Viktor a Heloisa aneb Soud čarodějnic (v německém originále ) je tragicko-komický singspiel o třech dějstvích českoněmeckého skladatele Františka Xavera Partsche na libreto herce Illnera, které dokončil spisovatel Friedrich Hegrad. Její premiéru uvedla 4. prosince 1794 v pražském Nosticově divadle společnost Franze Spenglera.
Vznik, charakteristika a historie Skladatel František Xaver Partsch působil od 80. let 18. století v Praze a podle B. J. Dlabače se na přelomu 80. a 90. let účastnil jako kapelník představení německo-české divadelní společnosti Václava Mihule, působící ve Stavovském divadle. Zřejmě již tehdy začala vznikat jeho opera (zpěvohra) Viktor a Heloisa, protože o ní Partsch tvrdil, že vznikala dlouho a pomalu. Autorem „větší poloviny“ textu byl herec Mihuleho společnosti Illein (psáno též Ihlein). Poté, co novou divadelní společnost pro Prahu v roce 1793 vytvořil jiný dosavadní Mihuleho herec, Franz Spengler, a Illein odešel na jiné působiště, dokončil libreto spisovatel Friedrich Hegrad (1757–1800). Hegrad v té době působil jako úředník, měl blízko ke svobodným zednářům a psal především prózy v osvícensky výchovném duchu (Komischer Roman, 1786; Felix mit der Liebesgeige, 1790). Mihuleho společnost uvedla v roce 1789 jeho jednoaktovou komedii Die Braut aus Wien oder der Bräutigam in Verlegenheit, která vyšla i tiskem. Partsch zůstal u Spenglerovy společnosti jako hlavní kapelník a mohl tak své zřejmě nejrozsáhlejší dílo uvést na konci podzimní sezóny roku 1794.
O opeře se dochovala obšírná anonymní recenze v osvícenském časopise Allgemeines europäisches Journal, jenž vycházel v Brně. Recenzent byl přísný zejména k textu; soudil, že „chatrnější kus se jen tak nenajde. Vyznačuje se neuspořádanou stavbou, křiklavými příhodami a nejhorším možným veršováním. Čarodějnice a víly, čerti a dobří duchové, Číňané a Saracéni a nakonec obrovský netvor sešitý z ovčí kožešiny jsou jeho postavami, a ti všichni klábosili a zpívali jeden přes druhého takové ubohosti, že tato opera zcela a oprávněně propadla“. Recenze byla shovívavější ke skladateli, který „zejména v uchu znalců prokázala znalost svého umění“, avšak soudila, že mu k tak rozsáhlé práci chyběly zkušenosti. V áriích recenzent postrádal melodická témata, podle něj sestávaly spíše ze „skoků a běhů“ klavírního původu a celkově byly pro zpěv příliš obtížné a nevděčné. Nelíbilo se mu také „nudné natahování hudby na často krátký text, takže jsem napočítal verše, které byly osmkrát, devětkrát, ba třináctkrát opakovány, k velké únavě našich uší“. Orchestrace podle něj byla příliš hutná a jen velmi zřídka bylo možné zaslechnout jednotlivé nástroje. Celkově prý byla Partschova hudba „přesná a namáhavě vypilovaná práce“, jež však postrádala „plamen génia“.
Z recenze také vyplývá, že divadlo investovalo nemalé peníze a snahu do nových kostýmů a výpravy, včetně například gigantických nestvůr. Velké obsazení zaměstnalo v podstatě veškerý divadelní personál. Opera byla při premiéře věnována hraběnce Barboře Šiškovićové, vdově po generálovi Josipu Šiškovičovi, k jejím jmeninám.
Podle zmíněné recenze v Allgemeines europäisches Journal opera Viktor a Heloisa propadla. Po premiéře následovaly dvě reprízy (7. a 11. prosince); druhá z nich byla skladatelova benefice a divadlo prý při ní bylo téměř zcela prázdné. Pozdější zprávy však tvrdí, že tato opera byla uváděna „často a s úspěchem“, „veliké pochvaly došla“ a „se všeobecně líbila“. Zejména znalci zdá se ocenili velmi náročné árie pro titulní hrdiny, které zpodobnili pan Neumann („sklidil všeobecný potlesk“) a slečna Reinwarthová („kvičela jako obvykle“), a pro hlavní čarodějnici Mandragoru, v jejíž roli hostovala Johanna Kuntzenová, jakož i sbory čarodějnic. Později ani v jiném divadle se Partschova nadějná divadelní prvotina nehrála.
V literatuře je uváděno, že bylo v roce 1794 v Praze tiskem vydáno libreto tohoto singspielu, avšak dobové zprávy potvrzují, že vydán byl jen text árií, nikoli mluvené dialogy. Ve veřejných sbírkách se tyto texty nedochovaly a za ztracenou je považována rovněž Partschova hudba. Podle zachovaných zmínek lze usuzovat, že šlo o výpravný pohádkový singspiel, tedy žánr, který byl v 90. letech 18. století ve zvláštní oblibě a jehož nejznámějším představitelem je dnes Mozartova Kouzelná flétna, která se v té době také v Praze s velkým úspěchem hrála.
Postavy a první obsazení Král alepský – Matyáš Kadleček Viktor, jeho syn – Neumann Melisse, domnělá dcera krále kyperského – Anna Partsch Xenophron, vůdce vojsk krále alepského – Franz Josef Fischer Iris, vůdce vojsk krále alepského – Kindler Akanthus, pastýř – Schreiber Heloise, jeho domnělá dcera – Reinwarth Haya-Tschonka, Číňan – Josef Wieser Tschonku-Haya, Číňanka – Theresie Leifer Balsamine, dobrá víla – Bauer Jasmin, dobrý duch – (sl.) Cölestini Mandragora, královna čarodějnic – Johanna Margaretha Antonetta Kuntzen Polyphyllos, její syn, netvor – Carl Friedrich Krüger Affa, čertice – Josepha Wieser První čarodějnice – Spengler Druhá čarodějnice – Kindler Třetí čarodějnice – Glaser Vojáci, čarodějnice, duchové atd.
Odkazy Reference
Literatura
Kategorie:Opery Františka Xavera Partsche Kategorie:Opery v němčině Kategorie:Opery z roku 1794 Kategorie:Opery poprvé uvedené v Praze Kategorie:Singspiel