Povstání kordelierů () je událost Velké francouzské revoluce, ke které došlo ve dnech 4. až 14. března 1794 (dle revolučního kalendáře 14. až 24. ventôse roku II). Ve francouzské historiografii se označuje také jako hébertistický pokus (tentative hébertiste) nebo ventôské spiknutí (conspiration de ventôse). Tato událost představuje významnou epizodu ve frakčních bojích, které roku 1794 rozklížily revoluci. Tento pokus o povstání či vzpouru vedli kordeliéři. Povstání se odehrálo v kontextu politické radikalizace a rostoucího odporu mezi sansculoty a revoluční vládou představovanou Výborem veřejného blaha. Povstání selhalo již ve svých počátcích. Tváří v tvář nedostatku mobilizace lidu a okamžité reakci úřadů vedlo toto neúspěšné hnutí k zatčení, soudu a popravě hlavních vůdců kordeliérů, což znamenalo eliminaci nejextrémnějšího křídla montagnarského hnutí a posílení moci jakobínů.

Kontext Během měsíce nivôse roku II (prosinec 1793) došlo k ideologickému boji mezi redakcemi novin Desmoulinsova Vieux Cordelier a Le Père Duchesne, vydávaného hébertisty. Tento konflikt, který dalece přesahoval pouhé osobní soupeření, odhalil existenci dvou protichůdných proudů, mezi nimiž se ocitl Národní konvent. Dne 14. ventôse (4. března) na schůzi Klubu kordeliérů Jacques-René Hébert přednesl otevřenou výzvou k lidovému povstání, což znamenalo rozhodující zlom v dosavadní revoluční dynamice. Hébertisté, vlivní v Pařížské komuně a Klubu kordeliérů, prosazovali radikalizaci Teroru, dechristianizaci a radikální hospodářskou politiku příznivou pro sansculoty. Tím však ohrožovali autoritu jakobínů. Naopak dantonisté prosazovali umírněnější přístup a byli v opozici vůči zákonu o maximálních cenách a podporovali obchodníky proti rekvizicím. Tato opozice se vyhrotila během hospodářské krize v zimě 1793–1794, která se vyznačovala nedostatkem a rostoucím sociálním napětím. V Paříži řádil hladomor a podvody týkající se kvality potravin, zejména vína, se staly běžnou záležitostí. Docházelo k potyčkám před obchody. Tato krize ovlivnila boj mezi revolučními frakcemi, z nichž každá navrhovala jiné řešení. Dantonisté byli proti zákonu o maximálních cenách a podporovali obchodníky, robespieristé se ho snažili vymáhat, aby neznepokojili sansculoty, a tvrdili, že jim ho vnutili hébertisté.

Souběžně se objevila teorie rozsáhlého „zahraničního spiknutí". Aféra Východoindické společnosti, spojená s případem hébertistů, poskytla jakobínům záminku k eliminaci těchto soupeřících frakcí. Fabre d'Églantine a Chabot zapletení do této spekulativní aféry obvinili hébertisty i dantonisty z údajného spiknutí proti republice. Tato obvinění přispěla k izolaci hébertistů v opozici vůči vládě a s tím, jak se jejich vliv snižoval, postupně pod tlakem výborů upadali do ilegality.

Debaty kolem povstání u kordeliérů Dne 31. ledna se kordeliéři rozhodli zakrýt desky s Deklarací práv člověka pohřebním rubášem, dokud nebudou jejich vůdci, François-Nicolas Vincent, bývalý první tajemník ministerstva války, a Charles Philippe Ronsin, generál pařížské revoluční armády, propuštěni. Toto symbolické opatření naznačovalo, že uchýlení se k povstání se pro členy jejich klubu stalo legitimním. Byli ignorováni Výborem veřejného blaha a tak se odvolali k Výboru všeobecné bezpečnosti, který uznal nevinu jejich členů a nařídil Konventu jejich propuštění. Vincent v touze po pomstě svým žalobcům, chtěl být přijat do klubu jakobínů, ale klub ho dne 11. února odmítl. Toto odmítnutí, které hébertisté připisovali Robespierrovi, který se v jejich očích již provinil podporou Desmoulinsovy pokračující přítomnosti u jakobínů, je dotlačilo do otevřené opozice vůči vládě, s níž dosud jednali zdrženlivě. Výbor postupně zatahoval kordeliéry do ilegality, aby usnadnil jejich odstranění, s podporou poslanců a souhlasem sekcí.

Od 12. února do 4. března rostl tlak na klub kordeliérů. Konflikt mezi frakcemi byl dočasně pozastaven oslavami zrušení koloniálního otroctví, které stanovil Konvent na 18. února 1794 v Chrámu rozumu. Dne 2. března generál Ronsin předložil otázku povstání, které považoval za naléhavé a nezbytné, ale Hébert radil odložit a vyslat delegaci do Konventu.

Dne 14. ventôse zvítězili stoupenci povstání s pomocí Carriera, kterého z Nantes odvolal Výbor veřejného blaha. Antoine-François Momoro, předseda klubu kordeliérů, znovu zahalil Deklaraci lidských práv. Následujícího dne se Maratova sekce vedená Momorem pokusila shromáždit Komunu, ale neuspěla. Chaumette vyzval ke klidu, ale Hanriot se postavil proti.

Reakce Výboru veřejného blaha Výbor veřejného blaha se poté rozhodl proti hébertistům zakročit. Collot d'Herbois se je pokusil zachránit. Požádal jakobíny (Carrier, který se zasedání zúčastnil, později své svědectví odvolal), aby vyslali delegaci ke kordeliérům bratrsky jim vysvětlit, aby přivedli před spravedlnost intrikány, kteří je svedli na scestí. Dne 7. března se delegace vydala do kláštera kordeliérů. Momoro, Hébert a Ronsin souhlasili, ale Vincent ne. V následujících dnech nepokoje v oblastech ovládaných hébertisty pokračovaly. Sám Hébert zaútočil na Barèra v klubu 12. března.

V noci 13. března 1794 bylo na příkaz Výboru veřejného blaha zatčeno několik předních osobností klubu kordeliérů. Mezi nimi byli Vincent, Ronsin, Hébert a Momoro. V obavě z reakce pařížského obyvatelstva přijala revoluční vláda strategii "sloučení". K hébertistům byly přidány vedlejší postavy sansculotů (Mazuel, Bourgeois, Leclerc, Ancard, Ducroquet), ale také jednotlivci s různorodými profily, aby se zakryly politické kontury procesu. Mezi nimi byl Anacharsis Cloots, pruský aristokrat a revoluční aktivista, několik bankéřů spojených se skandálem Východoindické společnosti (Jacob Pereira, Berthold Proli, François Desfieux, Pierre-Ulric Dubuisson), stejně jako royalisté zapojení do prokázaných povstaleckých spiknutí (Armand, Catherine Latreille). Mezi nimi byl také Michel de Laumur, blízký Dumouriezovi, Antoine Descombes, zodpovědný za zásobování Paříže, a Jean-Baptiste Laboureau, podezřelý ze špionáže.

Toto právní uspořádání sloužilo k oslabení politické identity hébertistů a legitimizaci širších represí. Obžaloba, vypracovaná pod dohledem Saint-Justa, je prezentovala jako strůjce rozsáhlého kontrarevolučního spiknutí, jehož cílem bylo vyhladovět Paříž a vydat republiku do rukou jejích nepřátel. Veřejné mínění bylo ráno 14. března dovedně manipulováno oznámením o odhalení hébertistického spiknutí s cílem sabotovat zásoby potravin pomocí vykonstruovaného hladomoru a vynutit si otevření vězeňských bran s cílem všeobecného masakru vězňů. Důkazy byly předloženy revolučnímu tribunálu, oznámil Billaud-Varenne ten večer jakobínům. Sanskuloti byli pobouřeni. V jednotlivých sekcích došlo k navýšení nenávisti proti těm, kteří byli takto označeni za zodpovědné za hladomor.

Soudní proces s údajným spiknutím Soudní proces probíhal od 21. do 24. března 1794 jako předem určený politický proces. Obžalobu vedl Fouquier-Tinville. Technika sloučení umožnila smísit dvacet osob dohromady, aby byli prezentováni jako komplicové zahraničního spiknutí. Ve své obžalobě Fouquier-Tinville oznámil za vůdce tohoto spiknut anglickou vládu a mocnosti spojené proti republice.

Jednou z hlavních otázek pro historiky se stala pravdivost obvinění. Definitivní odpověď není možné již určit, ale některé indicie naznačují existenci politického spiknutí. Mezi obviněnými osobami se zdá, že Berthold Proli byl rakouským agentem, ačkoli byl považován za blízkého hébertistům. Pokud jde o Françoise Chabota, důkazy poukazují spíše na jeho finanční korupci, zejména kvůli jeho vazbám na bratry Freyovy, jejichž sestru si krátce předtím vzal a obdržel obzvláště velké věno ve výši 200 000 livrů – částku, kterou by bylo možné považovat za praní špinavých peněz. Kromě těchto prvků však žádné důkazy nepotvrzují existenci koordinovaného spiknutí mezi hébertistickým vedením a ostatními obviněnými.

U revolučního tribunálu byl Hébert představen jako vůdce spiknutí. Existují dvě verze procesu: oficiální, vydaná tiskařem tribunálu, a druhá, která vznikla z dantonistické iniciativy. Hébertisté byli obviněni ze tří závažných zločinů: zhoršení hladomoru, konspirace s nepřítelem a příprava povstání. Rekviziční politika, kterou prováděli komisaři jako Ducroquet a Descombes, údajně terorizovala obchodníky a zhoršovala nedostatek. Jejich údajná tajná dohoda s nepřítelem se opírala o jejich kontakty s podezřelými cizinci, jako byli Cloots a Kock. Byli obviněni, že plánovali svrhnout vládu a podnítit státní převrat, spoléhajíce se na revoluční armádu. Kock, který hostil Héberta ve svém domě v Passy, byl prezentován jako jejich ochránce a inspirátor. Desfieux, Pereira a Dubuisson, blízcí Prolimu a zapojení do misí ve Švýcarsku a Belgii, byli podezřelí ze špionáže a korupce. Vůdci revoluční armády, Ronsin a jeho poručík Mazuel, stejně jako Vincent a Momoro, byli označeni za strůjce povstání. Bylo vyslechnuto čtyřicet svědků, ale žádný z nich neposkytl přesvědčivé důkazy. Večer třetího dne byl Fouquier-Tinville předvolán Robespierrem do Výboru veřejného blaha. Čtvrtého dne se porota prohlásila dostatečně seznámenou po třech dnech debat (podle dekretu Konventu vydaného na Hébertovu žádost při procesu s girondisty). Všichni obžalovaní (kromě jednoho, který k nim byl nasazen do vězení jako špion k odposlechu jejich rozhovorů) byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni gilotinou. Hébert jako poslední v 17:30 večer. Jeho žena byla popravena gilotinou dvacet dní po něm.

Reference

Kategorie:Nepokoje ve Francii Kategorie:Francie v roce 1794 Kategorie:Události v Paříži Kategorie:Povstání v Paříži Kategorie:Povstání za Velké francouzské revoluce Kategorie:Dějiny Paříže 18. století