Balad aš-Šejch (, anglický přepis Balad al-Sheikh, doslova „Město šejchovo“) byla palestinská arabská vesnice ležící severně od pohoří Karmel, 7 kilometrů jihovýchodně od Haify. Východně od vesnice procházela hlavní silnice mezi Haifou a Dženínem, stejně tak železnice spojující Haifu s hraniční vesnicí Samach na břehu Galilejského jezera. V roce 1945 šlo o druhou největší vesnici v distriktu Haifa po městě at-Tíra (nynější Tirat Karmel). V současné době se území této vesnice nachází v jurisdikci izraelského města Nešer.Khalidi, S. 154

Historie

Osmanské období Vesnice byla pojmenována po šejchovi Abdalláhu as-Sahlím, věhlasném súfím, kterému bylo osmanským sultánem Selimem I. uděleno právo výběru daní ve vesnici.Khalidi, S. 152 Na severu bývalé vesnice se také stále nachází jeho svatyně – maqam.

V roce 1816 podal zprávu o vesnici „Belled-el-Sheikh“ britský cestovatel James Silk Buckingham.

V roce 1859 navštívil vesnici britský vicekonzul v Haifě Edward Rogers a odhadl počet obyvatel na 350. Obdělávaná půda měla rozlohu okolo 12 feddánů (asi 5 ha). V roce 1875 Victor Guérin odhadoval, že vesnice měla 500 obyvatel. Popisoval, že domy byly stavěny postupně, jeden nad druhým, a téměř všechny měly nahoře chýši z větví. Právě tam lidé v létě trávili noci, aby se ochladili. Guérin dále poznamenal, že v dolní části vesnice se nacházely „obdělávané zahrady obklopené kaktusy a osázené olivovníky, granátovníky a fíkovníky, nad nimiž se tyčily elegantní kmeny několika palem“.Guérin, S. 402

V roce 1881 ji Palestine Exploration Fund (PEF) ve svém Průzkumu západní Palestiny popsal jako „středně velkou vesnici na úpatí pohoří Karmel, s dobrými prameny pod ní, poblíž silnice a s olivovými háji a několika palmami“. Vesnice měla obdélníkový půdorys a většina domů byla postavena z kamene. V roce 1887 byla osmanskou správou zřízena základní škola.

Období britského mandátu V roce 1922, kdy britské mandátní úřady provedly sčítání lidu v Palestině, měl Balad aš-Šejch 406 obyvatel, z toho 405 muslimů a 1 křesťana,Barron, Tab. IX, S. 33 přičemž jediný křesťan byl melchit.Barron, Tab. XVI, S. 49 V roce 1931 se počet obyvatel zvýšil na 747 muslimů, včetně beduínských kmenů, které žily v okolí, v celkem 247 domech.

Železniční trať Jizre'elským údolím procházela asi 0,5 km východně od vesnice. Železniční stanice Balad aš-Šejch, známá také jako stanice Šumaríja (turecky Şumariye) a po roce 1948 jako stanice Tel Chanan, byla postavena v roce 1904 jako druhá stanice na původní trati. V roce 1913 Osmané postavili prodloužení údolní trati do Akka, přičemž tato stanice sloužila jako konečná stanice.

Z vesnice byly vedeny útoky na Židy v roce 1929, kdy její obyvatelé napadli místní cementárnu, zřízenou židovskými osadníky na vesnických pozemcích a vypálili ženskou farmu. V roce 1934 byl poblíž vesnice zřízen nový hřbitov pro muslimské obyvatele Haify a v roce 1935 tam byl pohřben Izz ad-Dín al-Kassám, což z této oblasti učinilo centrum napětí mezi Židy a Araby. náhled|Hrob Izz ad-Dína al-Kassáma na haifském muslimském hřbitově ve vesnici Balad aš-Šejch Během arabského povstání v Palestině v letech 1936–1939 docházelo v okolí k častým útokům na židovské autobusy. V květnu 1936 byla v Balad aš-Šejch otevřena policejní stanice, která měla za úkol potlačit útoky na židovské autobusy a majetek. Dne 21. května 1936 byl židovský autobus při průjezdu vesnicí ostřelován. V říjnu 1936 došlo v blízkosti vesnice ke střetu mezi arabskými militanty a britskou armádou podporovanou letectvem. Dne 22. února 1937 byli ve vesnici napadeni dva britští policisté, z nichž jeden byl zabit, údajně proto, že se podílel na vyšetřování vraždy tří Židů v kibucu Jagur v roce 1931.

Další útoky na židovské autobusy proběhly mezi červencem a říjnem 1938. Dne 13. července 1938 byly dva autobusy ostřelovány a kamenovány – jeden z nich byl zapálen. Dne 18. dubna 1939 proběhla ve vesnici rozsáhlá vojenská a policejní pátrací akce, jejímž cílem bylo najít podezřelé z vražd v Haifě. Bylo vyslechnuto velké množství Arabů a deset z nich bylo zatčeno. Dne 26. května 1939 byl Mordechaj Šechtman, strojvedoucí vlaku, střelen do hlavy dvěma Araby, kteří ho přepadli u železniční výhybky poblíž Balad aš-Šejchu. Krátce nato na následky zranění zemřel.

Podle britského průzkumu populace – Village Statistics, 1945 – měla vesnice celkovou rozlohu 9 849 tureckých dunamů, z toho 5 844 dunamů bylo v soukromém vlastnictví Arabů – většina zbývajícího území byla veřejným majetkem. V roce 1945 měla vesnice 4 120 muslimských obyvatel, což z ní činilo jedno z větších sídel v této oblasti.Village Statistics, S. 13Hadawi, S. 47 Z celkové rozlohy půdy Arabové využívali 386 dunamů pro plantáže a zavlažovanou půdu, 4 410 dunamů pro obiloviny,Hadawi, S. 89 zatímco 221 dunamů bylo zastavěných pozemků.Hadawi, S. 139

První arabsko-izraelská válka Dne 2. prosince 1947 se střílelo na autobus, který vezl dělníky z cementárny v Nešeru do jejich domovů a projížděl po silnici poblíž vesnice. Nikdo nebyl zraněn. Dne 8. prosince 1947 bylo auto z kibucu Gvat napadeno Araby, kteří na silnici zřídili zátarasy. Při tomto útoku byli zabiti dva Židé z kibucu. Dne 10. prosince 1947 hlídka židovské osadnické policie, která doprovázela židovské autobusy, střílela na Araby, kteří zablokovali silnici poblíž vesnice, a několik z nich zranila. Při útoku Hagany na vesnici 11. nebo 12. prosince bylo zabito šest Palestinců.Morris (2004), S. 100

Po útocích byla židovská doprava na chvíli zastavena. Doprava z Haify do Nešeru, Jaguru a Jizre'elského údolí byla vedena přes křižovatku Check Post, Krajot, Kfar Chasidim a Jagur.

Dne 30. prosince 1947 zabil bombový útok Irgunu 6 arabských civilistů před ropnou rafinerií v Haifě a dalších 42 zranil. Po tomto útoku zaútočili arabští pracovníci rafinérie na své židovské kolegy, většinou kancelářské pracovníky, okolo 40 jich zabili a dalších padesát jich bylo zraněno.Morris (2008), S. 134 V odvetě za to došlo dne 31. prosince 1947 k masakru v Balad aš-Šejchu, neboť arabští pracovníci rafinérie měli pocházet právě odtud. Jednotka Palmachu o síle 170 mužů vstoupila do vesnice s rozkazem „obklíčit vesnici, zabít co nejvíce mužů, zničit majetek a neútočit na ženy a děti“. Navzdory těmto rozkazům byly mezi více než 60 mrtvými i ženy a děti a desítky domů byly zničeny. Podle izraelského historika Ariji Jicchakiho byl útok proveden společnými silami Palmachu a Hagany. Židovští ozbrojenci se pohybovali od domu k domu, muže z domů vytahovali ven a popravovali je. Někdy jen dovnitř domů vhodili granáty a stříleli z automatických zbraní, což mělo za následek oběti především mezi neozbrojenými civilisty. Po útoku, 7. ledna 1948, byla část obyvatel vesnice evakuována a nahrazena arabskými dobrovolníky, kteří dorazili z Haify, aby vesnici bránili.

Na začátku dubna 1948 opustila oblast jednotka Arabské legie, která v obci měla posádku. To vedlo vesničany k opuštění domů na jihovýchodním okraji obce poblíž tábora legie a k přesunu do centra.Morris (2004), S. 207–208 Dne 22. dubna, po bitvě o Haifu, drtivá většina nežidovského obyvatelstva Haifu opustila – současně započala i evakuace žen a dětí z vesnice. náhled|Maqam šejcha Abdalláha as-Sahlího v Tel Chanan roce 2010

Dne 24. dubna 1948 obklíčila vesnici brigáda Carmeli a požadovala, aby vesničané odevzdali všechny své zbraně. Požadavek zřejmě zůstal bez odpovědi, protože v 5:00 začalo ostřelování vesnice židovskými jednotkami kulomety a třípalcovými minomety. Podle zpráv od britské jednotky, která dorazila na místo o hodinu později a vynutila si klid zbraní, nedocházelo z vesnice k téměř žádné odvetné palbě. Mnoho mužů z vesnice uprchlo, zanechávajíc za sebou ženy s dětmi. Při jednání zprostředkovaném Brity Hagana znovu požadovala odevzdání všech zbraní. Obyvatelé vesnice jim předali 22 starých a nepoužitelných pušek a požádali o příměří. Židovské jednotky požadovaly odevzdání všech zbraní do 14:00 s tím, že kompletní odevzdání zbraní je podmínkou pro to, aby vesničané směli zůstat. Tento požadavek zůstal bez odpovědi, namísto toho obyvatelé požádali o pomoc britskou armádu. Britové doporučili vesničanům, aby obec opustili, což také, po varování, že Hagana se chystá vesnici bombardovat, v doprovodu britských jednotek učinili.Morris (2008). S. 185 Do večera byla vesnice téměř prázdná. Zbývající obyvatelé, asi dvacet rodin, nakonec z vesnice rovněž odešli, nebo byli vyhnáni.

V roce 1949 byla vesnice znovu osídlena židovskými osadníky, kteří obsadili většinu arabských domů a přejmenovali oblast na „Tel Chanan“, v současnosti část města Nešer.

Současnost Většina uprchlých či vyhnaných obyvatel vesnice se řadí mezi vnitřně vysídlené osoby a v současnosti žijí v různých arabských čtvrtích Haify a Akka. Walíd Chálidí, přední palestinský historik, popsal stav vesnice v roce 1992 následujícím způsobem: Mnoho arabských domů a obchodů stále stojí a obývají je obyvatelé nové osady. Hřbitov je viditelný a zanedbaný.

Reference

Literatura

Externí odkazy

(anglicky) Palestine Remembered – Welcome to Balad al-Shaykh

Kategorie:Zaniklá sídla v Izraeli Kategorie:Zaniklo 1948