Anarchismus (z řec. an-arché, bezvládí) je politická ideologie usilující o společnost bez státu a vynucené hierarchie. Anarchisté odmítají nedobrovolné vztahy nadřízenosti a podříženosti v právní, sociální, ekonomické i dalších oblastech a kritizují různé formy nadvlády člověka nad člověkem. Anarchismus zahrnuje širokou škálu směrů příbuzných s ideologiemi napříč celým politickým spektrem, od kolektivistických po individualistické, od ateistické po náboženské, od pacifistických po militantní. Klasický anarchismus v užším slova smyslu je kombinací libertariánských myšlenek v otázkách osobní svobody a socialistických myšlenek v otázkách ekonomiky a společenské odpovědnosti.
Anarchisté obecně zastávají názor, že lidská společnost je schopna efektivně se organizovat a spravovat své záležitosti bez svrchované autority. Jejich představa společnosti není založena na absenci pravidel, ale na decentralizovaném uspořádání, často popisovaném jako federalismus samosprávných jednotek vznikajících na základě dobrovolné spolupráce a zvykového či přirozeného práva. Donucování ze strany státní moci je v tomto pojetí vnímáno jako nepřípustné omezení individuální svobody. Anarchisté odmítají centralizaci a usilují o nahrazení státních institucí dobrovolnými formami organizace. Řada anarchistických směrů zároveň usiluje i o překonání soukromého vlastnictví výrobních prostředků, která podle nich vede ke vzniku hierarchických vztahů mezi vlastníky a zaměstnanci.Ladislav Ulbricht: Anarchismus , Diplomová práce, Masarykova univerzita v Brně, Pedagogická fakulta, Brno 2009 V těchto koncepcích anarchismu mají být výrobní prostředky spravovány kolektivně a decentralizovaně, například prostřednictvím družstev, samospráv pracujících, odborů nebo komunitních struktur, nikoli státem. Jiné proudy anarchistů naopak považují nikým neomezitelné soukromé vlastnictví za základní svobodu jednotlivce.
Etymologie Výraz anarchismus pochází z řeckého slova ἀναρχία (anarchia), označujícího stav bezvládí, které je odvozeno z předpony ἀν- (an-, „bez“) a ἀρχή (archē, „vláda“ nebo „moc“). Původně se tento termín v starověkém Řecku používal k označení nežádoucího, neuspořádaného stavu společnosti, často doprovázeného vnitřními boji o moc ve společnosti. Chápání anarchismu jako pozitivního konceptu se vytvořilo až v 19. století.
Dějiny
Předchůdci Nejranější doklady myšlenek podobných anarchistickým lze nalézt v díle taoistického filozofa Lao-c' v polovině 1. tisíciletí před naším letopočtem. Za předchůdce anarchismu také někdy bývá považován Petr Chelčický, jehož učení má blízko ke křesťanskému anarchismu, později rozvinutém Lvem Nikolajevičem Tolstojem. Během Velké francouzské revoluce měli blízko anarchismu tzv. zběsilí (enragés). Za bezprostřední předchůdce moderního anarchismu je považován anglický filozof William Godwin, který ve svém díle Zkoumání politické spravedlnosti (1793) zformuloval první politickou a ekonomickou koncepci bezstátní společnosti.
Počátky anarchismu jako politického hnutí Anarchismus se od svého počátku formoval ve dvou hlavních proudech, první plynule navazoval na klasický liberalismus a vedl ke vzniku anarchoindividualismu, druhý proud anarchosocialismus se rodil společně se socialismem až od 40. let 19. století v souvislosti s první průmyslovou revolucí, vznikem dělnické třídy a její snahou o zlepšení životních podmínek. Prvním, kdo se otevřeně označil za anarchistu, byl Pierre-Joseph Proudhon, který přišel s koncepcí mutualismu. Až do Haagského kongresu v roce 1872 tvořili anarchisté s radikálními socialisty jednu politickou skupinu sdruženou v První internacionále. K oddělení obou skupin došlo na základě sporu o to, jakým způsobem dosáhnout ideální rovnostářské společnosti. Jedna skupina v čele s Karlem Marxem chtěla nejprve ovládnout stát a až následně začít měnit společnost ke svému obrazu. Zatímco protistrana (tzv. Jurská federace) vedená Michail Alexandrovič Bakunin požadovala nejprve odstranit stát, protože se obávala, že přestože by stát byl spravovaný socialisty, vedl by v zásadě jen k nahrazení jedné vládnoucí elity druhou. Bakuninova frakce spor s marxisty nakonec prohrála, byla vyloučena z internacionály a vymezila se jako samostatný směr pod názvem (sociální) anarchisté.
Vzhledem k principiálnímu odmítání státu a jeho institucím anarchisté až na výjimky nepovažovali zakládání politických stran a politickou cestu obecně za vhodný prostředek prosazování společenských změn. Místo toho se hlavní proud sociálního anarchismu zaměřil na změny zdola prostřednictvím odborových hnutí a dalších samosprávných struktur, které hájí zájmy pracujících a usilují o decentralizované uspořádání společnosti. Tento přístup je označován jako anarchosyndikalismus. Odlišný přístup představuje například povstalecký anarchismus upřednostňující silové a konfrontační formy prosazování svých idejí, nebo anarchopacifismus odmítající naopak jakoukoliv formu násilí či jen nátlaku k dosahování svých cílů.
Koncem 19. století dochází k radikalizaci části anarchistických hnutí. Roku 1886 došlo během stávky chicagských dělníků za osmihodinový pracovní den k události známé jako Haymarketský incident, po němž následoval kontroverzní soudní proces a poprava čtyř anarchistů odsouzených za bombový útok. Dalším známým ostře sledovaným případem s anarchisty byla aféra Sacco-Vanzetti ve 20. letech 20. století, která rovněž vyústil ve dvě kontroverzní popravy a vyvolal mezinárodní diskusi o spravedlnosti soudního řízení. Na konci 19. století a začátku 20. století se častou taktikou některých radikálních anarchistických skupin stala tzv. propaganda činem, neboli teroristické útoky namířené proti představitelům státu. Anarchisté v rámci tohoto otevřeného boje proti autoritám provedli úspěšné atentáty na italského krále Umberta I., rakouskou císařovnu Alžbětu Bavorskou, amerického prezidenta Williama McKinleyho, řeckého krále Jiřího I. nebo československého ministra financí Aloise Rašína.
Anarchismus v období světových válek Na konci první světové války vzniklo na jihovýchodě dnešní Ukrajiny anarchistické hnutí známé jako Machnovština vedené Nestorem Machnem. Jejich území bylo organizováno na principech rolnické samosprávy a po určitou dobu spolupracovalo s bolševiky v boji proti bělogvardějským silám, než se proti němu obrátila Rudá armáda a zlikvidovala jej.
Po první světové válce byl anarchismus výrazně ovlivněn nástupem sovětů k moci v Rusku. Mnozí anarchisté a socialisté vnímali vznik prvního komunistického státu jako impulz k zahájení sociální revoluce ve svých zemí. Revoluční vlna zasáhla celosvětově řadu zemí, například Povstání spartakovců v Německu, Biennio Rosso v Itálii, Bolševické trienium ve Španělsku, Maďarská republika rad, nebo Randské povstání v Jihoafrické republice, v jiných zemích probíhaly intenzivní masové stávky a nepokoje (Triple Alliance v Británii, Revoluční vlna stávek ve Francii, Kanadské dělnické nepokoje, Champaran Satyagraha v Indii nebo anarchistické povstání v Rio de Janeiru). Tyto události vedly k výrazné polarizaci společnosti a významně přispěly k nástupu budoucích autoritářských a fašistických hnutí, která se profilovala jako zastánci pořádku a státu v reakci na obavy z revolucí, občanských válek a sociálních nepokojů.
Anarchistické revoluční pokusy byly potlačeny a následoval politický vývoj směrem k etatisticky orientovaným režimům. K částečné a dočasné realizaci anarchistických idejí došlo během španělské občanské války. Na územích s výrazným vlivem anarchických hnutí (zejména v Katalánsku, Aragonii a části Valencie) proběhla sociální revoluce, během níž anarchosyndikalistická Confederación Nacional del Trabajo (CNT), která měla v roce 1936 přibližně 1,5 milionu členů, uskutečnila rozsáhlou kolektivizaci průmyslu a zemědělství a podílela se na zavádění samosprávných struktur, jež v některých oblastech nahradily státní správu a fungovaly na principech přímé demokracie a dobrovolné spolupráce. Vývoj těchto experimentů byl výrazně ovlivněn válečnými podmínkami a vnitřními konflikty v rámci republikánského tábora, část dosažených změn tak zůstala nedokončena nebo byla postupně omezována, mimo jiné pod tlakem událostí i vlivu sovětský interbrigadistů. vlevo|náhled|Legitimita užívání násilí v politickém boji proti státu i proti kapitalismu je jedním z diskutovaných bodů anarchistické filozofie.
Vztah levicových anarchistů k Sovětskému svazu byl zpočátku rozporuplný a nejednotný, postupně se však anarchistické směry vůči sovětskému modelu vymezily a odmítly jeho centralismus. I anarchokomunisté odmítli „státní socialismus“, který označují za státní kapitalismus a chápou ho jako posun od soukromého vykořištování ke státnímu, kde stát je jediným zaměstnavatelem a kapitalistou.
Anarchismus v poválečném období Ke konci druhé světové války došlo k výraznému oslabení anarchistického hnutí, které ztratilo většinu svého předchozího vlivu a členské základny. Na jedné straně k tomuto vývoji přispěl poválečný vzestup sociálnědemokratických a sociálně liberálních stran, jež převzaly část agendy anarchosyndikalistických hnutí a oslovily množství jejich umírněných sympatizantů. Současně vznik Východní blok a jeho radikální antikapitalistická rétorika a podpora přitahovaly část radikálně nebo prakticky orientovaných aktivistů, kteří se orientovali více na ideu sociální spravedlnosti než osobní svobody.
Oživení anarchismu přišlo v 60. letech 20. století, související především s eskalací napětím během studené války, postupnou diskreditací imperiální politiky obou stran a sílící kritikou jak marxismu-leninismu, tak západních politických a ekonomických modelů. V tomto období se vrací v rámci širších společenských hnutí kritika státu a kapitalismu zejména v rámci protiválečných, protijaderných a environmentálně orientovaných hnutí, jako v rámci kontrakultury a tzv. Nové levice. Anarchismus sehrál důležitou úlohu v myšlenkovém světě umění a některých subkultur, jako byl například punk/hardcore, hippies, literárních hnutí, jako byli například beat generation, generace českých buřičů a kyberpunk.
V 70. letech 20. století Murray Rothbard definoval pojem anarchokapitalismus jako nový možný ideál bezstátní společnosti, který vychází z rakouské ekonomické školy, klasického liberalismu a individualistického anarchismu. Na rozdíl od tradičních forem anarchismu, které v různé míře kritizovali soukromé vlastnictví výrobních prostředků, anarchokapitalismus je postaven na nedotknutelnost soukromého vlastnictví, volném trhu a dodržování smluvních vztahů podle princip neagrese. Na jeho myšlenky navázal libertariánský myslitel Samuel Edward Konkin III., který vytvořil tržní typ anarchismu a koncepci k jeho dosažení označovanou jako agorismus.
Na počátku 90. let 20. století formuloval Timothy C. May koncept kryptoanarchismu, podle něhož by moderní kryptografie a počítačové sítě umožnily lidem komunikovat, uzavírat smlouvy a provádět ekonomické transakce bez zásahu státu. Tento směr vychází z předpokladu, že technologický pokrok může oslabit schopnost států kontrolovat tok informací a kapitálu, a tím vytvořit prostor pro decentralizované a anonymní formy spolupráce. Z kryptoanarchistických pozic vycházel také tvůrce blockchain technologií a bitcoinu Satoshi Nakamoto, stejně jako zakladatel prvního darknet tržiště Silk Roadu Ross Ulbricht, který se explicitně hlásil k agorismu.
Současný anarchismus Současný anarchismus se vyznačuje tematickým i teoretickým posunem oproti původním směrům. Zatímco klasické anarchistické teorie kladly důraz především na řešení otázky donucování ze státu a soukromého vlastnictví, moderní proudy se více soustředí na širší problematiku násilí a hierarchie v sociálních vztazích. Významnou roli hrají témata jako feminismus, rasismus, ageismus, ekologie nebo genderové role a kritika jejich vynucování v každodenním životě, často inspirovaná poststrukturalistickými přístupy (např. Michel Foucault). Svými anarchistickými názory je známý např. americký lingvista Noam Chomsky.