Sběrné suroviny, národní podnik (zkraceně Sběrné suroviny, n. p.) byl národní podnik s působností v českých zemích socialistického Československa, který byl po druhé světové válce a nastolení centrálně plánovaného hospodářství v roce 1949 pověřen monopolním sběrem, výkupem a prvotní úpravou druhotných surovin, s výjimkou převážné části železného šrotu. Podnik hrál klíčovou roli v systému povinného zhodnocování odpadů a zabezpečování surovin pro československý průmysl. Zanikl v souvislosti s ekonomickou transformací po roce 1989.

Vznik Ke vzniku podniku došlo v rámci celkového znárodnění a budování centrálně plánovaného hospodářství po únoru 1948. Stát potřeboval zajistit dostatečné množství surovin pro rostoucí průmyslovou výrobu a minimalizovat závislost na dovozu, proto bylo hospodaření s odpady a druhotnými surovinami povýšeno na celospolečenskou prioritu. Všeobecný nedostatek surovin pro válečnou výrobu byl ostatně problémem už v předchozím protektorátním období, pročež bylo 21. prosince 1939 vydáno vládní nařízení č. 29/1940 Sb., o hospodaření odpadky.

Před ustavením národních podniků tvořila obor sběru druhotných surovin roztříštěná struktura: několik velkoobchodů a velký počet drobných živnostníků či domáckých dělníků. Drobní sběrači, často pojíždějící s povozy po vesnicích, se zaměřovali na sběr hader, kůže, papíru a železa a pracovali převážně na bázi výměnného systému (drobné předměty za sběr). Podle oficiálních zdrojů z éry ČSSR tento dosavadní způsob nebyl schopen zajistit potřebné množství druhotných surovin pro rozvíjející se znárodněný průmysl. Po únoru 1948 existoval pod Ústředním svazem obchodu, pohostinství a dopravy Odborný svaz kůže, guma, sběrné suroviny, jemuž předsedal Rudolf Schiff a který sdružoval všechny obchody se surovými kožemi, usněmi, obuvnickými a sedlářskými potřebami, kožešinami, peřím, obuví, koženým zbožím všeho druhu, sběrnými surovinami, upotřebenými obaly a starým papírem.

Základním právním předpisem, který definoval nový systém v poválečném období konce 50. let, bylo vládní nařízení č. 88/1949 Sb., o sběru a odbytu sběrných surovin z 8. března 1949. To vymezilo pojem „sběrné suroviny“ a upravilo nakládání s nimi, národním výborům obcí do 50 tisíc obyvatel ukládalo povinnost organizovat sběr, z nehož vzniklý výtěžek mohl být převeden do obecní pokladny. Samotné národní podniky pověřené sběrem zřídila vyhláška ministerstva vnitřního obchodu č. 545/1949 Ú. l. I. z 5. května 1949. Ta pověřila sběrem sběrných surovin v českých zemích Sběrné suroviny, národní podnik a na Slovensku Sběr, národní podnik (později Zberné suroviny, národný podnik).

Navazující vyhláška ministerstva vnitřního obchodu č. 773/1949 Ú. l. I. ze 7. července 1949 podrobně upravovala účast místních národních výborů (MNV) na sběru, který měl být prováděn nejméně jednou měsíčně. Povinnost odevzdávat sběrné suroviny se vztahovala na širokou škálu materiálů, včetně barevných kovů, starého papíru, hadrů, kostí, skleněných střepů, odpadu z gumy a korku. Vyhláška ministerstva lehkého průmyslu a ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů č. 335/1953 Ú.l., o sběru a výkupu sběrných surovin z 29. září 1953 rozšiřovala povinnosti ke sběru surovin a konstatovala, že sběrné suroviny jsou důležitým zdrojem ke krytí zvýšených potřeb surovin v průmyslu.

Struktura a činnost Sběrné suroviny, n. p., zajišťovaly centrální a monopolní výkup neprůmyslového kovového odpadu a široké škály nekovových druhotných surovin (sběrné suroviny). Působnost národního podniku byla právně upravena a zpřesňována, přičemž jeho hlavním partnerem v oblasti sběru kovů byl národní podnik Kovošrot. Vládní nařízení č. 68/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami, které vstoupilo v platnost 1. ledna 1961, definovalo rozdělení úkolů takto:

Kovošrot, n. p.: sběr a výkup průmyslového kovového odpadu a úprava veškerého kovového odpadu. Sběrné suroviny, n. p.: sběr, výkup a úprava sběrných surovin s výjimkou průmyslového textilního odpadu a nekovových druhotných surovin. Soustředil se tedy na nekovové odpady a výkup kovů od obyvatelstva.

Ministerstvo spotřebního průmyslu pak výkupem průmyslových textilních odpadových surovin pověřilo Trháhny v Ivančicích. Národní podnik Trhárny vznikl v roce 1950 a byl podřízen ministerstvu lehkého průmyslu v rámci Hlavní správy vlnařského průmyslu. Později byl jeho nevystihující název změněn na Retex, zušlechťovny textilních materiálů, a spadal do resortu českého ministerstva průmyslu. Podniky textilního, oděvního a kožedělného průmyslu, u nichž průmyslový odpad vznikal, měly povinnost jej Retexu nabízet, od roku 1966 však neměl Retex povinnost od nich veškerý odpad vykoupit. K roku 1988 měl Retex pět samostatných závodů.

Národní podnik Sběrné suroviny byl do roku 1960 centrálně řízen v rámci ministerstva lehkého průmyslu. K roku 1958 existovaly pod vedoucím národním podnikem Sběrné suroviny Praha jednotlivé regionální národní podniky (dříve odštěpné závody) Praha-Město, České Budějovice, Plzeň, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové (dříve samostatně pro Pardubice a Hradec Králové), Jihlava, Brno, Olomouc, Gottwaldov a Ostrava. Roku 1961 došlo v důsledku reorganizace územní správy k decentralizaci podniku a k vytvoření krajských národních podniků Sběrných surovin, podřízených krajským národním výborům (KNV). Do roku 1966 koordinovala sběrovou činnost krajských podniků Ústřední správa pro místní hospodářství v rámci ministerstva vnitra. Když byla tato instituce zrušena, došlo k ustavení společného Zájmového sdružení pro Sběrné suroviny se sídlem v Praze, v jehož čele stál generální sekretář pro Sběrné suroviny.

K roku 1968 krajské podniky (resp. k roku 1991 nástupnické státní podniky) sídlily na adresách:

Sběrné suroviny, n. p. hl. m. Prahy, Praha 1, Gorkého náměstí 15 Sběrné suroviny, n. p. Středočeského KNV, Praha 1, Gorkého náměstí 15 Sběrné suroviny, n. p. (Jihočeský KNV), České Budějovice, třída Míru 493 Sběrné suroviny, n. p. (Západočeský KNV), Plzeň, Moskevská 18 Severočeské sběrné suroviny, n. p., Liberec, Vaňurova 12 Sběrné suroviny, n. p. (Východočeský KNV), Hradec Králové, V kopečku 9 Sběrné suroviny, n. p. (Jihomoravský KNV), Brno, Rooseveltova 6/8 Sběrné suroviny, n. p. (Severomoravský KNV), Olomouc, Hálkova 33

Vyhláška ministerstva vnitra ze dne 1. října 1971 č. 118/1971 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami nově definovala sběrné suroviny a přinesla také novou povinnost při výkupu prokázat totožnost. Od roku 1980 začaly Sběrné suroviny vykupovat také plasty. Odpadový PVC, polyetylen a polystyren zpracovával podnik Regena Kořenov, avšak asi dvě třetiny plastů se kvůli nedostatečným zpracovatelským kapacitám vyvážely do zahraničí. Podobně to bylo se sběrným papírem, jehož bylo v roce 1981 celkem 108 tisíc tun vyvezeno do zahraničí.

Základem sítě Sběrných surovin byly obvodové nákupny a menší sběrny (výkupny), kde se suroviny vykupovaly od obyvatelstva. Podnik aktivně využíval kampaně a soutěže, často ve spolupráci s Pionýrem a dalšími společenskými organizacemi, k motivaci obyvatel ke sběru. Federální statistický úřad vedl o podnicích Sběrných surovin (resp. Zberných surovin) mezi lety 1971 a 1981 následující údaje (počet provozoven je uváděn ke konci příslušného roku, tj. 31. 12., a počet pracovníků představuje průměrný evidenční přepočtený počet pracovníků): + Rok ČSSR ČSR SSR Počet provozoven a sběren Výkony (mil. Kčs) Pročet pracovníků Počet provozoven a sběren Výkony (mil. Kčs) Počet pracovníků Počet provozoven a sběren Výkony (mil. Kčs) Počet pracovníků19712 1611 3575 6801 8531 0384 1363083191 54419812 0392 0465 3971 7011 5693 9103384771 487

Navzdory vysoké centralizaci se systém potýkal s chronickými problémy v oblasti logistiky a technického vybavení. Ještě v 80. letech 20. století byla kritizována nedostatečná a nevyhovující síť sběren a jejich špatná mechanizace (nedostatek lisů, vah a vysokozdvižných vozíků), což vedlo k neefektivnímu nakládání s cennými surovinami. I přes nedostatky však podnik dosahoval vysoké míry výtěžnosti, například ve sběru starého papíru. Roční výtěžnost dosahovaná v 80. letech (přibližně 9,6 kg na obyvatele a rok) byla systémy separovaného sběru překonána až po roce 2000.

V roce 1981 národní podniky Sběrných surovin celostátně a v českých zemích vykoupily toto množství druhotných surovin (v tunách):

Druhotná surovina V celé ČSSR Z toho v ČSR Papír 434 600 336 300 Textil 23 800 18 300 Skelné střepy 43 400 28 000 Železný šrot 544 200 426 600 Barevné kovy 33 000 25 600 Plastické hmoty 8 700 4 700 Pryžový odpad 21 500 16 500

Ještě k roku 1990 vykazovaly Sběrné suroviny, tehdy již v členění na krajské státní podniky, následující údaje o vykoupených druhotných surovinách (v tunách, není-li uvedeno jinak):

Druhotné suroviny Praha StČ JČ ZČ SČ VČ JM SM Sběrový papír 73 354 42 129 24 016 24 844 40 901 37 985 61 059 49 664 Sběrové sklo 7 919 3 367 2 813 3 793 2 548 6 560 6 978 4 337 Sběrový textil 1 098 1 396 1 268 1 211 1 579 1 538 2 027 1 796 Sběrové plasty 1 100 402 1 032 752 312 751 255 3 777 Sběrová pryž 2 431 111 53 229 401 320 606 67 Odpady oceli a litiny 50 980 83 518 28 132 39 692 85 684 58 260 70 538 109 596 Odpady olova a slitin 4 404 388 731 182 583 388 295 553 Amortizované olověné akumulátory 11 1 059 — 396 493 580 1 264 1 136 Odpady mědi a slitin 2 491 1 201 551 638 1 286 524 866 2 046 Odpady hliníku a slitin 583 993 290 391 946 393 444 1 340 Ostatní 558 344 294 363 500 795 1 069 754 Celkem 114 929 134 908 59 180 72 311 135 233 107 094 145 393 175 066 kg na obyvatele a rok 119 121 91 83 114 86 71 89

Zánik K zániku národního podniku Sběrné suroviny a celého monopolního systému sběru druhotných surovin došlo v souvislosti s přechodem na tržní ekonomiku po roce 1989. Již zákonem České národní rady č. 173/1989 Sb. z 19. prosince 1989 bylo zřízeno ministerstvo životního prostředí jako ústřední orgán státní správy, pod nějž spadalo odpadové hospodářství, k problematice sběrných surovin a kovového odpadu však zůstaly kompetence na ministerstvu průmyslu a obchodu. Základní právní úpravy, na nichž byl systém postaven (včetně vládního nařízení č. 68/1960 Sb.), byly zrušeny až federálním zákonem č. 238/1991 Sb., o odpadech, který zavedl nový systém hospodaření s odpady.

Původní národní podnik byl v rámci transformačního procesu rozdělen na řadu samostatných státních podniků (dle regionů), které byly následně zprivatizovány, čímž došlo k rozbití celostátního monopolu a vytvoření konkurenčního prostředí pro nakládání s druhotnými surovinami. Příkladem transformace je následnická akciová společnost Sběrné suroviny se sídlem v Českých Budějovicích. Tato společnost vznikla z původního státního podniku, který byl nástupcem regionální části národního podniku pro Jihočeský kraj, a stala se regionálním subjektem působícím v Jihočeském kraji a západní části Kraje Vysočina.

Reference

Kategorie:Ekonomika komunistického Československa Kategorie:Odpady v Česku Kategorie:Recyklace