zastavit a bolševici byli z Litvy vytlačeni. Bolševiky vytvořená Litbelská republika se rozpadla.
Dne 4. dubna 1919 byla přijata nová prozatímní ústava. Podle této ústavy byla zákonodárná moc rozdělena mezi Státní radu a vládu. Státní rada představovala hlavní zákonodárný a smluvní orgán. Prezident měl zákonodárnou pravomoc mezi zasedáními Rady.
Na podzim 1919 nařídily státy Trojdohody nově vzniklé Výmarské republice, aby stáhla svá vojska z Litvy. Část německých vojáků přeběhla do řad Bermontovců a pokusila se Litvu obsadit, avšak byla poražena litevskými dobrovolníky a vojáky v bitvě u Radviliškisu.
Na konci roku 1919, po úspěšných vojenských operacích, kdy litevská armáda dobyla zpět Ukmergė, Panevėžys a Zarasai od Rudé armády a zatlačila nepřítele za řeku Daugavu, byla zahájena jednání se Sovětským Ruskem, která vyústila v litevsko-sovětskou mírovou smlouvu podepsanou v Moskvě dne 12. července 1920, která byla pro Litvu výhodná a která umožnila posun východní hranice Litvy přes řeku Maladzečnu a navrácení Grodna a dalších etnických území.
Polská armáda opustila Vilnius v souladu se smlouvou o Entente na takzvané Curzonově linii.
Litevská armáda vstoupila 15. července do Vilniusu a zjistila, že Rudá armáda již pronásleduje Poláky, kteří se na základě mírové smlouvy mezi Litvou a Sovětským Ruskem z 12. července ve třech etapách vzdali území, které okupovali.
Ve dnech 9. a 10. října 1920, v hrubém rozporu s mezinárodním právem a právě podepsanou Suwałskou smlouvou s Polskem, obsadily Vilnius a Vilniuskou oblast vojenské jednotky vedené generálem L. Želigovským. Ačkoli tajně dostávaly pokyny od polské hlavy státu Józefa Piłsudského, oficiálně se prohlásily za „povstalce“ polského obyvatelstva Vilniuské oblasti a vyhlásily Středolitevskou republiku, která se později stala součástí Polska. Nejvíce propolsky do situace zasahovala Francie, která v předtuše ruského vlivu tlačila na Polsko, aby s ním opět začalo vyjednávat. Prozatímním hlavním městem Litvy se po přesunu vlády stal Kaunas.
Mezinárodní uznání státu V prvních letech po získání nezávislosti se Litva prosazovala na mezinárodní scéně s obtížemi. Většina velmocí se rozhodla uznat Litvu pouze de facto, nikoli však de jure. Většina světových států se k oficiálnímu uznání Litvy stavěla zdrženlivě kvůli nejisté situaci.
Švédsko bylo první zemí, která de facto uznala Litvu, a to nótou svého vyslance v Berlíně z 12. prosince 1918, tedy ještě předtím, než se Litva skutečně stala samostatnou zemí. Počátkem roku 1919 ji de facto uznaly také Norsko a Dánsko. Později, a to 24. září 1920, litevskou vládu de facto uznala Velká Británie. Následovala ji Francie dne 11. května 1920. Podle telegramu litevského zástupce ve Francii Oskarase Milašiuse, který byl adresován ministru zahraničních věcí Litevské republiky A. Voldemarasovi z 29. března 1919, byla otázka uznání Litvy projednávána ve francouzském parlamentu již koncem března.
Po podpisu mírové smlouvy se Sovětským Ruskem v roce 1920 se proces mezinárodního uznání výrazně urychlil a začal proces oficiálního uznání Litvy. V roce 1921 uznalo Litvu de jure prvních deset států.
V roce 1921 tak jako první učinilo Lotyšsko (2. února), druhé Estonsko (26. února). Dne 14. května 1921 podepsaly Litva a Lotyšsko v Rize úmluvu o stanovení hranic, která k Litvě připojila přímořskou Palangu a její okolí. Územní spory řešila komise vedená skotským diplomatem Jamesem Youngem Simpsonem.
Dne 19. srpna uznalo nezávislost Litvy Švýcarsko, následovalo Česko (5. ledna 1922 opět jako Československo), Nizozemsko, Finsko a dvě země amerického kontinentu – Mexiko a Brazílie. De facto uznala samostatnost Litvy Argentina. Dne 22. září 1921 byla Litva přijata do Společnosti národů.
Dne 9. května 1922 uznala Litvu de jure Venezuela, 23. května Řecko a Chile, 6. června Bolívie, 27. července Španělsko, 28. července USA, 1. listopadu Island a 11. listopadu Vatikán.
Velmi důležitým bodem v mezinárodním uznání Litvy byla konference velvyslanců 20. prosince téhož roku, během níž Litvu de jure uznaly čtyři hlavní světové mocnosti: Spojené království, Francie, Italské království a Japonsko. Krátce poté, 27. prosince, byla Litva uznána Výmarskou republikou a Belgií a o den později Panamou.
Dne 5. ledna 1923 nezávislost Litvy uznaly Peru a Kostarika, 30. ledna Thajsko, 9. února Paraguay, 12. února Čína, 13. ledna Libérie, 26. ledna Guatemala, 5. května Portugalsko, 11. května Kuba, 8. července Persie a 6. listopadu Ekvádor.
V roce 1924 následovalo uznání Rakouskem (7. února), Rumunským královstvím (21. srpna) a Bulharskem (3. listopadu).
V listopadu 1924 měla Litva ostatních zemích celkem 7 vyslanectví, v jejichž čele stáli diplomaté nazývaní mimořádní vyslanci nebo zplnomocnění ministři (v USA – K. Bizauskas, ve Velké Británii – E. Galvanauskas, v Československu a Rumunsku – D. Zaunius, v Itálii – P. Klimas, v Sovětském svazu – J. Baltrušaitis a v Německu – V. Sidzikauskas). Zároveň v devíti zemích existovala litevská zastoupení v čele s chargés d'affairs: v Rakousku, Švýcarsku a Maďarsku Litvu zastupoval V. Sidzikauskas (sídlil v Berlíně), v Dánsku a Norsku I. Šeinius (sídlil ve Stockholmu), v Estonsku a Lotyšsku A. Aukštulis a ve Vatikánu J. Macevičius. Ve Francii zastupoval litevské zájmy O. Milašius, známý jako delegue du gouvernement.
Politické uspořádání Před převratem z roku 1926 náhled|Jedno z prvních zasedání litevského Ústavodárného shromáždění. Složitá vnitropolitická a zahraničněpolitická situace způsobila, že se svolání Ústavodárného shromáždění dlouho odkládalo. Volební zákon pro Ústavodárné shromáždění byl vydán v listopadu 1919. Samotné volby se konaly 14. a 15. dubna 1920 a bylo v nich zvoleno 112 zástupců. V parlamentu se objevila tři hlavní stranická uskupení: křesťanští demokraté, lidovci a sociální demokraté. Komunistická strana Litvy byla od roku 1919 zakázaná.
Před Ústavodárným sejmem a v jeho průběhu se téměř všichni političtí aktéři v Litvě shodli na tom, že budoucí litevské zřízení bude demokratickou parlamentní republikou, což bylo zakotveno v ústavě přijaté 1. srpna 1922. Tato první trvalá ústava odrážela hodnoty liberalismu, individualismu a pluralismu, které v té době převládaly na Západě. Celková struktura vlády stanovená touto ústavou byla klasicky parlamentní po vzoru tehdejší Francie. Zákonodárnou moc měl výhradně Seimas, kterému byl odpovědný kabinet ministrů. Prezidentu republiky byly ponechány reprezentativní funkce.
náhled|vlevo|Přehlídka litevské armády na Divadelním náměstí v Klaipėdě v roce 1923. Jedním z nejdůležitějších předvolebních slibů byla pozemková reforma, která zpočátku poskytovala půdu dobrovolníkům. Později byla vyvlastněna půda dříve zabavená Sovětským Ruskem a rozdělena osadníkům, přičemž byl stanoven limit 80 hektarů zemědělské půdy, čímž byli bezzemci drženi mimo půdu. Vzhledem k tomu, že křesťanští demokraté drželi v parlamentu většinu, nebyly podniknuté kroky v porovnání s ostatními pobaltskými republikami tak radikální, jak navrhovali např. populisté.
V roce 1923 se Litvě po zinscenovaném povstání podařilo připojit Klaipėdský kraj a jeho významný přístav.
Do roku 1926 sestavovali vlády křesťanští demokraté s koaličními stranami. V roce 1926 byla po vládní krizi vytvořena vláda lidovců a sociálních demokratů, jejichž vláda se stala aktivní, což vyvolalo konflikty s křesťanskými demokraty. Sociálnědemokratická vláda se snažila omezit vliv duchovenstva a oddělit stát od církve. Rostoucí napětí ještě vystupňovaly obnovené akce radikálů, když bylo zrušeno stanné právo, které platilo od doby bojů za nezávislost. Kontroverzní bylo také povolení ministerstva školství zřídit 75 nových polských škol.
Po převratu z roku 1926
Dne 17. prosince 1926 spiklenci podporovaní křesťanskými demokraty svrhli legitimně zvolenou vládu.
náhled|180px|Antanas Smetona Po státním převratu ze 17. prosince 1926 přestala být země demokracií a státní moc se stále více soustřeďovala v rukou Antanase Smetony, který byl 19. prosince prohlášen hlavou státu a zvolen prezidentem. Funkce Seimasu byly omezeny. Ačkoli státní instituce byly formálně zachovány, v praxi se jejich vliv změnil, neboť klíčové rozhodování se stalo výsadou vlády a prezidenta. Ve snaze ospravedlnit nutnost převratu byli 27. prosince zastřeleni čtyři představitelé litevské komunistické strany (tzv. „čtyři komunardi“) za protistátní činnost.
Seimas byl rozpuštěn 12. dubna 1927 a znovu se sešel až v roce 1936. Jednalo se však stále o nástroj vlády, nikoli nezávislou instituci. Podle zákona z 9. května 1936 kandidáty do Seimasu nenominovaly politické strany, ale okresní a městské rady. Ústava přijatá A. Smetonou dne 5. května 1938 právně ospravedlnila puč z roku 1926 a stanovila, že v čele země stojí prezident.
Odpůrci Smetony se několikrát neúspěšně pokusily o státní převrat: v září 1927 rolnická lidová strana, v listopadu 1927 křesťanští demokraté a 7. června 1934 tzv. voldemaristé. V roce 1934 byla uzavřena smlouva o usmíření a spolupráci mezi Litvou, Lotyšskem a Estonskem.
V letech 1926–1933 probíhala největší emigrační vlna Litevců, především do USA, Kanady a Jižní Ameriky. Litvu zasáhla ekonomická krize. V roce 1935 proběhly v Suvalkiji a Dzūkiji stávky zemědělců, které byly násilně potlačeny Smetonovým režimem.
Ústava z roku 1938 definitivně zakotvila autoritářský charakter státu, aniž by se zmínila o jeho demokratičnosti. Veškerá moc byla soustředěna v rukou prezidenta a role ministrů a parlamentu byly ještě více omezeny. Dne 14. září 1938 byl Smetona zvolen prezidentem na sedmileté období (volby podle nové ústavy byly nedemokratické). Posílení autoritářství bylo zdůvodňováno jako prostředek sjednocení národa, aby se postavil vnitřním i vnějším silám, které byly této myšlence nepřátelské. Parlamentní volby se konaly diskrétně pod dohledem státní správy. Ústava jasně odrážela politické a společenské poselství autoritářství, tradicionalismu, konzervatismu a litevské pospolitosti. Ústava z roku 1938 zavedla nucené práce, což poukazuje na tvrdou povahu režimu.