Viola Liuzzo, rozená Gregg (11. dubna 1925 California – 25. března 1965 U.S. Route 80), byla americká aktivistka za občanská práva Afroameričanů v 60. letech 20. století. V březnu 1965 se zúčastnila čtyřdenního pochodu ze Selmy do Montgomery, který významně pomohl prosadit volební práva všech lidí bez rozdílu rasy. Byla přítomna následnému projevu jednoho z hlavních organizátorů akce Martina Luthera Kinga. O pět hodin později byla zavražděna čtyřmi členy Ku–klux-klanu, když pomáhala dopravit účastníky zpět do jejich domovů.
Následně vyšlo najevo, že jedním z vrahů byl agent a informátor FBI Gary Thomas Rowe. V reakci na to se tehdejší ředitel tohoto úřadu John Edgar Hoover rozhodl Violu zdiskreditovat a její památku pošpinit lživými a pomlouvačnými informacemi, následkem čehož byla její rodina několik dalších let terčem nenávistných útoků. Rowe u soudu svědčil proti svým spolupachatelům a byl zařazen do Programu na ochranu svědků. Vyvázl bez trestu, zatímco ostatní byli obviněni a usvědčeni – nikoliv však ze zločinu vraždy, ale pouze z porušení Violiných občanských práv.
Dětství a mládí Viola Gregg se narodila 11. dubna 1925 v malém městě California v Pensylvánii. Její otec Herber Ernest Gregg (1897–1974) byl horníkem a veteránem z první světové války. Matka Evangeline "Eva" Wilson Gregg (1902–1971) pracovala jako učitelka. Viola byla starší ze dvou dětí – druhá dcera Rose Mary přišla na svět roku 1930. Jiné zdroje uvádějí, že Mary byla až o jedenáct let mladší než její sestra.
V roce 1930 bydleli Greggovi ve městečku Charleroi. Někdy v té době však rodinu postihlo neštěstí, když Herber při výbuchu v dole přišel o pravou ruku. Po zotavení se mu nedařilo získat práci, proto se s manželkou rozhodli odjet do Georgie, kde Eva nějaký čas vedla obchod s potravinami. Šestiletá Viola jednoho dne tajně vybrala peníze z pokladny a dala je černošskému dítěti z chudé rodiny, ačkoliv Greggovi byli sami nuceni žít velmi skromně. V roce 1931 následovalo další stěhování, tentokrát do Chattanoogy v Tennessee. Eva si zde opět našla zaměstnání ve škole, její muž podobně úspěšný nebyl.
Viola, která kvůli častému střídání bydliště neustále měnila školy, byla od dětství svědkem rasové segregace, předsudků a nesnášenlivosti, typických právě pro americký jih, kde vyrůstala. Sama však nic podobného necítila, naopak věřila, že všichni lidé na celém světě jsou si rovni. Toto přesvědčení ji pak provázelo celý život.
Roku 1941, už během druhé světové války, se Greggovi přestěhovali do Ypsilanti v Michiganu, aby se zde Herber ucházel o místo v továrně na bombardéry. Viola zatím nastoupila na střední školu, kterou však i přes námitky rodičů po roce opustila, a záhy odešla do Detroitu, kde si našla práci servírky v restauraci. S jejím manažerem Georgem Argyrisem (1902–1977) navázala blízký vztah, nehledě na značný věkový rozdíl mezi nimi. George byl dokonce o pár měsíců starší než Violina matka. Po krátké známosti se za něj 3. února 1943 provdala.
Detroit V té době napětí mezi detroitskými obyvateli postupně gradovalo. Černošští dělníci byli vystaveni projevům rasismu, bílí odmítali vykonávat práci po jejich boku a záměrně ji zdržovali. V červnu 1943 automobilka Packard Motor Car Company povýšila tři afroamerické zaměstnance na pozici obsluhy montážních linek. Asi 25000 bělochů reagovalo stávkou, což znamenalo zpomalení válečné výroby. Situace vyvrcholila ve dnech 20. – 22. června, kdy došlo k několika incidentům, při kterých přišlo o život celkem 34 lidí (z toho 25 černochů a 9 bílých).
Na osmnáctiletou Violu měly tyto události nesmazatelný emocionální dopad. Její postoj tím byl ještě více prohlouben. Krátce po své svatbě s Argyrisem se seznámila s Afroameričankou Sarah Evansovou a staly se nejlepšími přítelkyněmi. Spojovalo je mimo jiné dětství prožité na jihu USA, ale hlavně stejné názory na problémy rasismu a potlačování lidských práv.
Z manželství s Georgem vzešly po skončení války dvě dcery – Penny v roce 1946 a Evangeline Mary o rok později. Sarah nejprve pomáhala Viole s péčí o děti, později se u ní nechala zaměstnat jako chůva a hospodyně na plný úvazek. Vztah s Georgem vydržel sedm let. Rozvedli se 14. dubna 1950.
Rodina a zájmy Na začátku 50. let pracovala Viola v restauraci Olympia Bar v Detroitu. V té době potkala Anthonyho Jamese Liuzza (1913–1978), obchodního agenta odborového svazu Teamsters. Anthony, mezi přáteli zvaný Jim, byl o necelých dvanáct let starší než Viola. Vzali se 28. listopadu 1950 a měli spolu tři potomky, kteří se dožili dospělosti. První syn Tommy se narodil roku 1951. Následoval Anthony Jr. (* 13. března 1955) a dcera Sally (* 1958). O dvě děti Viola přišla, jedno se narodilo mrtvé a druhé zemřelo krátce po porodu. Jim kromě toho v roce 1956 adoptoval Violiny dcery z předchozího manželství.
Po ztrátě dvou dětí trpěla depresemi a duševními problémy, proto se sama rozhodla podstoupit vyšetření u psychiatra. Dr. Norman Samet byl přesvědčen, že Viola vykazuje známky schizofrenie, na základě jejího tvrzení, že by chtěla být lékařkou. Rovněž se domníval, že není zcela šťastná ve své roli ženy v domácnosti. Ani tento Sametův závěr příliš nekorespondoval se skutečností.
Viola kromě času věnovanému rodině a práci sledovala vývoj hnutí za občanská práva. Mimo to se zabývala literaturou, filozofií, teologií a medicínou, psala si deník a svým dětem četla z děl od Platóna a Henryho Davida Thoreaua. Sarah Evansová o ní řekla: "Viola žila život, který kombinoval péči o rodinu a domov se zájmem o svět kolem sebe. Toto zapojení do její doby nebylo vždy pochopeno jejími přáteli, ani nebylo oceněno těmi, kteří ji obklopovali."
S dětmi trávila rovněž hodně času procházkami v přírodě a výlety za sběrem kamenů. Brala je také na koncerty, do planetárií a cirkusů. Snažila se pomáhat bezdomovcům a lidem v nouzi, často nosila domů toulavá zvířata – i přes nesouhlas svého muže. Jako dítě nechodila do kostela, ale po svatbě s Jimem přijala římskokatolickou víru a zajímala se o křesťanský mysticismus, založený na osobním vztahu s Bohem.
Viola načas odhlásila své děti z veřejných škol a místo toho je vyučovala sama. Záměrně tak porušila zákon zakazující domácí vzdělávání dětí. To se nelíbilo zejména Penny a Mary, které se kvůli tomu s matkou i otcem několikrát pohádaly. Viola byla zatčena a trvala na soudním procesu ve snaze změnit tyto i další zákazy, které odmítala dodržovat. Přiznala se k vině a byla propuštěna s podmínkou.
Šedesátá léta
Vzdělávání V roce 1961 začala Viola pravidelně docházet do Carnegie Institute s úmyslem stát se zdravotnickou asistentkou. Poté, co úspěšně zakončila studium s vyznamenáním, přijala nabídku trvalého zaměstnání v Parkview Medical Center, nicméně brzy se dostala do neshod s vedením. Když se doslechla, že jedna ze zdejších sekretářek byla propuštěna bez nároku na odstupné, poskytla jí Viola celou svou výplatu a na znamení nesouhlasu zvolila dobrovolný odchod.
Roku 1962 se zapsala na Wayne State University, aby pokračovala ve svém vzdělávání v oboru ošetřovatelství. Nedaleko odtud sídlila První unitářsko-univerzalistická církev, kterou navštěvovala od roku 1964 a jejíž pojetí víry jí bylo blízké. 29. března 1964 byla přijata jako právoplatná členka.
Hnutí za občanská práva Ve stejné době se Viola společně se Sarah Evansovou připojila k National Association for the Advancement of Colored People (NAACP). Tato organizace vzniklá v roce 1909 byla důležitou součástí hnutí za občanská práva a její členové Edgar Nixon a Rosa Parksová sehráli klíčovou roli v bojkotu autobusové dopravy v Montgomery v prosinci 1955. Koncem 50. let NAACP dočasně svůj vliv ztratila, ale počátkem 60. let se začala opět prosazovat.
Hnutí se celkově stávalo stále silnějším. Další významnou akcí byl pochod na Washington 28. srpna 1963, zakončený projevem Martina Luthera Kinga "Mám sen" (I Have a Dream). Tato demonstrace vedla k přijetí Zákona o občanských právech navrženého Johnem F. Kennedym v červnu 1963 a podepsaného Lyndonem B. Johnsonem 2. července 1964. Tento dokument však nezajistil volební právo pro všechny občany bez ohledu na jejich rasu. O změnu se snažila zejména sdružení Southern Christian Leadership Conference (SCLC) a Student Nonviolent Coordinating Committee (SNCC), která v prosinci 1964 začala společně působit ve městě Selma v Alabamě.
Pochody Selma–Montgomery
Pozadí Od 2. ledna 1965 probíhala v Selmě řada protestů v rámci Kampaně za volební práva, jejímiž hlavními postavami byli James Bevel a M. L. King. Místní šerif Jim Clark byl rasista a od začátku vystupoval proti účastníkům akcí, přičemž neváhal použít násilí. Při jednom z incidentů byl však sám sražen k zemi demonstrantkou Annie Lee Cooperovou, kterou nechal následně zatknout. Dohromady bylo během prvního měsíce zadrženo přes 3000 lidí, ale až do 18. února se události obešly bez obětí na životech.
Toho večera státní policie rozehnala ve městě Marion protestující proti zatčení Jamese Orange, dalšího z předních organizátorů kampaně. Mezi nimi byl i šestadvacetiletý Jimmie Lee Jackson se svou matkou a dědečkem. Všichni tři uprchli do blízké kavárny, kam je pronásledovala skupina policistů. Když se pokusil bránit svou rodinu, byl neozbrojený Jackson dvěma ranami postřelen Jamesem Fowlerem. 26. února v nemocnici v Selmě na následky zranění zemřel.
První pochod Jacksonova vražda dala podnět k zahájení prvního pochodu do Montgomery, kde sídlil guvernér Alabamy George Wallace, zarytý odpůrce hnutí. 7. března vyšlo přibližně 600 účastníků od kostela Brown Chapel směrem k U.S. Route 80, ale na mostě Edmunda Pettuse na ně zaútočil Clark a jeho lidé, kteří tam čekali. Muži i ženy byli surově zbiti obušky, předseda SNCC John Lewis utrpěl zlomeninu lebky a Amelia Boynton byla zmlácena do bezvědomí. Přestože nikdo nepřišel o život, získal incident označení "Krvavá neděle".
Viola sledovala záběry z toho dne, zveřejněné ve večerních zprávách, se slzami v očích. M. L. King v následném projevu žádal všechny příznivce hnutí, aby se připojili k dalšímu pochodu a podpořili tak volební práva černochů. Rozhodla se zareagovat a odcestovat do Selmy, přestože si byla vědoma nebezpečí, které to mohlo znamenat. O svém úmyslu řekla nejprve pouze přítelkyni Sarah a zároveň ji poprosila, aby se postarala o děti, kdyby se cokoliv přihodilo. Evansová se ji snažila přesvědčit, aby zůstala, ale Viola byla odhodlaná odjet.
Druhý pochod Mezitím, 9. března, byl i přes soudní zákaz uspořádán další pochod. Byl však spíše symbolický, protože King předem věděl, že nemůže být dokončen. Na mostě Edmunda Pettuse opět čekal oddíl policistů, který průvodu zdánlivě ustoupil z cesty. King se otočil a vedl zástup 2500 lidí zpět k místu, odkud vyšli. Tento scénář byl dopředu dohodnutý, pochodující o něm ale nevěděli, za což byl King příslušníky SNCC velmi kritizován. Události však dostaly rychlý spád. Téhož večera byli při odchodu z restaurace napadeni tři bílí účastníci pochodu, mezi nimi reverend James Reeb. Zatímco dvěma ostatním se podařilo útok přežít, Reeb byl zbit tak brutálně, že upadl do kómatu a 11. března zemřel v nemocnici v Birminghamu. Viola byla přítomna na vzpomínkové bohoslužbě za zavražděného reverenda konané v Detroitu.
Třetí pochod V následujících dnech probíhaly po celé zemi různé nepokoje, iniciované zejména členy SNCC, kteří vnímali Kingovo chování jako zradu a snažili se jednat na vlastní pěst. Docházelo také ke sporům mezi SCLC a SNCC. Aktivisté v Selmě zatím čekali na schválení soudu, aby mohli realizovat třetí pochod.
16. března se Viola spolu s dcerou Penny zúčastnila demonstrace za Selmu na Wayne State University. Poté zavolala manželovi a sdělila mu, že se chystá odjet do Alabamy. Jim byl rozhodně proti a mínil, že práva Afroameričanů nejsou její boj. "Je to boj každého," zněla odpověď. Penny se ji rovněž pokoušela přemluvit a dokonce navrhla, že pojede místo ní, ale Viola odmítla. Pak nasedla za volant svého zeleného Oldsmobilu a opustila Detroit.