Norbert Wolfgang Bolz (nar. 17. dubna 1953 Ludwigshafen nad Rýnem) je německý teoretik médií a komunikace, designový vědec, autor a publicista. Až do svého odchodu do důchodu v roce 2018 působil jako profesor mediálních studií na Technické univerzitě v Berlíně.
Život Norbert Bolz se narodil v Ludwigshafenu na Rýně jako syn chemického technika Wernera Bolze a jeho manželky Gertrud, rozené Obergfellové.
Po absolvování gymnázia Maxe Plancka v Ludwigshafenu, školy specializující se na moderní jazyky, studoval Bolz germanistiku, filozofii a anglistiku na univerzitách v Mannheimu a Heidelbergu. Zajímal se o filozofii dějin, estetiku německého idealismu a kritickou teorii Frankfurtské školy. V roce 1974 Bolz přestoupil na Svobodnou univerzitu v Berlíně, kde studoval literaturu a religionistiku. V září 1976 získal doktorát na katedře filozofie a sociálních věd Svobodné univerzity v Berlíně pod vedením Wolfganga Hübenera disertační prací o estetice Theodora W. Adorna. Pak Bolz pracoval jako asistent filozofa náboženství Jacoba Taubese a v roce 1987 se habilitoval studií Odchod z odkouzleného světa: Filozofický extremismus mezi světovými válkami.
V letech 1987 až 1992 přednášel Bolz na Svobodné univerzitě v Berlíně a poté v letech 1992 až 2002 byl profesorem teorie komunikace na Institutu pro umění a designová studia Univerzity v Essenu, kde se specializoval na teorii médií, teorii komunikace a designová studia. Od roku 2002 až do svého odchodu do důchodu v červenci 2018 působil jako profesor na Institutu pro jazyk a komunikaci (Katedra mediálních studií/mediální poradenství) Technické univerzity v Berlíně.
Dílo V eseji z roku 1981 Bolz vyhlásil zrod „popové filozofie“. Doporučil číst Anti-Oidipa od Deleuze a Guattariho „stejně jako chodíte do kina nebo posloucháte desku“.
Hlavním zaměřením jeho pozdějších publikací je transformace moderní společnosti prostřednictvím fenoménů masové společnosti, médií a rozšiřujícího se sociálního státu. V postmoderně konstatuje rostoucí pocit nejistoty.
Bolz vyjadřuje obecně pozitivní názor na otevřenost tržní ekonomiky, kritizuje „tabuizování“ konzervativních názorů politickou korektností a vyzývá k větší odpovědnosti jednotlivce.
Bolz je některými sociálními vědci chápán jako neoliberální vědec. Robin Meyer-Lucht popsal některé z jeho esejů jako „soubory plné módních slov … která bezmocně bojují o smysl“, zatímco Rüdiger Safranski ve svém laudatiu považuje jeho díla za „elegantně formulovaná, přesná a rozhodná“. Bolz je podle něj významným „filozofickým diagnostikem současnosti“.
Teorie médií Bolzova teorie nových médií (1990) čerpá z myšlenek Friedricha Nietzscheho, Waltera Benjamina a Marshalla McLuhana a zejména staví na myšlenkách Friedricha Kittlera. Ve své knize se zabývá skutečností, že počítač nahrazuje knihu jako dominantní médium společnosti. Z „Gutenbergovy galaxie“ (McLuhan) se stal „kyberprostor“. Informace již nejsou vázány na fyzické médium, a proto jsou dehumanizovány. Kód, ve kterém jsou informace přenášeny, již není lidem přímo přístupný, jako tomu bylo v případě knih. Lidé potřebují zařízení jako rozhraní k informacím. Informace, které byly dříve lokalizovány, se nyní stávají sítí s globálním dosahem. Začalo to telegrafem a rádiem a posílilo to televizí. Do té doby byla masmédia distribučními médii, v nichž spotřebitel pasivně přijímal informace. Tím, že internet umožňuje aktivitu uživatelů, zejména v obsahu generovaném uživateli, jako je online encyklopedie Wikipedie, vytváří příležitosti pro spolupráci a sebeprezentaci.
Podle Bolze médium jako například obraz není jen cestou k poznání, ale také, prostřednictvím vhodné manipulace, například zvětšováním nebo opakováním, i nástrojem poznání. Média částečně mění vnímání času a dokonce nahrazují zkušenost a paměť. Televize, německy Fernsehen, „dálkové vidění“, se stává lidským orgánem.
V debatě s Julianem Nida-Rümelinem v roce 1998 Bolz argumentoval, že ve světle nových médií se pojetí pravdy, které je běžné od dob Platóna, stává nestabilním, protože je stále obtížnější rozlišit mezi iluzí a realitou. Realita se stále více stává univerzálním, neprůhledným a neproniknutelným komplexem projekcí. Nová média vedou k realitě, ke které již nelze přistupovat s kritickým odstupem. Jakákoli kritická reflexe tohoto stavu věcí je již součástí této reality. Bolzův související názor, že filozofie s touto novou realitou ztrácí svou funkci, je vyvrácen argumentem, že filozofie se svým konceptem imanence již poskytla odpověď na tuto otázku v dílech Nietzscheho, Foucaulta a Deleuzeho. Kurt Röttgers Bolzovi oponuje: „A skutečnost, že lidské poznání má vždy problémy s rozlišením mezi bytím a jevem, je známa už od Platóna. Od Kantova opuštění poznání věci o sobě se medialita veškerého poznání stala všeobecným názorem. […] Poznání reality s nárokem na pravdu primárně necharakterizuje filozofii, ale spíše záměr vědy jako celku [odkazuje na text Niklase Luhmanne Die Wissenschaft der Gesellschaft, Frankfurt a. M. 1990], včetně Bolzových mediálních studií.“
Záplavu informací lze zvládnout pouze tím, že si je vybíráme. Přitom hrají rozhodující roli stručnost a výstižnost, senzačnost, což informace zkracuje a zrychluje. Vznikají mediální vlny velké intenzity, které se rychle rozplývají. Život s mediálně zprostředkovanými katastrofami vede podle Bolze k pesimistickému pohledu na svět, jenž odporuje realitě, a touze po osvobození pomocí udržitelnosti. Řešení Bolz vidí v osobní odpovědnosti a podnikavosti.
O knize Abeceda médií (ABC der Medien, 2007) napsal Jürgen Kaube v deníku FAZ: „Nikde nenajdete dobře zdůvodněná fakta, ale pouze akademické melodie, které autor přehrává. Bolz se chlubí oslnivými postřehy, které si nevybral pro jejich vhled, ale proto, že jsou oslnivé.“
Média jako náhražky náboženství Ve své knize Náboženská věda. Úvahy nábožensky nemuzikálního člověka (Das Wissen der Religion. Betrachtungen eines religiös Unmusikalischen, 2008) Bolz tvrdí: „Ateisté mohou odmítat odpovědi víry, ale ne otázky.“ Bolz naznačuje: „Možná, že náboženství dnes již není odpovědí na otázku smyslu, ale pouze podezřením, že otázka má smysl. Dalo by se říci: Náboženství udržuje ránu smyslu otevřenou.“ (str. 11) Komunikaci Bolz považuje za náhradu náboženství tím, že média nabízejí náhradu vševědoucnosti a všudypřítomnosti.
Příčinou je rostoucí sekularizace a sílící ateismus v moderní společnosti. Jelikož společnost podle Bolze vyžaduje k fungování náboženský základ, lidé vyhledávají témata, která slouží jako náhradní náboženství, z nichž mohou čerpat útěchu a smysl. Zde je environmentalismus nejsilnějším hnutím, které tuto funkci převzalo. Příčinou jsou hrozby, které dříve představovala atomová bomba, poté jaderná energie a v poslední době globální oteplování. Obavy vyvolané těmito hrozbami šíří média a alternativní hnutí probouzejí naději, že těmto hrozbám, z nichž některé jsou vnímány spíše iracionálně, se lze vyhnout.
I duchovní dnes mluví pouze o hodnotách místo o dogmatech víry. Podle Bolze v bibli žádné hodnoty nejsou. „Lidé milují lidstvo, aby mohli potlačit Boha. A právě zde křesťanská doktrína o Antikristovi nabývá skandálního významu.“ Antikrista, tvrdí Bolz, lze rozpoznat podle jeho rétoriky bezpečí a míru. „Sluníčkářství“ šířené Antikristem, je pouze maskou negativních vlastností. Ve své knize Das Wissen der Religion (Náboženské vědění) uvádí tři příklady:
„Sociální spravedlnost“ maskuje závist „Týmová práce“ maskuje nenávist k úspěšným. „Dialog kultur“ je maskou pro intelektuální kapitulaci před cizími kulturami.
I když Bolz sám sebe s odkazem na Maxe Webera popisuje jako „nábožensky nemuzikálního“, zdůrazňuje, že neobhajuje ateismus, protože pozici čisté nevíry považuje za stejně nepochopitelnou.
Konzumerismus Ve své knize Ekonomika neviditelného (Die Wirtschaft des Unsichtbaren, 1999) Bolz uvádí, že v budoucnu se již nebude klást důraz na fyzický produkt, ale spíše na služby a zapojení, trendy a události, značky a mýty. Rozhodujícími produktivními silami jsou znalosti, komunikace, spiritualita a design. Postkapitalistická společnost se stává společností znalostí a multimediální společností. Design jako nástroj ke snižování složitosti nahrazuje náboženství, aby světu zprostředkoval bezpečí a důvěru.
Jeho Manifest konzumerismu (Konsumistisches Manifest, 2002) zkoumá konzumerismus. Bolz uvádí: „Konzumerismus považuji za neuvěřitelně primitivní způsob života. Ve srovnání s náboženským fundamentalismem ho považuji za menší zlo.“ V návaznosti na Waltera Benjamina vnímá kapitalismus jako náhražku náboženství. Ten se transformuje v novopohanské kultovní náboženství, v němž se každý den stává svátkem zbožního fetišismu. Zásadní odmítnutí konzumerismu však považuje za příliš zjednodušující. Emoční pouto k bohatství činí z konzumerismu imunitní systém globální společnosti, který ji chrání proti fanatickým ideologiím. Spotřeba poskytuje uznání a uspokojení potřeb, které není možné dosáhnout prostřednictvím abstraktního právního řádu nebo války. Komodity poskytují „duchovní přidanou hodnotu“. Kromě estetiky nabízejí svobodu, bezpečí, zdraví, individualitu, lásku a smysl. Bolz věří, že prostřednictvím spotřeby je možné překonat hodnotové rozdíly mezi různými kulturami.
V kritické recenzi v týdeníku Die Zeit Jörg Lau poukazuje na to, že Bolz je některými kolegy považován za „cynického filozofa ducha doby“, který „má tendenci ukousnout si víc, než dokáže strávit. Bolz není zcela bez viny, že má tuto pověst. Ve svých mnoha knihách a esejích rád hlásá konec (osvícenství, filozofie, umění, člověka a dalších velkých věcí) a znovu a znovu začíná novou éra (počítačů, digitalizace, robotů, simulací).“
Kritika rozpadu rodiny V článku publikovaném ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) 22. února 2003 Bolz s odvoláním na ekonoma Garyho S. Beckera argumentuje proti zaměstnanosti žen a tomu, co považuje za příliš snadné rozvodové řízení. Tvrdí, že rozhodnutí žen vstoupit na trh práce vytváří začarovaný kruh: když ženy pracují, děti se stávají dražšími, protože vyžadují cenný pracovní čas. V důsledku toho se rodí méně dětí, a tím se zmenšuje kombinovaný „kapitál“ páru. To usnadňuje rozvody a více manželství končí rozvodem. Ženy pak však musí pracovat, protože se již nemohou spoléhat na zdroje svých manželů. Stát, tvrdí Bolz, tento začarovaný kruh posiluje prostřednictvím rozvodového práva a podpory péče o děti. Vztah mezi samoživitelkou a „otcem státem“ nahradil tradiční rodinné vztahy.
V knize Hrdinové rodiny (Die Helden der Familie, 2006) Bolz kritizuje sociální stát, nový hédonismus seberealizace a nepřátelství vůči dětem maskované jako politická korektnost. Tvrdí, že mezi rodiči a bezdětnými lidmi vzniká stále se zvětšující propast, na jejímž konci vidí erozi společenské smlouvy mezi generacemi a konec stability důchodů. Bolz také vidí nebezpečí v údajném společenském trendu homosexualizace, kterému se kvůli tabu „politické korektnosti“ nelze postavit: „Nemocní nejsou homosexuálové, ale ti, kteří homosexualitu odsuzují. Tomu samozřejmě žádný rozumný člověk nevěří, ale říkat se to nesmí.“
Albrecht von Lucke v deníku Frankfurter Hefte proto obvinil Bolze z kulturního cynismu, na který je třeba si dávat pozor.
Antiegalitarismus Ve svých dalších spisech (Diskurz o nerovnosti: Anti-Rousseau a Profit pro všechny – nově promyslet sociální politiku, oba 2009) se Bolz zabývá otázkou sociální spravedlnosti. Toto téma je pro něj charakterizováno napětím mezi svobodou a rovností. Kritizuje skutečnost, že současné debaty se zaměřují na kontrast mezi bohatými a chudými, a tím se pojí s požadavky na větší přerozdělování. To však vede k omezení svobody, na což upozornil již Alexis de Tocqueville. Rovnostářská společnost by však sociální konflikty nedokázala řešit; toho musí být dosaženo individuální účastí ve společnosti. Lidé si nejsou rovni, a proto se nemohou realizovat stejným způsobem. Smysluplně lze tedy požadovat pouze rovnost příležitostí, nikoli rovnost výsledků.