Únětická kultura

náhled|vpravo|Kultury počátku doby bronzové ve střední Evropě. Únětická kultura označena číslem (4)

Únětická kultura je archeologická kultura spadající do starší doby bronzové, podle Reineckeho systému do stupňů BA1–BA2, kdy nejstarší fáze, zvaná protoúnětická, spadá ještě do závěru eneolitu. Název získala podle pohřebiště v Úněticích u Roztok a Prahy-Suchdol, které v 70. letech 19. století prokopal Čeněk Ryzner; od roku 1987 je toto pohřebiště kulturní památkou.

Únětická kultura vznikla na konci eneolitu, kolem roku 2300 př. n. l., z prostředí místních kultur a pod vlivem z jihovýchodu nesoucím znalost bronzu. Východní hranici obývaného území v době největšího rozkvětu tvořila slovenská řeka Žitava. Směrem na západ zasahovalo osídlené území až do Porýní. Severní hranici tvořilo střední Německo a Velkopolsko (Poznaňsko), jižní hranicí pak byla řeka Dunaj. Únětická kultura v této oblasti střední Evropy hrála vůdčí úlohu po dobu asi 500 let a její jádro se nacházelo v Čechách. Územím procházely důležité obchodní cesty spojující sever a jih, po kterých putovala měď, jantar a další artikl. Únětická kultura zaniká na konci starší doby bronzové, po roce 1700 př. n. l., vyzníváním do mohylových kultur střední doby bronzové.

Dějiny bádání Památky únětické kultury byly zkoumány v Čechách již v roce 1843 ve Skalsku a 1845 v Libčanech, do povědomí odborné veřejnosti se ale dostaly zejména díky výzkumu Čeňka Rýznera na pohřebišti u Únětic u Prahy, provedeného v sedmdesátých letech devatenáctého století a publikovaného roku 1880. Do konce století byly odkryty další lokality zejména východně od Prahy, na Slánsku a v jižních Čechách. Na Moravě je významný výzkum Antona Rzehaka v Měníně u Brna, téměř současný s Rýznerovým, publikovaný 1882, a potom tři lokality Jaroslava Palliardiho u Znojma a Břeclavi.(PDM 234)

Název únětická kultura navrhl Jindřich Matiegka v roce 1892. Významná je publikace H. Richlého z roku 1894, která se zabývala jihočeskými nálezy a jako první i jejich vztahem k Podunají. V roce 1896 navrhl Jaroslav Palliardi podle svých výzkumů na třech pohřebištích (Těšetice, Oblekovice, Mikulov) rozdělení kultury na tři období, které je rámcově platné do dnes.(PDM s240) Nálezy družiny kolem Josefa Ladislava Píče byly publikovány v jeho práci Starožitnosti z roku 1899, byly však nesprávně zařazeny spolu s jinými kulturami, na což upozornil Karel Buchtela. Krátce na to uveřejnil I. L. Červinka podobnou shrnující práci pro Moravu (Morava za pravěku; 1902). Vývoj únětické kultury z kultur eneolitických se pokusil popsat roku 1909 F. Černý.(PDM 234)

V meziválečném období má výzkum v Čechách jen málo odkryvů a publikací materiálu, kdy významnější tvoří jen publikace nálezů z pohřebiště Polepy na Kolínsku.Archeologie pravěkých Čech 5, s. 19 Ve třicátých letech vedla v jižních Čechách moderní výzkum Harvardova univerzita.Archeologie pravěkých Čech 5, s. 20 Na Moravě byly naproti tomu zásluhou brněnské pobočky Státního archeologického ústavu a I. L. Červinky odkryty pohřebiště Němčice nad Hanou, Kyjovice a Holásky.(PDM 235) Poznání tehdejší doby bylo shrnuto v pracích Jaroslava Böhma (1924, 1928, 1932, 1937, 1941), který se jako první pokusil o synchronizaci s kulturami okolních zemí, všiml si podobnosti nálezů z Čech a Moravy a posunul se od typologie k otázkám společensko-ekonomickým.Archeologie pravěkých Čech 5, s. 19–20 Další shrnutí je v pracích I. L. Červinky a v disertační práci Karla Tihelky z roku 1939.(PDM 235) Vývoj a vznik kultury řešil K. Buchtela (1899), A. Stocký (1926, 1927, 1930) a Jan Filip (1947).(PDM 235) Významné teoretické práce uveřejnil Josef Schránil (1921, 1928).

V době po druhé světové válce se vedly další výzkumy v jižních Čechách (např. Dívčí kámen), ve středních Čechách (např. Slánská hora, Čejetičky, Brodce), ve východních Čechách (např. Plotiště nad Labem) a na Moravě (Brno-Černé pole, Blučina, Holešov), které rozšířily pramennou základnu o únětické kultuře.(PDM 235) Obecná teoretická práce se objevila ve shrnutích pravěku od Jana Filipa (1948, 1962), J. Neustupného (1960), Radomíra Pleinera (1978) a Vladimíra Podborského (1993). Vývoji únětické kultury se věnoval K. Tihelka, který vyčlenil nejmladší nálezy jako věteřovský typ (1946, 1949, 1960, 1962), Jaromír Ondráček, který se zabýval periodizací (1964), protoúnětickou kulturou (1967) a rozpoznal nitranskou skupinu (1963).(PDM 235) Ladislav Hájek se zabýval lokálním vývojem v jižních Čechách, kde rozpoznal samostatnou skupinu (1954) a její kontakty s oblastí Podunají. Řada dalších prací se věnovala původu kultury a jejímu členění, aspektům sídlení a pohřbívání, vztahům k okolním oblastem, výživě, ekologie, antropologie a demografie.Archeologie pravěkých Čech 5, s. 20–21

V tomto období se únětickou kulturou zabývalo také mnoho autorů v zahraničí, kteří zařadili vývoj na území Česka do širšího středoevropského rámce (Mandera (1953), Martin Bartelheim (1998)).

Chronologie a periodizace

Relativní chronologie a periodizace Pro periodizaci doby bronzové se ve střední Evropě nejvíce používá systém německého archeologa Paula Reineckeho vypracovaný na počátku dvacátého století. Reinecke rozčlenil dobu bronzovou na 4 stupně (A, B, C, D), které dále členil na podstupně (A1, A2, B1,…), kde starší doba bronzová spadala do stupňů A1 a A2.Archeologie pravěkých Čech 5, s. 28

Vývojem bádání bylo nutné systém dále modifikovat a pro potřeby členění únětické kultury byly zavedeny další fáze uvnitř tohoto systému. Ivana Pleinerová zavedla na základě zpracování materiálu z německého i českého Podkrušnohoří členění staršího stupně, spadajícího do eneolitu, do dvou stupňů I a II. Stupeň I je rozdělen na dvě části, starší a mladší, které ale byly po určitou dobu překryvu současné. Po stupni II následuje stupeň III, dále nedělený. který je zařazen již do doby bronzové, stupňů A1 a A2 podle Reineckeho. Podobné členění vypracoval Martin Bartelheim při novém zpracování nálezů z Polep. Václav Moucha zavedl členění na 6 fází, kde 4 spadají do pozdního eneolitu a 2 do starší doby bronzové.Archeologie pravěkých Čech 5, s. 29

Protože Reineckeho systém je vytvořen pro dobu bronzovou a únětická kultura se tvoří již v pozdním eneolitu, posunují se někdy jeho stupně A1 a A2 tak, že A1 odpovídá starší fázi únětické kultury v eneolitu a A2 teprve klasické fázi v době bronzové. Do takového upraveného systému se potom vkládá stupeň A3, který odpovídá pozdnímu období únětické kultury. Berthemes a Veyd naopak navrhli vytvoření stupně A0, který by „prodloužil“ Reineckeho systém do pozdního eneolitu.

Relativní chronologie je tvořena pomocí typologických řad artefaktů, především keramiky. Ta počítá s vývojem určitých znaků v čase a při třídění zařazuje nálezy do této typologické řady. Při novějších tříděních ale nebyla prokázána následnost některých typů nádob. Je tedy možné, že únětická kultura se nevyvíjela jako jednolitý celek, ale rozpadala se do několika skupin s odlišným vývojem, což podporují přírodovědné analýzy. Jemné členění by potom nebylo vnímáno jako chronologické, ale spíše geografické.Archeologie pravěkých Čech 5, s. 30

+ Chronologické členění únětické kultury v Čechách Období Reinecke Moucha PleinerováBartelheim Absolutní datapozdní eneolit(A0)1. protoúnětickáIa Ibstarší únětická12300–2000 př. n. l.2. staroúnětická3. středoúnětickáII24. předklasická únětickástarší doba bronzováA15. klasická únětickáIIImladší únětická32000–1800 př. n. l.A26. poklasická únětická1800–1700 př. n. l.střední doba bronzováB2kultura mohylová

Absolutní chronologie Absolutní chronologie pro starší dobu bronzovou vychází z dat získaných radiokarbonovou metodou ze vzorků z nalezišť v Německu, které jsou kalibrovány a srovnány s chronologií starověkého Egypta a mykénské civilizace. Také na území Česka byla získána radiokarbonová data a to pro protoúnětickou fázi v Kněževsi (2200–1950 př. n. l.), staroúnětickou ve Velkých Pavlovicích (2030–2000 a 1980–1880 př. n. l.) a pro mladoúnětickou v Blučině (1750–1600.(PDM 237) Ke zpřesnění datování významně přispěla dendrochronologická metoda vycházející z nálezů z Německa a Švýcarska, která udává hraniční data starší doby bronzové 2300/2200 př. n. l. a 1665 př. n. l.

Klasické absolutní datování počátku doby bronzové bylo kladeno mezi léta 2000–1800 př. n. l.(PDM 237), ale díky výše uvedeným metodám se nyní doba bronzová klade mezi léta 2300 a 750 př. n. l. a trvání starší doby bronzové a únětické kultury od jejího počátku do období kolem roku 1700 př. n. l.

Rozšíření a vývoj únětické kultury náhled|Rozšíření únětické kultury na Slovensku

Únětická kultura vznikla na konci eneolitu všeobecným konsolidačním procesem na bázi místních kultur pod vlivy přicházejícími z jihovýchodu a přinášejícími znalost bronzu.

Východní hranici obývaného území v době největšího rozkvětu tvořila slovenská řeka Žitava. Směrem na západ zasahovalo osídlené území až do Porýní, kde se únětická kultura dostávala do styku s kulturou adlerberskou. Severní hranici tvořilo střední Německo a Velkopolsko (Poznaňsko), jižní hranicí pak byla řeka Dunaj. Na celém území vznikla řada lokálních skupin – středočeská, východočeská, severozápadní, jihočeská či jihomoravskodolnorakouská

Protoúnětická fáze

Únětická kultura se začala formovat v jihovýchodním cípu svého budoucího rozšíření na jižní Moravě a Dolním Rakousku na základě eneolitických kultur (kultury zvoncovitých pohárů a kultury se šňůrovou keramikou), ale s významným vlivem kultur z karpatské kotliny, mezi nimiž zaujímá čelní místo nagyrévská kultura.(PDM 239) Protoúnětická fáze potom postupuje z jihovýchodního směru do Čech, do prostředí přetrvávající kultury zvoncovitých pohárů, kde jsou významné nálezy ve východních a středních Čechách. Ve východních Čechách se střetává s maršvickou skupinou ze Slezska. Určité protoúnětické prvky pronikají po Labi do Saska a středního Německa.Archeologie pravěkých Čech 5, s. 73

Vývoj na území Čech Osídlení Čech ve starším období únětické kultury vycházelo z osídlení kultury zvoncovitých pohárů. Objevuje se ve středních, severozápadních a východních Čechách. Nálezy z dalších částí země dosud nejsou.

náhled|Rozšíření únětické kultury v Česku

V mladším období kultura expandovala a zformovala několik sídelních oblastí s rozdílnou hustotou osídlení a některými rozdílnými prvky v hmotné kultuře, které ale nejsou ostře ohraničené. Pro výběr oblastí hrály roli klimatické podmínky, úrodná půda, kde byla preferovaná půda písčitohlinitá, přítomnost vodního toku a nadmořská výška 200–300 metrů. (V jižních Čechách ojediněle až 800 metrů).

Sídelní oblasti v Čechách dle současného stavu výzkumu:Archeologie pravěkých Čech 5, s. 31

Východní část středu Čech (v okolí Labe, Český Brod – Pardubice) Severozápadní okolí Prahy a Slánsko, Brandýsko, Mělnicko Severozápadní Čechy Pojizeří Severovýchodní a východní Čechy, rozpadající se na tři podoblasti Berounsko Jižní Čechy Plzeňsko (rozsah není znám)

Rozšíření osídlení do západních a jižních Čech je pozdější, než do ostatních oblastí. Může to souviset s přežíváním eneolititických kultur, jejichž zánik není zatím přesně určen. Impulz k rozšíření osídlení může souviset také s vývojem na území Horní Falce, kde je zaznamenáno současné pronikání prvků straubinské kultury.Archeologie pravěkých Čech 5, s. 32