Dedukce (lat. deductio – odvození) je proces usuzování, ve kterém se od předpokladů (premis) dochází k závěru z těchto předpokladů vyplývajícímu, přičemž odvozování je jisté, nikoliv jen pravděpodobné. Jde tedy o základní postup při dokazování.
Základ logiky Standardy deduktivního usuzování formuluje logika. Logicky správná dedukce má podobu posloupnosti kroků, které splňují přesně stanovená kritéria zabezpečující, že jsou-li premisy pravdivé, je pravdivý i závěr. Dedukce představuje konstitutivní metodologický postup tzv. deduktivních věd, zejména logiky a matematiky. Naproti tomu v empirických vědách se používá indukce čili zobecňování, když se z jednotlivých poznatků (měření apod.) vytvářejí obecné hypotézy.
Příklad Klasickým příkladem dedukce je sylogismus, například: "Všichni lidé jsou smrtelní." (první premisa) "Sókratés je člověk." (druhá premisa) "Takže Sókratés je smrtelný." (dokázaný závěr)
Naopak v induktivním uvažování by šlo vyslovit hypotézu: "Sókratés je smrtelný." (první premisa) "Sókratés je člověk." (druhá premisa) "Všichni lidé jsou smrtelní." (hypotéza o obecném) Hypotéza je sice splnitelná, ale stále k ověření / vyvrácení. Ovšem i při jejím vyvrácení je stále možné použití tvrzení jako omezeně splnitelného předpokladu dále, protože alespoň částečná platnost je dána už premisou.
Rozdíl těchto dvou příkladů leží v rozdílných postaveních obecných a existenčních kvantifikátorů v premisách a v závěrech.
Axiomatika Deduktivní metoda je vytváření vědeckých teorií vyvozovaných pouze dedukcemi z axiomů nebo jiných již dokázaných vět. Jde o způsob logického myšlení, kde myšlenkový řetězec postupuje od obecných teorií k jednotlivostem, zvláštnostem. Využívá se v případech, kdy je shromážděn empirický materiál, z něhož je indukcí definován obecný princip. Toto tvrzení je pak podrobováno deduktivním odvozením všech možných důsledků a obvykle takovýto postup směřuje k formulaci axiomatického systému.
Historie, osobnosti a směry Odůvodnění jevů pomocí obecných principů využíval zejména Aristoteles (384 až 322 př. n. l.). Eukleidés z Alexandrie použil dedukci k vytvoření logické stavby knih svých Základů geometrie (kolem roku 300 př. n. l.). René Descartes stavěl dedukci jako prostředek jistého poznání proti nejisté intuici (1596 až 1650) Immanuel Kant považoval dedukci za charakteristický způsob rozumového poznávání a priori, kdežto indukce charakterizuje poznávání a posteriori, ze zkušenosti (1724 až 1804). Ve filozofii 20. století byl tento důkazový prostředek základem pro hypoteticko-deduktivní metodu K. R. Poppera. Dedukce se připisuje Sherlocku Holmesovi ve slavných románech od sira Arthura Conana Doyla, ve skutečnosti se ale jedná o indukci.
Externí odkazy
Kategorie:Logika