Pluralita substanciálních forem je filosofický problém z oblasti ontologie a metafyziky, přímo navazující na aristotelovo učení hylémorfismu. Polemika o počtu substanciálních forem byla jednou z nejbouřlivějších debat vyvstávajících během scholastiky. Otázka, na kterou diskurs hledal odpověď by se dala zjednodušit následovně: "Kolik substanciálních forem je v jedné substanci?". Polemika se zaměřuje zejména na lidské bytosti.
V polemice o pluralitě substanciálních forem proti sobě stáli ti, kteří zastávali názor, že v jedné substanci je vždy pouze jedna substanciální forma (dále zde budou označováni jako unitarianisté), a ti, kdo postulovali alespoň dvě substanciální formy (pluralisté). Nejvýznamnějším představitelem unitarianistického postoje je Tomáš Akvinský, dále například Albert Veliký nebo Averroes. Mezi významné představitele pluralismu lze řadit Jana Dunse Scota, Williama Ockhama, Jindřicha z Gentu.PASNAU, Robert. Metaphysical themes: 1274-1671. Oxford: Oxford university press . S. 576.
Nelze jednoduše říct, který z pohledů byl během scholastiky populárnější, je pravděpodobné, že pluralismus a unitarianismus byl poměrně vyváženě zastoupen.PASNAU, Robert. Metaphysical themes: 1274-1671. Oxford: Oxford university press . S. 574. Po smrti Tomáše Akvinského byl tomistický unitarianismus předmětem rozsáhlé kritiky. Až po kanonizaci Tomáše Akvinského v roce 1323 se unitarianismus stal populárnějším. Unitarianismus tak, jak jej prosazoval sám Akvinský, ale byl minoritním názorem během celé scholastiky.PASNAU, Robert. Metaphysical themes: 1274-1671. Oxford: Oxford university press . S. 578.
Filosofické pozadí Polemika je přímým výsledkem překladu aristotelského korpusu do latiny ve dvanáctém a třináctém století. Aristotelismus se rychle stal hlavním filosofickým směrem křesťanských scholastických myslitelů. Spolu s pracemi Aristotela byly do latiny přeloženy i texty Averroa, v pracích scholastických autorů často označován prostě jako Komentátor či Vykladač. Averroismus měl na křesťanskou západní filosofii masivní dopad, jeho vliv je zjevný i v polemice o substanciálních formách. Jak koncept substance, tak substanciální formy jsou převzaty od Aristotela. Scholastičtí myslitelé ale aristotelskou teorii hylemofrismu přepracovali a "nahradili to, co bylo pro Aristotela primárně metafyzickým principem vysvětlení, něčím co se mnohem více podobá vnitřní činné příčině." Substanciální forma byla chápana jako to, co dělá substanci tím, čím je.PASNAU, Robert. Metaphysical themes: 1274-1671. Oxford: Oxford university press . S. 550. Substance je kompozitem substanciální formy (forem) a látky. Na rozdíl od případku (akcidentu) je substance samostatná a svébytná, tedy může existovat bez pomoci jiného. V rámci scholastického pojetí lze substanci vnímat prostě jako věc (res), ne nutně materiální povahy, která může přijímat různé kvality (případky)
Unitarianismus Myslitelé, které lze řadit mezi unitarianisty, vnímali substanci jako kompozitum jedné formy, která diferencuje látku. Substanciální forma přijímá případky, díky kterým lze substanci připisovat různé kvality a vlastnosti (např. bělost, chladnost). Pro Tomáše Akvinského je substanciální formou lidské bytosti rozumová duše, která aktualizuje látku, která je sama o sobě pouze v potenci. Duše zprostředkovává všechny schopnosti lidské bytosti, skrze různé mohutnosti.AKVNISKÝ, Tomáš. Summa Teologická I, ot. 76., čl. 1., arg. 4.dostupné z"Proto se musí říci, že není v člověku žádný jiný podstatný tvar než jediná rozumová duše a že ona jako ve své síle obsahuje duši smyslovou i živící, tak v síle obsahuje všechny nižší tvary a sama činí, cokoli v jiných činí tvary nedokonalejší."AKVNISKÝ, Tomáš. Summa Teologická I, ot. 76., čl. 4. dostupné zTímto krokem Akvinský smiřuje svou filosofii s aristotelismem. Duše je netělesná, svébytná,AKVNISKÝ, Tomáš. Summa Teologická I, ot. 75., čl. 2. dostupné z naprosto jednoduchá a nedělitelnáAKVNISKÝ, Tomáš. Summa Teologická I, ot. 76., čl. 5., odp. 3. dostupné z, zprostředkovává různé mohutnosti.AKVNISKÝ, Tomáš. Summa Teologická I, ot. 76., čl. 1., arg. 4. dostupné z Například tedy mohutnost rozumového chápání, smyslového vnímání, růstu atd.
Slabým místem unitarianismu je otázka substanciální změny. V momentě vzniku substance, podle tohoto pohledu, vzniknou všechny nezbytné části najednou, tedy substanciální forma a látka jí poznamenaná. Obdobně v případě zániku zanikají všechny části ve stejný moment.PASNAU, Robert. Metaphysical themes: 1274-1671. Oxford: Oxford university press . S. 575. Na příkladu lidské bytosti to tedy znamená, že v moment smrti, kdy duše opustí tělo, by lidské tělo mělo okamžitě přestat existovat. Tomáš Akvinský látce, která není poznamenaná žádnou formou, nepřiznává žádnou existenci. Mrtvé tělo by tedy mělo okamžitě zmizet. Zkušenost nám ale ukazuje, že po smrti tělo zůstává a pouze postupně degraduje. Je navíc zjevné, že tělo, které po zemřelém zůstane, je stále jeho tělo, má stejný tvar, barvu vlasů nebo například mateřská znaménka a jizvy, jeví se tedy jakoby stále mělo stejné případky. Případky ale existují v substanciální formě, duši. Látka není schopna přijímat případky. Unitarianisté se snažili tento problém vysvětlit různými způsoby. Například hypotézou, že poté co racionální duše opustí tělo, látka, která tělo tvořila, je okamžitě poznamenána jinou formou (forma cadaveris) a případky se přemístí do této formy.PASNAU, Robert. Metaphysical themes: 1274-1671. Oxford: Oxford university press . S. 584. Všeobecně ale nebylo uznáváno, že by se případky mohly přesouvat z jednoho subjektu do jiného.
Pluralismus Pluralisté reagovali na zmíněné slabé místo unitarianistické teze. Zpravidla tak postulovali kromě formy duše ještě formu těla (forma corporeitatis případně forma cadaveris). Tato forma poznamenává látku a přijímá tělesné případky (jako barvu vlasů nebo mateřská znaménka). V situaci substanciální změny, exemplárně v případě smrti, zmíněné problémy nevyvstávají.Adams, Marilyn McCord. William Ockham. Notre Dame, Ind: University of Notre Dame Press, 1989. S. 179.
Pluralistická teze se ale potýká s problémem substanciální jednoty. Za předpokladu, že v jedné lidské bytosti je vícero substanciálních forem, jaký princip je drží pohromadě? Na tuto otázku pluralismus nedokáže uspokojivě odpovědět, často tedy dochází k teleologickým argumentům: substanciální formy jsou spolu pevně provázané, jelikož tak byly stvořené Bohem.PASNAU, Robert. Metaphysical themes: 1274-1671. Oxford: Oxford university press . S. 588.
Pluralismus, na rozdíl od unitarianismu, je značně heterogenní. Většina myslitelů postulovala dvě substanciální formy: duši a tělesnou formu. Například John Duns Scotus nebo Jindřich z Ghentu. William Ockham vypracoval teorii tří substanciálních forem: racionální duše, senzorická duše a forma těla. Racionální duše je, v souladu s církevní doktrínou, nedělitelná, nesmrtelná a nemateriální. Zprostředkovává intelektivní poznávání a vůli. Senzorická duše, materiální a zanikající po smrti, mediuje smyslové poznávání a smyslovou žádostivost. Giacomo Zabarella, ve svém pluralismu značně výstřední, zastával názor, že pokud není ve vzájemném rozporu postulovat dvě formy, není důvod nepostulovat do témže substance čtyři nebo klidně sto forem.PASNAU, Robert. Metaphysical themes: 1274-1671. Oxford: Oxford university press . S. 577. viz ZABARELLA, Giacomo. De Rebus Naturalibus Libri XXX Podle Zabarelly substance má právě tolik substanciálních forem, kolik má nedílných částí.PASNAU, Robert. Metaphysical themes: 1274-1671. Oxford: Oxford university press . S. 577.
Většina pluralistů se ale od unitarianismu vzdalovala pouze v případě potřeby. Scotus pluralistickou tezi zastával pouze v případě živých bytostí, Henrich z Ghentu jen ve speciálním případě člověka. Málokterý myslitel argumentoval pro pluralitu substanciálních forem v případě neoduševnělých substancí.
Reakce Do filosofického diskursu začala opakovaně zasahovat i církevní hierarchie, především biskupové v Canterbury a Paříži, kteří se jej snažili z moci svého úřadu korigovat a cenzurovat.
Oxfordské kondemnace 1277 a 1284 18. března 1277 vydal Robert Kilwardby, arcibiskub canterburský, vůbec první kondemnace vydané v Oxfordu. Obsahem se kondemnace věnují gramatice, logice a přírodní filosofii. Několik tvrzení v třetí části je jednoznačně směřováno na Tomáše Akvinského a jeho pojetí substanciálních forem, přestože ani Tomáš Akvinský, ani jeho učení, není přímo jmenováno v dokumentu.LARSEN, Andrew E. The School of Heretics: Academic Condemnation at the University of Oxford, 1277-1409. Leiden: Brill, 2011. S. 38-39.
Výběr některých tvrzení, které dokument označuje za nepravdivá:
že v látce není žádná aktivní mohutnost. (Item quod nulla potentia active est in materia.) že racionální forma, v moment svého ustanovení, ničí smyslovou a živící formu. (Item quod intellectiva introducta corrumpitur sensitiva et vegetativa.) že živící, smyslová a racionální forma jsou jedna jednoduchá forma (Item quod vegetativa, sensitiva et intellectiva sint una forma simplex.)Robert Kilwardby, errores in grammaticalibus, logicalibus et naturalibus. (CUP 1, p. 558-560).
Z historických zdrojů není zřejmé, nakolik byl tomismus na Oxfordu prevalentní filosofický směr.LARSEN, Andrew E. The School of Heretics: Academic Condemnation at the University of Oxford, 1277-1409. Leiden: Brill, 2011. S. 31. Není ale pravděpodobné, že pouhé tři roky po smrti Akvinského, by tomismus byl natolik populární, aby byl tento pokus o cenzuru nutný. Lze předpokládat, že se jednalo o předběžná opatření k zamezení destabilizace teologické obce na Oxfordské univerzitě. Této interpretaci přitakává i fakt, že kondemnace neoznačují tato tvrzení za heretická, ale pouze zakazují jejich výuku a diskutování na univerzitě.LARSEN, Andrew E. The School of Heretics: Academic Condemnation at the University of Oxford, 1277-1409. Leiden: Brill, 2011. S. 36. Kilwardby je v dokumentu nazývá "chybnými, ne však explicitně heretickými."LARSEN, Andrew E. The School of Heretics: Academic Condemnation at the University of Oxford, 1277-1409. Leiden: Brill, 2011. S. 38.
V roce 1284 John Pecham, nástupce Kilwardbyho jako arcibiskuba canterburského, kondemnace vydal podruhé, byť se značnými úpravami. Obsah odsouzených tvrzení zůstal vesměs stejný, konkrétní formulace tvrzení se ale značně liší. Například odsouzené tvrzení, že s příchodem nejvyšší formy jsou všechny předchozí zničeny, ("Omnes formae priores corrumpuntur per adventum ultimae")Annales Monasterii de Osenia IV., in: H. R. Luard. The Chronicles and Memorials of Great Britain and Ireland during the Middle Ages (London: Longman, 1869), p. 298-299 je stejného významu jako druhé zmíněné tvrzení z Kilwardbyho kondemnací 1277. Ani v tomto dokumentu není Akvinský a jeho učení konkrétně jmenováno. Pecham i Akvinský působili současně na univerzitě v Paříži, v roce 1270 spolu debatovali o implikacích Akvinského unitarianismu na smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.LARSEN, Andrew E. The School of Heretics: Academic Condemnation at the University of Oxford, 1277-1409. Leiden: Brill, 2011. S. 42.