Johannes Evangelist Virgilio hrabě Coudenhove-Kalergi (15. září 1893 Tokio, Japonsko – 29. ledna 1965 Řezno, Bavorsko) byl nejstarší ze sedmi potomků rakousko-uherského diplomata Heinricha Coudenhove-Kalergi a jeho japonské manželky Micuko, rozené Aoyama. Na základě závěti svého dědečka Franze Karla Coudenhove, rakouského diplomata, velkostatkáře a politika, člena rakouské horní komory Říšské rady, se Johannes stal jediným dědicem jeho panství v západních Čechách.

Hrabě Johannes, zvaný též Johann nebo Hansi, známý svým extravagantním životním stylem, byl až do odsunu Němců z Československa po roce 1945 posledním majitelem poběžovického zámku z rodu Coudenhove-Kalergi.

Historie rodu vlevo|náhled|275x275bod|Johannesovi rodiče v roce 1892 Původně valonský rod Coudenhove pocházel ze severního Brabantska. Vévodství Brabant oficiálně založil císař Fridrich I. Barbarossa v první polovině 80. let 12. století. Nejstarší zprávy o příslušnících rodu Coudenhove pocházejí ze 13. století. Jako první je zmiňován Theodoricus Coudenhove, který byl v roce 1240 povýšen do šlechtického stavu. Jeho potomek Gerolf se v polovině 13. století zúčastnil křížové výpravy do Palestiny.

Mezi 15. a 17. stoletím došlo k rozdělení rodu Coudenhove na několik větví. Příslušníci rodu Coudenhove v roce 1790 obdrželi titul říšských hrabat, český inkolát pak získali v roce 1834. V roce 1863 Franz Karl Coudenhove, který se oženil s Mariií Felicitas Kalergi (původně řecky Kalergis) ze starobylého krétského rodu, zakoupil panství Ottensheim u Lince a o rok později panství Ronšperk (Poběžovice) a Pivoň v západních Čechách.

V roce 1869 získal Franz Karl Coudenhove na Domažlicku ještě velkostatek Mutěnín (něm. Muttersdorf), Coudenhovové měli majetky také v Uhrách. Oficiálně užívala rodina jméno Coudenhove-Kalergi až od roku 1903.

Životopis vlevo|náhled|Micuko Coudenhove-Kalergi se svými sedmi dětmi na zámku v Poběžovicích v roce 1903. Desetiletý Johannes stojí po levici své matky. Heinrich (Jindřich) Coudenhove, později Coudenhove-Kalergi, byl jedním z šesti potomků rakouského politika Franze Karla Coudenhove a jeho řecké manželky Marie. Absolvoval filosofická a právnická studia a hovořil osmnácti jazyky. Kromě evropských zemí procestoval také Přední Východ, severní Afriku, Rusko a řadu asijských zemí včetně Číny a Koreje. V rakouských diplomatických službách působil od roku 1884 – napřed v Athénách, později v Buenos Aires, v Konstantinopoli (Istanbul) a v Rio de Janeiru.Od 29. února 1892 působil jako chargé d'affaires na velvyslanectví Rakousko-Uherska v Tokiu. Během svých návštěv v rodiině tokijského starožitníka Aoyamy se seznámil s jeho osmnáctiletou dcerou Micuko a po udělení souhlasu rakousko-uherského a japonského ministerstva zahraničí a jejím pokřtění jako Marie Thekla se s ní v roce 1892 oženil.

Budoucí hrabě Johannes Coudenhove-Kalergi se narodil v Tokiu rok po svatbě svých rodičů. Po narození Johannes ke svému německému křestnímu jménu získal také japonské jméno Kōtarō (光太郎), což v překladu znamená „světlo“ nebo „nejstarší syn“. V Tokiu se rovněž narodil jeho o rok mladší bratr Richard (japonským jménem Ejiró, podomácku zvaný Dicky), který se v dospělosti zapsal do evropských dějin jako zakladatel Panevropské unie, jež byla v podstatě předchůdkyní pozdější Evropské unie.

.V roce 1896 Coudenhoveovi s oběma malými syny opustili Japonsko a usídlilili se na zámku v západočeských Poběžovicích, kde tehdy převládalo německé osídlení. Oběma nejstarším bratrům se kvůli místu jejich narození v rodině přezdívalo „Japonci“. Jejich dalších pět sourozenců se narodilo již v Poběžovicích: v roce 1896 jejich bratr Gerolf, poté sestry Elisabeth, Olga a Ida a nakonec v roce 1903 nejmladší Karl.

Majitel poběžovického panství

Podle vzpomínek rodinných příslušníků měli potomci Micuko a Jindřicha na zámku v Poběžovicích celkem šťastné dětství. Léto rodina obvykle trávila na zámku v Pivoni a na loveckém zámečku Dianin Dvůr (Dianahof) v lesích na česko-bavorské hranici. Oba objekty později v průběhu 20. století zanikly. Z Dianina Dvora, který stával na území rovněž zaniklé Švarcavy, zůstaly jen menší ruiny. Pozůstatky pivoňského zámku, který vyhořel v polovině 20. století, jsou v rámci původního areálu místního kláštera chráněny jako kulturní památka.vlevo|náhled|245x245bod|Jedna ze tří vyměnitelných hlav kachlových kamen, které hrabě Johannes nechal vytvořit jako svůj svérázný portrétKdyž v roce 1906 nečekaně zemřel ve věku pouhých 47 let Jindřich Coudenhove-Kalergi, správy panství se v zastoupení svého nejstaršího syna musela ujmout jeho vdova Micuko, která tak zůstala sama se sedmi dětmi ve věku od tří do třinácti let, navíc v cizí zemi a ve zcela odlišném kulturním prostředí. Děti byly proto po dosažení školního věku poslány do internátních škol. Johannes, stejně jako jeho bratři Richard a Gerolf, navštěvoval soukromou akademii Theresianum ve Vídni, na níž před léty maturoval i jejich otec. Po studiích se Johannes vrátil do Poběžovic, kde se po dosažení plnoletosti ujal tamějšího panství. Těsně před vznikem Československé republiky, která zakázala užívání šlechtických titulů, ještě získal šlechtický přídomek „zu Ronspergheim“. Od roku 1918 byl Johannes Coudenhove-Kalergi československým občanem. náhled|Svěcení zvonů v Poběžovicích v roce 1932. Johannes Coudenhove-Kalergi (s cylindrem) stojí v pozadí, na snímku zcela vlevo je jeho manželka Lilly SteinschneiderV roce 1915 se Johannes oženil se známou maďarsko-židovskou průkopnicí letectví Lilly Steinschneiderovou (1891–1975), která byla v Maďarsku první ženou – aviatičkou. Žili společně na zámku v Poběžovicích. Jejich jediné dítě, dcera Maria-Electa Thekla, celým jménem Maria-Electa Thekla Elisabeth Christine Helene Sophie Coudenhove-Kalergi von Ronspergheim, které se přezdívalo Pixie nebo Marina, se jim narodila až v roce 1927.

Po podepsání Mnichovské dohody a připojení pohraničních oblastí včetně Poběžovicka k Říši nastaly rodině problémy. Johannes sice do jisté míry sympatizoval s představiteli nacistického režimu, ale jeho manželka Lilly jako Židovka i její dcera Maria-Electa byly nyní ohroženy norimberskými rasovými zákony.Autoři historických textů o rodině Johannese Coudenhove-Kalergi se dohadují, že možná obavy o osud jeho nejbližších hraběte vedly k tomu, že se už v roce 1938 stal členem Henleinova sudetoněmeckého „Freikorpsu“. V následujících letech, kdy se Johannes Coudenhove-Kalergi stal říšským občanem a aktivně se zapojil do německého národněsocialistického hnutí na Poběžovicku, se s využitím svých kontaktů mezi představiteli německé moci snažil získat pro svou ženu a dceru potvrzení o jejich nezávadném rasovém původu. Když se mu to konečně v roce 1943 podařilo, jeho žena Lilly ihned opustila nacistické Německo a válku přečkala v Itálii.I přes určitou vstřícnost vůči panujícímu režimu některé problémy majitele panství dále přetrvávaly. Kvůli manželce i některým mezinárodním kontaktům jej sledovalo a vyslýchalo gestapo a dcera Maria-Electa byla kvůli svému smíšenému rasovému původu nasazena na práce v zemědělství.

Po druhé světové válce Po pádu nacistického Německa a skončení druhé světové války byl veškerý majetek Johannese Coudenhove-Kalergi vyvlastněn a někdejší poběžovický zámecký pán skončil v internačním táboře v Chrastavicích u Domažlic, kde byl pro své dřívější proněmecké aktivity šikanován a ponižován. Svým způsobem měl štěstí, protože se usoudilo, že není zcela duševně v pořádku. V říjnu roku 1946 byl bývalý majitel poběžovického panství spolu s dcerou Marií-Electou a sestrou Olgou odsunut do Bavorska.

Po odsunu se Johannes ocitl v bavorském Řezně zcela bez prostředků a jen s minimem osobních věcí. Uvádí se, že mu tehdy pomohl kníže Thurn-Taxis, který mu poskytl ubytování v podkrovním pokoji svého zámeckého hotelu.Později se Johannes opět setkal se svou první manželkou Lilly a v roce 1960 se dohodli na rozvodu.Dva roky před svou smrtí se Johannes podruhé oženil s herečkou Ursulou Groshovou (1909 –1989).

Johannes Coudenhove-Kalergi zemřel 29. ledna 1965 a pohřben byl o tři dny později 1. února na městském protestantském hřbitově v Řezně; opuštěný hrob časem zanikl.Lilly Steinschneider, která přežila Johanna o deset let, zemřela v roce 1975 v Ženevě.Její a Johannova dcera Maria-Electa, která přesídlila do USA, zemřela v Los Angeles v roce 2000.

Společenské a umělecké aktivity a výstřednosti Během více než dvou desítek let spokojeného života v Poběžovicích pořádali manželé na zámku okázalé večírky a na návštěvy módních salónů jezdili až do Berlína. náhled|Kachlová kamna v interiéru poběžovického zámku na dobové fotografii Johannes sice za první československé republiky nesměl veřejně užívat svůj hraběcí titul, ale svou příslušnost k šlechtickému rodu dával najevo jiným způsobem, byť leckdy kuriózním – jedna strana jeho automobilu byla natřena červenou barvou, druhá pak žlutou (heraldická zlatá), což byly jeho rodové barvy. Ve stejných barvách hráli i členové poběžovického německého fotbalového klubu, čímž zdejšímu zámeckému pánovi opláceli přízeň a všemožnou podporu, kterou jejich mužstvu hrabě projevoval. Některé činy hraběte Johannese byly ještě kurióznější – například prý na svých cestách všude s sebou vozil v rakvi egyptskou mumii. Tato mumie byla pak skutečně nalezena při stavebních úpravách v zámecké kapli v roce 1970. Nechal si také zhotovit pamětní medaile a mince se svými portréty a s nápisy, odkazujícími na jeho šlechtický titul, a rozdával je některým svým známým.

Značný ohlas, či spíše posměch mezi místní šlechtou vzbudil jeden z jeho výstředních činů, kdy si u příležitosti svých narozenin nechal postavit zvláštní kachlová kamna, která byla zpodobněním majitele poběžovického panství v nadživotní velikosti. Tento svérázný Hansiho „portrét“ byl navíc opatřen třemi hlavami, které se podle libosti mohly vyměňovat. Další bizarností byly oblíbené výstavy kanónů na zámeckém nádvoří.

Poslední výstřední kousek někdejšího hraběte Johannese Coudenhove-Kalergi se dostal na veřejnost až dva roky po jeho smrti. V roce 1967 vyšel v hamburském nakladatelství Merlin jeho kontroverzní „lidožroutský“ román „Ich fraß die weiße Chinesin“" (doslovně přeloženo „Sežral jsem bílou Číňanku“). Hrabě jej napsal a připravil k vydání pod pseudonymem „Duca di Centigloria“. Román pak vyšel v Německu ještě ve třech dalších vydáních. Úpravy staveb v Poběžovicích Johannes miloval romantizující úpravy staveb, což se projevilo i ve změnách podoby poběžovického zámku. Až do roku 1924 spojoval hlavní budovu zámku a jeho jižní křídlo dřevěný krytý můstek. Johannes jej nechal nahradit zděnou patrovou stavbou s klasicizující fasádou. Na východní fasádě je nad průchodem erb majitele zámku. V roce 1935 nechal Johannes k mohutné hranolové zámecké věži přistavět ještě dvě užší horní patra. Na severní straně zámek doplnil o přístavbu, která měla po straně dvě menší věžičky, tato stavba se však nedochovala. V centru města Johannes zakoupil hotel Hubertus a jeho střechu rovněž nechal opatřit věžičkou s menší bání.

Došlo také na úpravy schodiště, vedoucího k hlavnímu vstupu do zámku. Už ve 20. letech 20. století byla u něj umístěna klec pro medvěda, kterého do Čech údajně dovezli ze Sibiře českoslovenští legionáři. V následující dekádě pak hrabě Johannes nechal upravit schodiště do půlkruhové podoby a doplnil vchod do zámku erby a ozdobnými prvky. V interiéru zámku u schodiště do 2. patra vznikla další podivná stavba v podobě věžičky či lucerny.

Posledbí majitel panství měl velkou zálibu v umisťování rodových znaků na fasádě zámku. Za účelem jejich výroby dokonce nechal za zámkem u silnice zřídit cementářskou dílnu, v níž byly po skončení druhé světové války nalezeny ještě tři desítky dosud neosazených znaků. Někdy se nápady hraběte Johannese projevovaly i ve zvláštních detailech, jako bylo vytvoření bizarně upraveného náhrobníku u kostela svatého Mikuláše v Šitboři.

Odkazy

Reference

Literatura