Antonij (světským jménem: Alexandr Francevič Marcenko; 24. srpna 1887 Oděsa – 18. prosince 1954 Ozerlag) byl ukrajinský duchovní Ruské pravoslavné církve a arcibiskup tulský a beljovský.

Život Narodil se 24. srpna 1887 v Oděse.

Po střední škole nastoupil na Oděský duchovní seminář, který dokončil roku 1910. Pokračoval ve studiu na Petrohradské duchovní akademii. Roku 1912 přijal mnišský postřih a o dva roky později kněžské svěcení. Roku 1914 začal sloužit v Orumíjské duchovní misii v Íránu.

Od roku 1915 pobýval v Glinské pustyni, přednášel na Stavropolském duchovním semináři, kde vykonával také funkci inspektora. Byl blagočinným monastýrů stavropolské eparchie. V březnu 1919 byl povýšen na archimandritu a ustanoven představeným Bogojavlenského monastýru v Pinsku. V květnu ho Dočasná nejvyšší církevní správa na jihovýchodě Ruska jmenovala knězem a blagočinným jezdeckého sboru Bělogvardějců.

Roku 1920 se rozhodl emigrovat do Srbska. Poté odešel do Polska, kde byl jmenován představeným chrámu svatého Alexandra Něvského ve Varšavě a předsedou Varšavské duchovní konzistoře (1922). V letech 1922–1923 sloužil také jako představený monastýru Ducha svatého ve Vilniusu.

Dne 25. února 1923 byl vysvěcen na biskupa lublinského a vikáře varšavsko-chełmské eparchie. Hlavním světitelem byl arcibiskup volyňský a kremenecký Dionisij (Valedinskij). Podle jiných zdrojů se roku 1925 stal biskupem kameň-kaširským. Od 13. listopadu 1924 spadá pod jurisdikci Polské pravoslavné církve, a to po udělení patriarchálního tomosu uznávajícího autokefalitu této církve.

Vykonával funkci rektora Vilniuského duchovního semináře a od roku 1926 Volyňského duchovního semináře. Krátce nato, byl propuštěn ze semináře jako protivník polonizace seminářů. Od roku 1928 se nacházel na odpočinku v Myleckém monastýru.

Roku 1930 se vrátil do služby jako biskup kameň-kaširský a vikář pinsko-polesské eparchie. Od roku 1934 byl biskupem grodněnským, ale roku 1937 opět kameň-kaširským.

Dne 25. června 1949 byl po pokání znovu přijat do jurisdikce Ruské pravoslavné církve a 28. října jmenován vikářem volyňské eparchie s předchozím biskupským titulem. Dne 24. března 1941 byl povýšen na arcibiskupa.

Dne 18. srpna 1941 se na pozvání volyňského arcibiskupa Olexije (Hromadského) zúčastnil setkání pravoslavných biskupů Ukrajiny, které se konalo v Počajivské lávře, kde vstoupil do Ukrajinské autonomní pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. Od 22. srpna do března 1944 zastával úřad arcibiskupa chersonského a mykolajivského.

Poté se po krátkém pobytu v Rumunsku rozhodl odejít do Československa. Sloužil v ruském chrámu apoštolů Petra a Pavla v Karlových Varech. Dne 19. října 1945 jej biskup a zástupce patriarchy Fotij (Topiro), který se tehdy nacházel v Karlových Varech, ustanovil představeným tohoto chrámu.

Dne 17. ledna 1946 byl rozhodnutím Svatého synodu jmenován arcibiskupem orelským a brjanským, od 19. července arcibiskupem tulským a beljovským.

Některé informace o jeho životě lze získat ze zpráv, které Radě pro záležitosti Ruské pravoslavné církve zasílal úřad Tulské oblasti. Za těmito povrchními, někdy zlomyslnými zprávami se vynořuje obraz odvážného a mimořádného muže. Ihned po svém jmenování s povolením úřadů uspořádal eparchiální sjezd duchovních (který se nesešel přes 30 let). Kromě aktuálních otázek liturgických pravidel se na sjezdu projednávala i misijní a kazatelská práce duchovenstva. Podle účastníků byl sjezd mimořádně užitečný a sjednotil eparchiální duchovenstvo. Arcibiskup Antonij byl muž skromného a strohého života, nikdy neusiloval o pohodlí – životní podmínky v Tule byly poměrně obtížné. Vedl nekompromisní válku proti členům duchovenstva, kteří svým nevhodným chováním kompromitovali církev v očích svých farníků. Navzdory zjevnému nedostatku kněží suspendoval osoby odpovědné za takové činy.

Dne 3. prosince 1951 byl zatčen. Důvod zatčení zůstává nejasný.

Dne 1. dubna 1952 byl synodem penzionován. Dne 4. června 1952 byl rozsudkem vojenského tribunálu vojsk Tulské oblasti shledán vinným podle článků 54-1a a 54-10 trestního zákoníku Ukrajinské SSR a odsouzen k 25 letům vězení s konfiskací majetku. Byl poslán k výkonu trestu do tábora Ozerlag, 18. prosince 1954 zemřel.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Pravoslavná encyklopedie

Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ukrajinští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 24. března Kategorie:Narození v roce 1887 Kategorie:Narození v Oděse Kategorie:Úmrtí 18. prosince Kategorie:Úmrtí v roce 1954 Kategorie:Úmrtí v Irkutské oblasti