František Fryč (23. prosince 1895 Praha – 9. září 1973 Rychnov nad Kněžnou) byl za druhé světové války klíčový zpravodajský důstojník v československé zahraniční armádě. Po návratu do poválečného Československa byl perzekvován totalitním komunistickým režimem.
Stručný životopis František Fryč byl za druhé světové války významný zpravodajský důstojník v řadách československé zahraniční armády ve Francii a Anglii. Po návratu do poválečného Československa byl po únoru 1948 zatčen, krutým způsobem vyslýchán a nakonec obviněn ve vykonstruovaném procesu. V dubnu 1950 jej degradovali na vojína a v roce 1951 uvěznili. V letech 1952 až 1953 musel (ve věku 57 let) absolvovat mimořádnou vojenskou službu u pomocného technického praporu (PTP) ve slovenských Novákách. V roce 1957 odešel do důchodu, částečně soudně rehabilitován byl v roce 1968, v roce 2000 obdržel od Ministerstva zahraničních věcí (MZV) titul čestný velvyslanec (in memoriam) a v roce 2017 od Ministerstva národní obrany (MNO) vyznamenání Kříž obrany státu (in memoriam).
Život Rodinné zázemí a studia František Fryč se narodil 23. prosince 1895 v Praze 3 do rodiny poštovního referenta Františka Fryče staršího a Jany Fryčové (rozené Králové). Po české obecné škole studoval v letech 1906 až 1913 na českém reálném gymnáziu v Holešovicích–Bubnech, kde v červenci 1913 složil s vyznamenáním zkoušku dospělosti (maturitu). Následně zahájil studium na české vysoké škole technické v Praze, kde absolvoval první čtyři semestry vysokoškolského studia stavebního inženýrství.
První světová válka Jeho další vzdělávání ale přerušila potřeba rakousko-uherské armády. Po vypuknutí první světové války byl dne 15. ledna 1915 odveden jako jednoroční dobrovolník. Prošel dvouměsíčním vojenským výcvikem a v březnu 1915 nastoupil činnou službu u pěšího pluku 75 v Jindřichově Hradci. V červnu 1915 byl odvelen k pěšímu pluku 58 se kterým postupně prošel posádkovými městy Mürzzuschlag v severovýchodním Štýrsku a Hajdúszoboszló v dnešním jihovýchodním Maďarsku.
Absolvoval školu záložních důstojníků a byl se svojí jednotkou odvelen na frontu. Během první světové války byl postupně povyšován a prošel následně několika frontami a bojišti (nynější rumunskou Transylvánií, italským bojištěm, nynější ukrajinskou Bukovinou, Haličí a ruskou frontou). V září 1918 v hodnosti poručíka pěchoty odešel na studijní dovolenou poté, co v rakousko-uherské armádě strávil celkem 43 měsíců vojenské služby.
Roky 1918 až 1920 Den 28. říjen 1918 zastihl Františka Fryče v Praze v Žižkově ulici v Dejvicích, kde trávil od září 1918 svoji studijní dovolenou. (V roce 1918 si stihl doplnit dva semestry vysokoškolského studia.) Následujícího dne (29. října 1918) vstoupil poručík v záloze František Fryč do řad vznikajících jednotek Národní gardy v Dejvicích a okamžitě byl převelen k II. setnině (rotě) I. pluku Stráže svobody, která se rovněž formovala v Praze. V hodnosti poručíka v záloze složil 8. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí přísahu jako jeden z prvních vojáků Československé republiky. Na počátku roku 1919 se Fryč účastnil bojů sedmidenní války s Polskem na Těšínsku a pak následně bojoval i ve válce s maďarskou armádou na Slovensku. V průběhu svého vojenského tažení na Slovensku (Nitra, Vráble, Košice) byl ze záložního důstojníka oficiálně aktivován dne 1. července 1919 a k 1. listopadu 1919 tak dosáhl vojenské hodnosti poručíka. Na počátku ledna 1920 se vrátil zpět do Prahy.
Milovice (léta 1920 až 1930) Dne 15. ledna 1920 nastoupil ke studiu III. kurzu vojenské instrukční školy v Milovicích, které dokončil v roce 1922. S Jarmilou Máslovou původem z Rychnova nad Kněžnou se František Fryč oženil 28. srpna 1922. Na přelomu let 1924 a 1925 absolvoval v Milovicích kurz jízdy na koni (tzv. ekvitační kurz). V roce 1926 byl povýšen do hodnosti kapitána. V Milovické vojenské škole působil Fryč coby výpomocný instruktor (školil nové nižší velitele), učitel nauky o zbraních a pobočník velitele nižších kurzů až do září 1929. (Také pracoval v kurzu určeném pro velitele vojskových těles.) Ve 20. letech 20. století si František Fryč osvojil francouzský jazyk a také byl znalý němčiny.
Vojenský technický ústav (VTÚ) Od 1. října 1929 se Fryčovo novým působištěm stal Vojenský technický ústav v Praze, kam nastoupil do funkce kino–referenta (přednosty) filmové skupiny (tzv. kino–skupiny). Tou dobou měl za sebou již tři filmové scénáře k instruktážním filmům vojenského charakteru, na nichž spolupracoval v roce 1928 v Milovicích. Ve VTÚ se zdokonalil ve svých schopnostech pracovat s fotografickými a filmovými materiály. Dne 28. října 1930 byl povýšen do vojenské hodnosti štábního kapitána a následovalo převelení ke hlavnímu štábu československé armády.
Roky 1931 až 1939 Na hlavním štábu působil Fryč krátce ve funkci přednosty tzv. kino–skupiny. Československé vojenské zpravodajství se začalo silně aktivovat počátkem 30. let 20. století a štábní kapitán František Fryč zapadal do představ o schopném zpravodajském důstojníkovi: znalý jednání s lidmi a technicky zdatný (fotograf, filmař). Ke II. oddělení (vojenské zpravodajství) hlavního štábu nastoupil Fryč koncem května 1931 a zpočátku byl zařazen do ofenzivní (výzvědné) sekce pátrací skupiny jako foto–referent a znalec práce s tajnými inkousty. Ještě před koncem roku 1931 (dekretem z 5. prosince 1931) byl již (coby zpravodajský důstojník) dekorován František Fryč řádem rumunské hvězdy V. třídy. Tak se František Fryč stal součástí skupiny, jejích hlavní činnost byla namířena proti Německu.
S vysokou mírou důvěry mu byla posléze svěřena zpravodajsky citlivá evidence členů agenturní sítě, evidování jejich zpráv (hlášení a dodaného dokumentárního materiálu) a také shromažďování a vedení přehledu operační spisové dokumentace. A byl to Fryč, kdo se podílel i na správě finančního fondu (pokladny) pátrací skupiny zpravodajského oddělení (za hodnotné informace se špionům – agentům – vyplácejí a i tehdy vyplácely nemalé finanční obnosy). Fryč se postupně etabloval do role nepsaného zástupce ofenzivní sekce.
Fryč také udržoval zpravodajské kontakty s francouzským styčným důstojníkem působícím v Praze – s majorem Henri Gouyou a často doprovázel svého nadřízeného plukovníka Františka Moravce (s nímž měl Fryč velmi dobé vztahy) na jeho pracovních cestách do Francie. V roce 1937 byl Fryč odeslán služebně do Vídně (mezi světovými válkami platilo město za jakousi neoficiální „zpravodajskou burzu“) s úkolem zbudovat tam zvláštní objekt (nenápadný „noční podnik“ nebo „bar“) pro zpravodajské schůzky sloužící potřebám československé zpravodajské služby.
František Fryč se tak ve 30. letech 20. století zařadil do úzkého týmu vrcholových československých zpravodajců s nimiž se účastnil konspirativních zahraničních (Rakousko, Švýcarsko) schůzek s různými klíčovými agenty (například s dvojitým agentem Paulem Thümmelem alias agentem A–54) a také (díky znalosti francouzštiny) byl účastníkem zpravodajských konferencí, které se konaly v Paříži a také v Praze.
Ještě před podepsáním Mnichovské dohody (30. září 1938) byl Fryč služebně odeslán do Holandska, kde měl prověřit, zda nedochází ke zneužívání (v osobní prospěch) služebních peněz v místní agenturní síti. Kontrola pokladní knihy ale podezření nepotvrdila a František Fryč se vrátil zpět do Československa.
Ke konci roku 1938 tak František Fryč již náležel do úzkého okruhu nejzasvěcenějších československých vojenských zpravodajců (příslušníků II. oddělení hlavního štábu československé armády).
Březen 1939 O chystaném záboru zbytku českých zemí (Čech, Moravy a Slezska), k němuž mělo dojít 15. března 1939, získali informace už 11. března 1939 českoslovenští zpravodajci od francouzských zpravodajců a následně i od Agenta A–54, který informaci potvrdil osobně Františku Fryčovi na schůzce v turnovské nádražní restauraci. Přednosta II. oddělení hlavního štábu plukovník František Moravec obratem informoval podnáčelníka hlavního štábu generála Bohuslava Fialu a československou vládu, ale Moravcovo varování bylo považované za nepravděpodobné.
Na schůzce ve střešovické vile Karla Palečka se ještě 11. března 1939 setkali František Moravec a Emil Strankmüller se styčným důstojníkem britské tajné služby (SIS) z pražské filiálky majorem Haroldem Gibsonem. Gibson nabídl možnost evakuace vybraných (klíčových) československých zpravodajců (především údajně všech těch, kteří měli povědomí či přímo pracovali s agentem A–54) do emigrace ve Spojeném království s možností pokračovat ve zpravodajské činnosti proti Německu odtamtud.
František Moravec nařídil likvidaci archivů II. oddělení, rozpuštění agenturních sítí (či jejich přechod do ilegality) a shromáždil vybrané osoby, které ho měly do Anglie následovat. Spolu s finančními zdroji a s částí agenturní evidence (čítající několik desítek kilogramů nejcitlivějších zpravodajských materiálů) se letecký přesun zdařil.
Harold Gibson zařídil mimořádné přistání dopravního letounu Dakota v Praze na ruzyňském letišti. Letadlo holandské společnosti KLM z Prahy do Londýna odstartovalo 14. března 1939 v 17.45 hodin a na jeho palubě byli (kromě Františka Moravce) následující zpravodajci: podplukovník generálního štábu Oldřich Tichý; major jezdectva Alois Frank; štábní kapitán jezdectva Jaroslav Tauer; major generálního štábu Emil Strankmüller; major Josef Bartík; štábní kapitán pěchoty Josef Fořt; štábní kapitán pěchoty Vladimír Cigna; major pěchoty Karel Paleček; štábní kapitán Václav Sláma a štábní kapitán pěchoty František Fryč. Českoslovenští zpravodajci tak jen těsně unikli německé okupaci Čech, Moravy a Slezska, která se uskutečnila v noci ze 14. na 15. březen 1939. Československé ministerstvo národní obrany v noci ze 14. na 15. březen 1939 asi 10 minut před čtvrtou hodinou ranní (15. března 1939) vydalo telegramem příslušným velitelstvím jasný rozkaz: „Žádné naše letadlo, ani vojenské, ani civilní, nesmí opustit letiště“. Od tohoto okamžiku se datuje začátek organizovaného vojenského odboje v zahraničí.
Jen těžko lze popsat komplexně veškeré paralelní dění v prostorách II. oddělení hlavního štábu poté, co Moravcova jedenáctka opustila 14. března 1939 večer tyto prostory. Instrukce zněla jasně: zajistit zničení co největšího množství materiálu do doby, než přijedou německá okupační vojska ráno následujícího dne (tj. 15. března 1939). Prvním krokem bylo shromáždění dokumentů z trezorů, pancéřových skříní a psacích stolů. Druhým krokem bylo stanovení stupně důležitosti jednotlivých listin. Ty nejdůležitější (s citlivými zpravodajskými informacemi) byly odsouzeny ke zničení jako první v pořadí. Ve všeobecně panujícím spěchu byly dokumenty páleny na improvizovaných ohništích a ve spalovací peci. Některé drobnější cáry tenčího papíru mizely rozmáčeny v záchodových mísách, aby byly následně splachovány do odpadové kanalizace. Tento proces likvidace dokumentace pokračoval po celou noc a kolem čtvrté hodiny ranní 15. března 1939 se do této činnosti zapojily i manželky některých přítomných důstojníků. Kolem sedmé hodiny ranní dne 15. března 1939 byla likvidace dokumentace II. oddělení hlavního štábu definitivně ukončena. Spolu s německými řadovými vojáky se asi v 10.00 hodin ráno 15. března 1939 v budově hlavního štábu objevili první důstojníci Wehrmachtu.
V emigraci (Londýn) Letadlo s Moravcovými zpravodajci absolvovalo mezipřistání v nizozemském Rotterdamu a asi 20 minut před 22. hodinou večerní 14. března 1939 přistálo na londýnské letiště Croydon. V Anglii přivítal československé zpravodajce bývalý vojenský atašé v Praze plukovník Beaumont a autokar zavezl důstojníky do hotelu Grosvenor ve čtvrti Victoria (mezi částmi Westminster a Belgravia) v centru Londýna. Aby unikli pozornosti novinářů byli následně Moravcovi muži přesunuti do hotelu Van Dyke ve čtvrti Kensington nedaleko Hyde Parku.