McDonald vs. City of Chicago, 561 U.S. 742 (2010) je rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu, které stanovilo, že právo jednotlivce „držet a nosit zbraně“, chráněné Druhým dodatkem Ústavy, je prostřednictvím Čtrnáctého dodatku aplikovatelné i na jednotlivé státy. Toto rozhodnutí vyjasnilo nejistotu, která zůstala po případu District of Columbia v. Heller (2008) ohledně rozsahu práv na držení zbraní ve vztahu ke samotným státům.
Původně odvolací soud sedmého okruhu potvrdil nařízení města Chicago, které zakazovalo držení krátkých střelných zbraní, stejně jako další regulace týkající se pušek a brokovnic, přičemž se stát odvolával na soudní rozhodnutí United States v. Cruikshank (1876), Presser v. Illinois (1886) a Miller v. Texas (1894).National Rifle Ass'n of Amer., Inc. v. City of Chicago, Návrh na projednání věci Nejvyšším soudem podali právník Alan Gura, který úspěšně zastupoval v případu Heller, a právník z Chicaga David G. Sigale. Soudní spor jménem několika obyvatel Chicaga, včetně důchodce Otise McDonalda, sponzorovaly organizace Second Amendment Foundation a Illinois State Rifle Association.
Ústní jednání proběhlo 2. března 2010. Dne 28. června 2010 Nejvyšší soud v poměru hlasů 5–4 zrušil rozhodnutí odvolacího soudu sedmého okruhu a rozhodl, že Druhý dodatek se prostřednictvím Čtrnáctého dodatku vztahuje i na jednotlivé státy, a tedy chrání tato práva před zásahy ze strany státních i místních vlád. Následně případ vrátil odvolacímu soudu sedmého okruhu k posouzení, zda některá chicagská omezení zbraní nejsou v rozporu s Druhým dodatkem.
Pozadí
Obyvatel Chicaga Otis McDonald, 76letý bývalý údržbář v důchodu, žil v sousedství Morgan Park od roku 1971, kdy si tam koupil dům. McDonald popisoval úpadek svého okolí a tvrdil, že jej ovládají gangy a dealeři drog. Jeho trávník byl pravidelně posetý odpadky a do jeho domu a garáže bylo dohromady vloupáno pětkrát, přičemž při poslední loupeži pachatele dokonce poznal jako člověka ze svého sousedství. Jako zkušený lovec vlastnil McDonald legálně brokovnice, ale považoval je za příliš nepraktické v případě vloupání, a proto si chtěl pořídit pistoli pro osobní ochranu domácnosti. Chicagská vyhláška vyžadovala registraci všech střelných zbraní ve městě, avšak od roku 1982, kdy byl přijat plošný zákaz držení krátkých střelných zbraní, nebyla registrace žádné takové pistole povolena. McDonald si tedy legálně pořídit pistoli nemohl. V důsledku toho se v roce 2008 připojil ke třem dalším obyvatelům Chicaga a společně podali žalobu, která se stala případem McDonald v. City of Chicago.
McDonald v. Chicago ve srovnání s NRA v. Chicago
Ačkoli byly případy McDonald v. Chicago a NRA v. Chicago u odvolacího soudu Spojených států pro sedmý okruh sloučeny, liší se rozsahem – konkrétními napadenými regulacemi i právní argumentací pro uplatnění Druhého dodatku proti státním a místním vládám. Případ McDonald přivedla k Nejvyššímu soudu organizace Second Amendment Foundation s hlavním právníkem Alanem Gurou. Případy byly k Nejvyššímu soudu USA podány samostatně.
McDonaldova žádost o přezkum (Petition for Certiorari, PDF, anglicky) Chicagské vyjádření proti přijetí žádosti (Brief in Opposition to Cert Petition, PDF, anglicky)
Napadené regulace
McDonald zpochybnil čtyři hlavní oblasti chicagského zákona o registraci zbraní, které podle žalobců:
zakazují registraci kratkých střelných zbraní, čímž fakticky zavádějí plošný zákaz jejich držení,
vyžadují, aby zbraně byly registrovány ještě před tím, než si je obyvatelé Chicaga pořídí,
ukládají povinnost každoročního obnovení registrace spolu s opětovným zaplacením poplatku,
činí jakoukoli zbraň trvale neregistrovatelnou, pokud její registrace propadne.
Právní základ pro inkorporaci Všechny případy po rozhodnutí Heller, včetně McDonald, NRA v. Chicago, Nordyke a Maloney, argumentovaly, že Druhý dodatek by se měl – kromě uplatnění na federální jurisdikce – vztahovat také na státní a místní vlády, a to prostřednictvím soudního procesu zvaného selektivní inkorporace. Selektivní inkorporace spočívá v přesvědčení soudu, že určité právo je „základní“, protože je „obsaženo v samotném konceptu uspořádané svobody“ nebo „hluboce zakořeněno v dějinách a tradicích našeho národa“, jak bylo naposledy vymezeno v případu Nejvyššího soudu Duncan v. Louisiana, 391 U.S. 145 (1968).
Kromě toho, že McDonald argumentoval, že Druhý dodatek by měl být uplatňován i vůči státům prostřednictvím procesu selektivní inkorporace, je tento případ mezi případy po rozhodnutí Heller o zbraních výjimečný. Požadoval totiž po soudu zrušení rozhodnutí Slaughter-House Cases, 83 U.S. 36 (1873). V případu Slaughter-House soud rozhodl, že klauzule o právech a imunitách 14. dodatku se nevztahuje na Listinu práv při jednání států (a tím pádem ani místních vlád). Kdyby bylo toto rozhodnutí zrušeno, proces selektivní inkorporace by se pravděpodobně stal zbytečným, protože celá Listina práv, včetně Druhého dodatku, by se mohla uplatnit přímo vůči státům."[T]he words 'No State shall make or enforce any law which shall abridge the privileges or immunities of citizens of the United States' seems to me an eminently reasonable way of expressing the idea that henceforth the Bill of Rights shall apply to the States." Erwin Chemerinsky et al., Constitutional Law § 6.3.2 (3d ed. 2006) (quoting Duncan v. Louisiana, 391 U.S. 145, 166 (1968) (Black, dissenting))More precisely, the Privileges or Immunities Clause would incorporate the first eight amendments of the Bill of Rights; since the 9th and 10th Amendments refer to the unenumerated rights of individuals and reserved powers of the states respectively, their incorporation, at least for the 10th Amendment, would be paradoxical or meaningless.
Pokus o zrušení rozhodnutí Slaughter-House přitáhl pozornost a podporu jak konzervativních, tak liberálních právních odborníků, kteří se zajímali o jeho možné uplatnění i mimo oblast zákonů o zbraních. Jejich zájem spočíval v tom, že pokud by Slaughter-House bylo zrušeno, mohlo by být možné, aby ústavní záruky, jako právo na porotu v civilních věcech, právo na velkou porotu u trestných činů a další části Listiny práv, stejně jako budoucí soudní rozhodnutí a existující federální precedenty, které dosud nebyly univerzálně zaručeny při jednání států, byly automaticky uplatňovány i vůči státům.
Ve svém připojeném souhlasném stanovisku soudce Clarence Thomas kritizoval rozhodnutí Slaughter-House a Cruikshankslip op., at 52-54 (Thomas, J., concurring) a navrhl, že „právo držet a nosit zbraně je výsadou amerického občanství, které se vztahuje na státy prostřednictvím klauzule o právech a imunitách čtrnáctého dodatku.“slip op., at 1 (Thomas, J., concurring)
Stanoviska přátel soudu (amicus curiae)
K případu bylo u Nejvyššího soudu podáno třiatřicet podání amici curiae (přátelé soudu).
Jedno z těchto podání podali senátoři USA Kay Bailey Hutchison (Republikánka, Texas) a Jon Tester (Demokrat, Montana) a zástupci sněmovny reprezentantů Mark Souder (Republikán, Indiana) a Mike Ross (Demokrat, Arkansas), žádající Nejvyšší soud, aby rozhodl ve prospěch žadatelů a uznal, že Druhý dodatek se vztahuje i na státy. Podání bylo podepsáno 58 senátory a 251 repretentanty sněmovny, což představuje největší počet členů Kongresu, kteří kdy podpořili amicus curiae podání v historii.
Navíc 32 států pod vedením Texasu (a Kalifornie samostatně) také podalo své podání.
Rozhodnutí
Zásadní závěry k Druhému dodatku
V případu People v. Aguilar (2013) shrnul Nejvyšší soud státu Illinois zásadní závěry o Druhém dodatku z případu McDonald:
O dva roky později, v případu McDonald v. City of Chicago, 561 U.S. ___, ___, 130 S. Ct. 3020, 3050 (2010), rozhodl Nejvyšší soud, že právo podle Druhého dodatku, uznané v případu Heller, je plně aplikovatelné na jednotlivé státy prostřednictvím klauzule řádného procesu (due process clause) čtrnáctého dodatku. Při tomto rozhodnutí soud zopakoval, že „Druhý dodatek chrání právo držet a nosit zbraně za účelem sebeobrany“ (tamtéž, 130 S. Ct. na str. 3026); že „individuální sebeobrana představuje ‚jádro‘ práva podle Druhého dodatku.“ (zdůrazněno v originále) (tamtéž, 130 S. Ct. na str. 3036, s odkazem na případ Heller, 554 U.S. na str. 599); a že „sebeobrana je základním právem, uznávaným mnoha právními systémy od starověku až po současnost“ (tamtéž, 130 S. Ct. na str. 3036).
V případu United States v. Rahimi (2024) Nejvyšší soud uvedl, že právo držet a nosit zbraně patří mezi „základní práva nezbytná pro náš systém uspořádané svobody.“ McDonald v. Chicago, 561 U. S. 742, 778 (2010).
Názor soudu náhled|241x241pixelů|Soudce Samuel Alito, autor souhlasného stanoviska soudu.Většina se shodla, že Čtrnáctý dodatek začleňuje právo podle Druhého dodatku, uznané ve věci Heller, ale názory se lišily ohledně odůvodnění. Ve svém stanovisku podepsaném čtyřmi soudci soudce Alito dospěl k závěru, že klauzule o řádném procesu začleňuje toto právo proti státům.McDonald, at ___-___ (slip op., at 44) Soudce Thomas, který se připojil k většině Alitova stanoviska, ve svém odlišném stanovisku dospěl k závěru, že právo nosit zbraň je začleněno pouze na alternativním základě, konkrétně prostřednictvím klauzule o právech nebo imunitách Čtrnáctého dodatku.SCOTUS blog Alito rovněž v části stanoviska potvrdil, že určité omezení týkající se střelných zbraní, zmíněné ve věci District of Columbia v. Heller, jsou považována za přípustná a přímo se jimi v tomto případě nezabývá.McDonald, at ___-___ (slip op., at 39-40) Taková omezení zahrnují například zákazy „držení střelných zbraní trestanci nebo duševně nemocnými osobami“ a „zákony zakazující nošení zbraní na citlivých místech, jako jsou školy a vládní budovy, nebo zákony stanovující podmínky a kvalifikace pro komerční prodej zbraní.“McDonald, at ___-___ (slip op., at 39-40)
Nesouhlasná stanoviska
Soudce Stevens sepsal rozsáhlé nesouhlasné stanovisko. Mezi jeho nesouhlasnými body s většinou bylo tvrzení, že otázka začlenění (inkorporace) nebyla v tomto případě předmětem sporu. S odkazem na rozhodnutí Cruikshank Stevens napsal: „Takzvaná otázka inkorporace byla přímo a podle mého názoru správně vyřešena na konci 19. století.“ Dále argumentoval proti inkorporaci a kritizoval metodologii většinových stanovisek.
Soudce Breyer napsal: „Stručně řečeno, autoři Ústavy Druhý dodatek nenapsali s cílem chránit individuální právo na ozbrojenou sebeobranu. Neexistuje a nikdy neexistovala shoda na tom, že toto právo je nebo bylo ‚základní‘.“
Přijetí rozhodnutí Rozhodnutí soudu bylo přijato kladně jak Národní střeleckou asociací (NRA), tak kampaní Brady na prevenci násilí se zbraněmi (Brady Campaign to Prevent Gun Violence). Obě organizace vydaly veřejná prohlášení, v nichž uvedly, že rozhodnutí soudu potvrzuje jejich postoje. Soud však nezahrnul „upřesnění standardu přezkumu“, o které Brady v rámci svého amicus curiae podání žádala. V diskusi v den vydání rozhodnutí se Wayne LaPierre z NRA a Paul Helmke z Brady Center shodli, že rozhodnutí soudu vylučuje zákazy krátkých střelných zbraní, které mají být používány pro „legitimní účely“, například sebeobranu v domácnosti. Co se týče obecné otázky zákonů o zbraních, jež případ McDonald nepokrývá, bude zapotřebí velkého počtu soudních žalob, aby bylo možné určit, zda některé další existující státní regulace zbraní nejsou protiústavní. Rozhodnutí v případě McDonald, jak bylo uvedeno výše, uvedlo, že „Druhý dodatek je ‚plně aplikovatelný‘ na všechny státy“, avšak Wayne LaPierre vyjádřil opatrnost a poznamenal, že NRA má „před sebou ještě hodně práce“ při pokusu zrušit jiné regulace zbraní, které McDonald nepokrývá. Helmke předpověděl, že v tomto ohledu NRA „prohraje většinu těchto žalob“.
Související případy