António Feliciano de Castilho (28. ledna 1800, Lisabon – 18. června 1875, tamtéž) byl portugalský romantický básník a prozaik, překladatel a pedagog.

Život Narodil se v rodině lékaře Královské komory a univerzitního profesora. Ve věku šesti let v důsledku vážného průběhu spalniček téměř úplně přišel o zrak, ale s pomocí svého bratra Augusta vystudoval církevní právo na Univerzitě v Coimbře. Stal se advokátem, ale praxi nikdy nevykonával, protože se zcela věnoval literatuře.Ottův slovník naučný. 5. díl. Praha a Polička. Argo a Paseka 1997. S. 216.

Jeho básnický talent se začal rozvíjet ještě v dětství. Verše psal s naprostou lehkostí a v šestnácti letech po smrti portugalské královny Marie I. napsal a vydal Elegii na smrt nejvznešenější paní D. Marie I, věrné královny (1816, Epicédio na morte da augustíssima senhora D. Maria I, rainha fidelíssima). Báseň vyvolala velké překvapení, protože byla napsána tak mladým a slepým básníkem, a od krále Jana VI . získal malý důchod. náhled|upright=0.9|António Feliciano de Castilho roku 1826|vlevo Po několika dalších příležitostných básních vydal dvě klasicistní sbírky básní, Dopisy Echo a Narcise (1821, Cartas de Echo e Narciso) a Jaro (1822, A primavera). Roku 1826 následoval svého bratra, který se stal knězem, do Castanheira do Vouga, kde byl jmenován převorem v São Mamede. Zde strávil osm let, takže se jej politické perzekuce za vlády krále Michala I. a občanská válka nedotkly. Své vzpomínky na krásu a rustikální jednoduchost života v této horské oblasti popsal ve spise Presbyterium hory (O presbyterio da montanha), který za jeho života nevyšel.O presbyterio da montanha by Antonio Feliciano de Castilho. Project Gutenberg. Dostupné online Přeložil zde Ovidiovy Proměny a Lásky, napsal mnoho veršů později zařazených do sbírky Básnické vykopávky (1844, Excavações poéticas) a sbírku sentimentální milostné poezie Amor a melancholie (1828, Amor e Melancolia) vyvolanou milostným vztahem se svou budoucí manželkou Marií Izabelou de Baena Coimbra. Svatba se konala roku 1834, ale již roku 1837 Maria zemřela.

Castilhovy snahy přizpůsobit se novým romantickým vlivům se projevily roku 1836 ve dvou částech nedokončené básnické trilogie o nešťastné lásce Hradní noc (A Noite do Castelo) a Bardova žárlivost (Os Ciúmes do Bardo), aniž by básník vystihl skutečný duch romantismu. Romantickému vkusu podřídil i své osmidílné prozaické dílo o velkých postavách portugalského středověku Obrazy z dějin Portugalska (1838, Quadros historicos de Portugal).

Roku 1839 se znovu oženil s Anou Carlotou Xavier Vidal a z tohoto manželství se narodilo sedm dětí. Roku 1840 odjel se svým bratrem na ostrov Madeiru, kde však jeho bratr zemřel na tuberkulózu. Roku 1841 se vrátil do Lisabonu, kde založil časopis Univerzální lisabonská revue (Revista Universal Lisbonense), který vedl až do roku 1845. V tom samém roce založil s bratrem Joãem vydavatelství Clássica Portuguesa Livraria a roku 1846 se krátce zapojil do politického boje.

V této době, znepokojen otřesnou negramotností portugalského obyvatelstva, zahájil Castilho boj za prosazení své metody rychlé výuky čtení, která vyvolal značnou kontroverzi, a nebyla oficiálně přijata pro široké použití ve veřejných školách. Rozrušen tímto odmítnutím odjel v roce 1847 na ostrov São Miguel v souostroví Azor a usadil se v Ponta Delgada, kde žil až do roku 1850. Na ostrově měl velký vliv na místní inteligenci, zakládal bezplatné školy pro základní i střední vzdělávání, kde testoval svou metodu výuky čtení, založil zde Společnost přátel literatury a umění (Sociedade dos Amigos das Letras e Artes) a pro ostrovní Společnost na podporu zemědělství (Sociedade Promotora da Agricultura) založil tiskárnu, kde se tiskly noviny Agricultor Michalense, jejichž byl redaktorem. Napsal zde také historicko-poetickou studii Camões (1849). Snažil se rovněž zhudebnit poezii, aby byla atraktivnější, a složil několik skladeb. náhled|António Feliciano de Castilho roku 1850 Roku 1850 se vrátil zpět do Lisabonu a věnoval se boji proti odpůrcům své čtenářské metody. V roce 1853 byl jmenován generálním komisařem pro základní vzdělávání a okamžitě podpořil otevření veřejných kurzů pro výuku své metody. S cílem rozšířit tuto metodu do celého portugalsky mluvícího světa odjel roku 1855 do Brazílie, kde ho přijal brazilský císař Petr II., kterému věnoval svou studii Camões a s nímž zůstal v přátelském vztahu až do své smrti.

V roce 1862 vydal překlad Ovidiova Kalendáře, v roce 1863 vyšla jeho sbírka básní Podzim (Outono). V roce 1866 odjel v doprovodu svého bratra Joãa do Paříže. Zde vydal překlad a adaptaci děl řeckého básníka Anakreóna Lyrica d’Anacreonte a roku 1867 překlad Vergiliových Zpěvů rolnických. Pustil se také do překládání první části Goethova Fausta, ale z francouzského překladu, protože neuměl německy.Vznikla z toho bouřlivá polemika nazvaná Faustovská otázka (Questão faustiana), protože mnoho literárních kritiků považovalo překlad za méněcenný. Os irmãos Castilho. Formas Fixas. Dostupné online. Stejně tak přeložil Shakespearův Sen noci svatojánské bez znalosti angličtiny. Kromě toho bylo poukazováno na to, že mnohé Castilhovy překlady jsou spíše parafrázemi, ve kterých měnil a upravoval originál.

Castilho získal za svého života uznání a stal se literární osobností v Lisabonu, ačkoliv jeho poezie, sice formálně vytříbená, byla konvenční a často i nepůvodní a povrchní. Proto i jeho přijetí romantismu nebylo opravdové. Ke konci života se začal vracet k uhlazenému tradicionalismu, který měl mnoho společného s dřívější generací arkádských (novoklasicistních) básníků. Jeho osobní prestiž však byla v polovině šedesátých let na vrcholu a jeho často bezduchý styl natolik dominoval literárnímu vkusu, že to vyvolalo vzpouru mladší generace spisovatelů. Když Castilho roku 1865 uveřejnil kritiku skupiny mladých básníků z Coimbry, vedených Anterem de Quental, které obvinil z exhibicionismu, z nedostatku zdravého rozumu a ze zkaženého vkusu, tvrdá Quentalova odpověď, ke které se připojil také Teófilo Braga, rozpoutala literární kontroverzi nazvanou Coimbrská otázka (Questão Coimbra). Tento spor formoval pohled na literaturu v Portugalsku ve druhé polovině 19. století, když postavil proti tehdejšímu již samoúčelnému romantismu, zkrášlujícímu realitu ve jménu umění, sociální román a realismus s věrným zobrazením sociální bídy. António Feliciano de Castilho. Encyclopædia Britannica. Dostupné online.

Castilho zemřel 18. června 1875 ve farnosti Santa Isabel v Lisabonu. Vzhledem k jeho slávě se jeho pohřbu na lisabonském hřbitově Prazeres zúčastnili zástupci ze všech společenských vrstev: duchovní, jeho kolegové akademici z Lisabonské akademie věd, zástupci umění a žurnalistiky a nejvýznamnější osobnosti soudnictví, pedagogiky a ozbrojených sil.

Ocenění náhled|upright=1.15|António Feliciano de Castilho na obraze Miguela Ângela Lupiho náhled|Básníkova socha v Lisabonu Velký hodnostář brazilského Císařského řádu růže, rytíř Řádu věže a meče. člen Královské akademie věd v Lisabonu, člen Královské konzervatoře, člen Lisabonské právnické společnosti.Portugal: diccionario historico, chorographico, heraldico, biographico, bibliographico, numismatico e artistico. Lisabon: J. Romano Torres 1904. S. 903-905. Dostupné online na Internet Archive

Výběrová bibliografie

Vlastní díla Elegie na smrt nejvznešenější paní D. Marie I, věrné královny (1816, Epicédio na morte da augustíssima senhora D. Maria I, rainha fidelíssima), báseň napsaná po smrti portugalské královny Marie I. Dopisy Echo a Narcise (1821, Cartas de Echo e Narciso), klasicistní básnická sbírka bukolické poezie. Jaro (1822, A primavera), klasicistní básnická sbírka bukolické poezie. Amor a melancholie (1828, Amor e Melancolia), básnická sbírka sentimentální milostné poezie. Hradní noc (1836, A Noite do Castelo), první část nedokončené romantické trilogie o nešťastné lásce. Bardova žárlivost (1836, Os Ciúmes do Bardo), druhá část nedokončené romantické trilogie o nešťastné lásce. Básnické vykopávky (1844, Excavações poéticas), básnická sbírka. Camões (1849), historicko-poetická studie. Obrazy z dějin Portugalska (1838, Quadros historicos de Portugal), romantické osmidílné prozaické dílo o velkých postavách portugalského středověku vydané časopisecky, knižně roku 1847. Pravdivá a velmi věrohodná kronika Marie z Fonte, napsaná mnou, jejím strýcem, mistrem Manuelem da Fonte, ševcem z Peso da Regoa (1846, Chronica certa e muito verdadeira da Maria da Fonte, escrito por mim mesmo que sou seu tio, o mestre Manuel da Fonte, sapateiro do Peso da Regoa), politický pamflet napsaný v souvislosti s krátkým zapojením autora do politiky. Tisíc a jedno tajemství (1845, Mil e um mistérios), parodie na hororovou literaturu. Ozvěna portugalského hlasu v zemích Svatého kříže (1847, Eco da Voz Portugueza por Terras de Santa Cruz), politický a společenský komentář ve verších zaměřený na monarchii, zejména na královnu Marii II., kritizující její odtrženost od trpícího lidu. Štěstí díky zemědělství (1849, Felicidade pela agricultura), spis o zemědělství. Castilhova portugalská metoda (1850, Methodo Portuguez Castilho), kniha propagující metodu rychlé výuky čtení. Štěstí díky vzdělání (1854, Felicidade pela Instrução). Dopis Její Výsosti císařovně Brazílie D. Tereze (1854, Epistola a sua magestade a senhora imperatriz do Brazil D. Teresa), báseň v alexandrínech. Klíč k záhadě (1862, A Chave do Enigma), autobiografie, která vyšla jako součást nového vydání básnické sbírky Amor a melancholie. Autor v ní líčí své dětství, svůj milostný vztah se svou první manželkou Marií Isabel de Baêna Coimbra a vyprávění končí roku 1837 její smrtí. Podzim (1863, Outono), básnická sbírka.

Překlady náhled|page=7|Vydání prvního dílu překladu Cervantesova Dona Quijota roku 1886 Publius Ovidius Naso: Metamorphoses (1841, Proměny). Publius Ovidius Naso: Amores (1858, Lásky). Anakreón: Lyrica d’Anacreonte (1866), překlad a adaptace. Publius Vergilius Maro Georgicas (1867, Zpěvy rolnické). Molière: O medico á força (1869, Lékařem proti své vůli). Molière: Tartufo (1870, Tartuffe) Molière: Avareido (1871, Lakomec). Johann Wolfgang von Goethe: Fausto (1872, Faust, první část). Molière: O Misantropo (1874, Misantrop). William Shakespeare: Sonho duma Noite de S. João (1874, Sen noci svatojánské). Miguel de Cervantes y Saavedra: O engenhoso fidalgo Dom Quichote de la Mancha (1876-1878, Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha), spoluator překladu Conde de Azevedo. Molière: O doente de scisma (1878, Zdravý nemocný).

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Obras de António Feliciano de Castilho no Biblioteca Nacional de Portugal. Dostupné online António Feliciano de Castilho no Dicionário Histórico de Portugal. Dostupné online António Feliciano de Castilho – Apontamentos dum estudo bio-bibliográfico. Tertúlia Bibliófila. Dostupné online O casamento de Feliciano de Castilho com uma monja de Vairão. Vila do Conde. Dostupné online Castilho, António Feliciano de. Enciclopedia Treccani. Dostupné online

Kategorie:Portugalští spisovatelé Kategorie:Nevidomí spisovatelé Kategorie:Portugalští básníci Kategorie:Portugalští dramatici Kategorie:Romantičtí spisovatelé Kategorie:Překladatelé do portugalštiny Kategorie:Překladatelé z latiny Kategorie:Překladatelé z řečtiny Kategorie:Překladatelé z francouzštiny Kategorie:Překladatelé ze španělštiny Kategorie:Absolventi Univerzity Coimbra Kategorie:Nositelé Řádu věže a meče Kategorie:Narození 28. ledna Kategorie:Narození v roce 1800 Kategorie:Narození v Lisabonu Kategorie:Úmrtí 18. června Kategorie:Úmrtí v roce 1875 Kategorie:Úmrtí v Lisabonu Kategorie:Pohřbení v Lisabonu Kategorie:Muži