Čajavec () byla v období existence socialistické Jugoslávie společnost, která se věnovala výrobě různých spotřebičů a elektroniky. Sídlila v Banja Luce.

Název

Společnost nesla název podle partyzána Rudiho Čajavce, který získal titul lidového hrdiny Jugoslávie (). Právní forma společnosti byla SOUR (Společná základní jednotka sdružené práce; ).

Historie

Společnost vznika v podstatě na zelené louce v oblasti, která patřila k vnitrozemí tehdejší Jugoslávie. Nejednalo se o znárodněný nebo jinak transformovaný podnik. první pětiletý plán předpokládal vznik továrny vojenskoelektronického vybavení a strojů pro potřebu lidové armády.

Továrna v Banja Luce v severní Bosně byla otevřena v roce 1950. Do roku 1956 sloužila výhradně pro potřeby armády, poté ale byla dána do civilního užití a řízena jako státní podnik v rámci principů dělnické samosprávy. V 50. a 60. letech 20. století zaměstnával do velké míry i ženy, které nastupovaly z venkova do pracovního procesu.

Na počátku 60. let 20. století se zabýval především výrobou televizorů. Již v roce 1957 podle licence společnosti Phillips vyrobila firma první přístroj. Čajavec vyráběl například průmyslovou televizi, televize se používaly i jako monitory pro počítače Commodore 64. Ekonomický vzestup země v této době reflektoval nábor nových zaměstnanců. V polovině 60. let pro ni již pracovalo tři tisíce lidí. Značná část výrobků se vyvážela i mimo Jugoslávii, což pomáhalo zemi zlepšovat saldo obchodní bilance, které bylo obecně problematické. Pro potřeby továrny byla v rámci Univerzity v Banja Luce ustanovena Fakulta elektrického inženýrství.

Společnost v období existence SFRJ vyráběla tranzistory a tranzistorová rádia a dále technologicky vysoce pokročilé vojenské vybavení. Spolu se společnostmi Gorenje, Iskra nebo Ei Niš patřila k hlavním firmám, které na území Jugoslávie vyráběly elektronické vybavení. Byla také dodavatelem pro další společnosti jako např. TAM nebo FAP ve Slovinsku. Kromě Banja Luky existovaly provozy Čajavce i ve městech Laktaši a Foča na území Bosny a Hercegoviny a i ve vzdálenějších místech Jugoslávie bylo možné různé nalézt.

V roce 1991, kdy došlo k rozpadu Jugoslávie zaměstnávala cca 10 tisíc lidí. Dva tisíce z toho byli inženýři. Po továrně na zpracování tabáku a výrobu obuvi se jednalo o největšího zaměstnavatele ve městě. Ekonomický význam společnosti na rozvoj města Banja Luka byl značný. Vlastnil nemalý počet nemovitostí po celé Banja Luce, provozoval také hotel ve městě a poměrně velkou jídelnu.

V souvislosti s rozpadem Jugoslávie byla společnost privatizována. Válka a deindustrializace regionu z něj učinila malou společnost s několika stovkami pracovníků. Nemovitosti byly rozprodány, dceřiné společnosti dále prodány. Nemalá část vybavení původní továrny byla za války i později rozkradena. Privatizace v roce 2006 dopadla neslavně a řada částí podniku zkrachovala nebo byla zcela zlikvidována. Areál závodu byl rozdělen mezi různé společnosti, sídlí zde i kanceláře politických stran. Jednu z dceřiných společností koupila firma Hemofarm ze srbského Vršace a ekonomicky obstála.

Výrobky

Společnost nejprve vyráběla elektromechanická zařízení a nástroje potřebné pro letectví, jako např. manometry. Nejprve dodávala výhradně armádě, později ale rozšířila výrobu o další sortiment. Armádě nicméně dodávala také vojenské komunikační systémy nebo radary. Vyráběly se zde zařízení pro palbu tanků M-84. Mimo již zmíněné televize (ať už domácí nebo průmyslové) zahrnovala civilní výroba i vybavení pro automobily, reproduktory, zesilovače a další.

Kulturní činnost

V rámci továrny vznikla i Kulturně-umělecké společnost (), která se věnovala lidovému tanci a přežila i existenci samotné továrny. KUD Čajavec působí i v 3. dekádě 21. století.

Reference

Kategorie:Dějiny Bosny a Hercegoviny Kategorie:Dějiny Jugoslávie