Nový směr (, ) byly jedny z hlavních ruskojazyčných novin vydávaných Němci na okupovaných územích SSSR za druhé světové války. Byly vydávané od 15. října 1941 do podzimu 1943 ve Smolensku a široce distribuované po celém středním Rusku. Témata a způsob distribuce byly podobné novinám Řeč a Za vlast.

O novinách Během války v SSSR se takto také nazývaly okupační proněmecké noviny, které vycházely v letech 1942 až 1944 ve městech Mogilev a Bobrujsk v Mogilevské oblasti, Barysaŭ a Červeň v Minské oblasti, Vitebsk, Lepel a Orša ve Vitebské oblasti a v regionálních centrech Baranovičy, Bělostoku a Gomelu v ruštině, se svolením, pomocí a kontrolou německých vojenských úřadů během nacistické okupace Běloruska.

Zakladatelem novin, vycházejících ve Smolensku, byl člen NTS (Lidový svaz práce, ) Vladimir Gackevič (). Tiskárna nebyla před příchodem wehrmachtu plně demontována a evakuována, a proto Němci měli možnost začít noviny tisknout relativně rychle po obsazení města. A tak za podpory německých úřadů začaly začátkem října vycházet pod názvem Smolenský věstník (). Koncem roku 1941 byly přejmenovány na Nový směr. Spolu s redakcí fungovalo také nakladatelství, které produkovalo knihy, kalendáře a brožury. V únoru 1942 se tiskárna dostala pod kontrolu propagandistického oddělení německé armády. Na vydávání novin dohlíželo propagandistické oddělení týlového velitelství skupiny armád Střed. Oficiálním vydavatelem byla smolenská samospráva.

Náklad vydání z 30. listopadu 1941 byl deset tisíc výtisků, což bylo více než trojnásobek prvního (říjnového) vydání. Jediná německá slova, která se nepravidelně objevovala, byl německý název Der Neue Weg vytištěný malým písmem pod ruským názvem. Náklad novin postupně stoupal a do srpna 1942 dosáhl 27 000 výtisků. Později noviny dosahovaly údajně až nákladu 150–200 tisíc výtisků a tak se z nich staly velkonákladové okupační noviny v ruštině. Cena výtisku byla 30 a později 50 kopějek.

Obsah zpráv a zaměření propagandy Obsah novin nijak nevybočoval z obvyklostí periodik vydávaných Němci na okupovaných územích. Noviny publikovaly vojenské a mezinárodní recenze, zprávy a korespondenci z fronty, zprávy o životě ve městě a provincii, kultuře, protisovětskou a antisemitskou publicistiku, literární díla, obchodní rady atd., vše prezentované v proněmeckém nacistickém duchu. Noviny vycházely jako čtyřstránkový tisk. Tiskly se v tiskárně ve Smolensku s periodicitou každé čtyři dny. Na první straně bývaly tištěny úvodníky, například z čísla ze dne 7. ledna 1941 „Co je národní socialismus?“ nebo z dne 8. ledna 1942 „Příčiny války“. Strany 2 a 3 se zabývaly vojenskými bitvami nebo zprávami o ostarbeiterech. Na těchto stránkách se také objevovaly fotografie, například číslo ze dne 14. května 1942 uvádělo na straně 2 fotografii Innsbrucku s názvem „Jedno z nejmalebnějších německých měst“, stejně jako různé články obecného zájmu, například o Organizaci Todt nebo o 150. výročí úmrtí Wolfganga Amadea Mozarta. Poslední strana obsahovala články o zlepšení životních podmínek, přestože život byl samá mizérie, o místních dětech, zejména sirotcích, o sociální péči o důchodce, ale i nabídky práce, křížovky, oznámení a recenze koncertů a obecné výzvy smolenské samosprávy k místnímu obyvatelstvu. Dále tato stránka také obsahovala oznámení o filmech, koncertech a otevírání nových obchodů. Noviny přinášely zprávy z Německa, propagovaly nový německý pořádek na okupovaných územích. Součástí novin byly také různé reportáže, novinky a další aspekty ze života ve Smolenské oblasti. Publikovaly také dekrety okupačních a místních úřadů, dále články protisovětské nebo antisemitské povahy a články o boji proti bolševickým partyzánům. Hlavním zaměřením novin byla propagandistická linka spojená s bojem na „frontách osvobozenecké války", která byla chápána jako německý boj s bolševismem.

Nábor do bezpečnostních jednotek, boj s partyzány a situace na frontě Koncem léta 1942 s ohledem na rozmach partyzánského hnutí vyvstala potřeba náboru do bezpečnostních jednotek okupačního režimu. Noviny na toto téma psaly, že obyvatelstvo osvobozených území dobře ví o „povinnosti informavat německé úřady o všech známých trestných činech banditů, jejich doupatech a možných komplicích“. Noviny zveřejňovaly články s titulky jako například „Trestná opatření za odporný útok banditů na vesnici“ nebo „Urychlit likvidaci Stalinových banditů“. Veřejnou popravu 100 osob spojených s partyzány noviny nazývaly ochranou obyvatel věrných režimu a naprostou nezbytností, aby se zabránilo opakování „podobných zvěrstev ze strany zločineckých živlů podněcovaných bolševiky". Boj a vyznamenávání příslušníků bezpečnostních jednotek byl v článku charakterizován následně:

Tématu sovětských partyzánů bylo v novinách věnováno poměrně velké množství prostoru. V článcích byli vyzdvihováni lidé, kteří s Němci spolupracovali. Noviny aktivně propagovaly spolupráci s okupačními úřady, například publikováním článků o udělování vyznamenání policistům. Článek s titulkem „Vzorový strážce vymáhání práva“ byl věnován policistovi Timofejovi Tiščenkovi, který převážel vězně ze smolenského ghetta na popravy a za oblečení sebrané mrtvým dostával vodku a jídlo. Noviny široce propagovaly fakt, že kolaborace bývala odměňována penězi, tabákovými výrobky, vodkou, zemědělskou technikou a hospodářskými zvířaty. Naproti tomu zatajení informací o aktivitách partyzánů bylo trestáno smrtí. Noviny v reakci na stále sílící partyzánské oddíly psaly o tom, jak ruští rolníci radostně sejí obilí pod ochranou německého pořádku, němečtí vojáci jim v tom pomáhají, ale na druhé straně rolníci musí bránit své statky se zbraní v ruce. Udávání úřadům noviny podávaly tak, že když se blízký soused zapletl s partyzány, už to není soused, ale nepřítel. Jeho předání vesnické policii nebo německým úřadům je dobrý skutek pro celou komunitu.

Noviny se také věnovaly situaci na válečných frontách a v článku „Bolševici se přepočítali“ (1943) dokazovaly, že USA a Velká Británie nejsou schopny otevřít druhou frontu proti Německu kvůli nedostatku lidských sil a zbraní.

Kultura Noviny se věnovaly kultuře a zveřejnily pochvalné recenze na film Věčný Žid a Žid Süss. Recenze vychvalovaly propagandistický film Žid Süss jako zásadní a potřebné dílo, které by měl vidět každý. Snímek byl novinami pozitivně vykreslován jako zásadní příspěvek k boji proti židobolševické diktatuře, neboť údajně odhaluje pravou, zločinnou povahu Židů. Dalším příkladem boje proti židovskému vlivu byl článek s titulkem „Moskvě vládne Žid“, který popisuje melodramatickou scénu o dobře situovaných Židech v bolševické Moskvě. V protikladu s nimi je popsáno žebrající ruské dítě trpící na ulici hladem, které z bídy dojídá slupky pomeranče odhozené kolemjdoucími Židy.

Noviny také pořádaly literární večery, kde bylo předčítáno z děl ruských autorů. Součástí byla propaganda dojmů z cest ruských novinářů do Říše, která poukazovala na kontrast mezi rozkvětem života německého lidu a bídou života pod panstvím bolševického režimu. V rámci večerů byly vzpomínány oběti „židovsko-komunistického" násilí proti ruské národní kultuře v kontrastu s jejím rozkvětem v Nové Evropě. Skutečný život v rámci okupačního režimu byl však pravým opakem vykreslovaného obrazu. Tón a způsob takové propagandy vykresluje pro českého čtenáře například kniha Moře bídy od Antonína Jaromila Kožíška.

V článcích Širokova se také dostávalo široké publicity ruským umělcům, kteří vystupovali v srpnu roku 1943 na pozvání ministerstva propagandy v Německu. Jednalo se o estrádní sbor Na shledanou (), klavíristu V. V. Topilina (), populárního zpěváka V. P. Mirského () a další. Ruští umělci kromě Berlína navštívili Varšavu, Drážďany, Postupim, Vídeň a Mnichov. Celá tato umělecká cesta po nacistickém Německu a okupovaných územích byla pečlivě zinscenovanou propagandistickou akcí. Jejím cílem bylo představit obraz spokojených ruských umělců spolupracujících s novým pořádkem a posílit tak pověst Německa jako ochránce ruské kultury před bolševismem.

Hospodářství V novinách, zejména v počátečních fázích války, se často objevoval námět obnovy soukromého vlastnictví. Obyvatelstvu okupovaných oblastí bylo slíbeno jak soukromé vlastnictví půdy, tak i soukromé vlastnictví průmyslových podniků, který však zůstal nenaplněn. Obvykle se stanovovalo, že tento proces přeměny obyčejného Rusa na vlastníka majetku začne po vítězství nad židobolševismem. Na hospodářská témata dominovaly články, ve kterých se oslavoval vzestup životní úrovně a rozkvět ruského podnikání. Ve skutečnosti šlo o podniky zcela závislé na německé libovůli, zásobování a zakázkách ze strany wehrmachtu. Noviny se snažily propagovat práci obnovených ruských bank. Vklady byly přijímány od veřejnosti s úrokem 2,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že většina pracujících dostávala mzdy, které nepokrývaly ani náklady na přežití, jen málokdo dobrovolně ukládal své peníze do bank. Noviny psaly, že nedůvěra k bankám je pozůstatkem temné bolševické minulosti, strachem o vlastní vklady, které si za Stalina komunistický režim pravidelně přivlastňoval. Jen v první polovině roku 1942 publikovaly články jako „O otevření banky ve Smolensku“, „Spořitelna“, „Zprávy o bankovních operacích“, „Režim úsporných opatření“ a „O rabování cenností bolševiky ve Smolensku“.

Noviny nadšeným tónem popisovaly práce v Německu, kde se Rusům dostává vysoké německé kultury pro jejich vzdělání a obohacení obzorů. Také publikovaly dopisy údajně napsané ruskými dělníky v Německu, v nichž naléhali na své krajany, aby následovali jejich příkladu. Dále také byly poskytovány informace o tom, jak rodinám ostarbeiterů je poskytována finanční pomoc, lepší bydlení a další výhody. Odpor proti náboru a deportaci do německého týlu za účelem nucených prací ve Třetí říši byl však i přes všechnu propagandu nadále vysoký.

Noviny také publikovaly místní reklamy, například na dámské oblečení, známky, hudební nástroje, kosmetiku a další zboží či služby. Kromě toho publikovaly statistiky o místních sňatcích, narozeních a úmrtích. Někdy novinové články nabízely místní rady, například kde sehnat jídlo.

Noviny také informovaly o trestech udělovaných německými okupačními úřady za neplnění příkazů německých úřadů a tzv. ruské samosprávy (kolaborantů). V oznámení ze 7. prosince 1941 informovaly o tom, že dva občané byli odsouzeni k 14 dnům nucených prací za to, že dobrovolně opustili pracovní místa, která jim byla přidělena burzou práce. Ve stejném článku se také psalo o pokutě 100 rublů za prodej masa z koně, který uhynul na nemoc.

Náboženský život Noviny se také věnovaly obrození náboženského života v „osvobozených“ částech Ruska. Pro zvýšení přesvědčivosti a účinnosti propagandy byly články o znovuotevírání kostelů často doprovázeny sériemi fotografií. Otevření kostelů, náboženské obřady a fotografie kněží byly široce publikovány nejen na okupovaných územích, ale i v samotné Třetí říši. Smolenští kněží, kteří kolaborovali s okupanty, opakovaně apelovali na obyvatelstvo, aby všemožně spolupracovalo s německými úřady. V roce 1943 bylo vydáno několik letáků pro partyzány, podepsaných smolenským biskupem Stefanem. V nich vyzýval partyzány, aby složili zbraně a přeběhli k okupantům. Kromě propagandistických materiálů se hojně vydávala i čistě církevní literatura jako modlitební knihy, pravoslavné kalendáře a Písmo svaté.

Katyňský masakr

Prioritou bylo odhalování výmyslů sovětské propagandy a Stalinových zločinů. V tomto duchu také vyznívaly články v novinách. Proto noviny věnovaly zvláštní pozornost katyňským událostem, kterých chtěli Němci propagandisticky využít k rozkolu v antihitlerovské koalici. Články o katyňském masakru často mívaly charakteristické titulky jako „Židé – vrazi polských důstojníků“ a odpovídající obsah:

Redakce