Pantelejmon Kondraťjevič Ponomarenko (, , Kubáň, Ruské impérium – 18. ledna 1984, Moskva, SSSR) byl sovětský politik, stranický funkcionář, diplomat a náčelník Ústředního štábu partyzánského hnutí v 2. světové válce.
Mládí Narodil se na kozácké stanici (chutoru) Šolkovskij v Kubáni v dnešním Krasnodarském kraji v rolnické rodině ukrajinské národnosti. I když se narodil v kozáckém kraji, jeho kariéra nebyla vojenská, ale stal se učněm v kloboučnické dílně. Později se také vyučil kovářem.
Mezi válkami V roce 1918 se stal členem Rudé armády. Prameny se liší v tom, zda byl jeho vstup do armády dobrovolný nebo na základě povolávacího rozkazu. V řadách rudých kozáků se zúčastnil Ruské občanské války při obraně města Jekatěrinodar (dnešní Krasnodar) proti jednotkám Bílé armády.
Od roku 1919 pracoval na severním Kavkaze v ropném průmyslu a poté v železniční dopravě. Od roku 1922 až do roku 1926 vykonával různé funkce v Komsomolu na Kubáni. V Komunistické straně Ruska (bolševiků), do které vstoupil v roce 1925, zastával funkci vedoucího oddělení agitace a propagandy při výboru v Azovsko-Černomořské oblasti.
V roce 1927 absolvoval Krasnodarskou dělnickou fakultu a ve stejném roce nastoupil Moskevskou vysokou školu dopravní.
Od roku 1930 působil jako inspektor pro přejímku parních lokomotiv v Mičurinském závodě na opravu lokomotiv v Tambovské oblasti. Jako inspektor měl za úkol zajistit vyvážení mezi kvalitou a kvantitou. V letech 1931–1932 pokračoval ve studiu a v roce 1932 absolvoval studium zaměřené na elektrotechniku na železnici. Po promoci se stal v roce 1932 zástupcem ředitele Moskevské vysoké školy dopravní.
V letech 1932–1936 sloužil v Rudé armádě v železničních praporech v různých vojenských okruzích. Pro jeho válečnou kariéru byla důležitá služba v Běloruském vojenském okruhu v letech 1935–1936.
Po propuštění z armády v roce 1936 pracoval na vývoji trakčních rozvoden elektrických lokomotiv jako inženýr v konstrukční kanceláři Všesvazového elektrotechnického institutu v Moskvě, kde byl také tajemníkem stranického výboru. V roce 1938 byl zařazen do aparátu Ústředního výboru VKS(b). Poté byl vyslán do Běloruska, kde zastával funkci prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Běloruska. Ve svém prvním projevu ze dne 8. července 1938 v Homelu zdůraznil nutnost „vykořenění nepřátel“. V průběhu Velké čistky požadoval, aby se plánované počty popravených a uvězněných zvýšily. Od Stalina však obdržel pokyny zmírnit trestní politiku. Ve funkci prvního tajemníka zastavil represe spuštěné jeho předchůdcem A. A. Volkovem, osobně prověřil stovky stížností a mnohé z vězněných nechal propustit. Osobně ochránil před zatčením básníky Janka Kupala a Jakuba Kolasa. Ponomarenko odmítl schválit vydání zatykače na oba básníky a naopak vymohl u Stalina jejich vyznamenání Leninovým řádem. Jako první tajemník Komunistické strany Běloruska řídil dokončení kolektivizace a začlenění rolníků do systému zemědělských odvodů.
Druhá světová válka Od září 1939 byl členem Vojenské rady Běloruského zvláštního vojenského okruhu a podílel se na vedení vojsk, která vstoupila na území západního Běloruska. Dne 22. listopadu 1939 v rozhovoru u Stalina měl spor s Chruščovem, který rozšířil administrativní hranice Ukrajiny na úkor nově získaných území. Při rozhovoru se Stalinem dosáhl úpravy ve prospěch Běloruska. Od tohoto jednání se údajně datuje nepřátelství mezi oběma sovětskými politiky. V roce 1940 se stal poslancem Nejvyššího sovětu SSSR.
Pod vedením P. K. Ponomarenka bylo po sovětské anexi západního Běloruska (1939) na tyto nové regiony rychle rozšířeno násilné zestátňování a kolektivizace zemědělství. Do června 1941 vzniklo přes 1 100 kolchozů, hlavně v běloruských vesnicích, prostřednictvím ekonomického nátlaku na chudé rolníky. Současně probíhaly tvrdé represe proti „třídním nepřátelům“, tj. zámožnějším rolníkům (kulakům) a polským osadníkům. V rámci čtyř masových deportačních akcí (únor 1940 – červen 1941) bylo na Sibiř, do Kazachstánu a severního Ruska odvlečeno nejméně 330 000 lidí včetně celých rodin, z nichž mnozí drsným podmínkám transportu a vyhnanství podlehli.
Po napadení SSSR Německem byl členem vojenských rad několika frontů:
Od 27. června 1941 byl členem Vojenské rady Západního frontu. Jako člen Vojenské rady Západního frontu se podílel na obvinění ze spiknutí generála Dmitrije Grigorjeviče Pavlova. Od 24. července do 25. srpna 1941 byl členem Vojenské rady Středního frontu. Od 4. do 29. října 1941 byl členem Vojenské rady Brjanského frontu. Od prosince 1941 byl členem Vojenské rady 3. úderné armády Kalininského frontu.
Jako první tajemník strany byl v roce 1941 také zodpovědný za evakuaci obyvatelstva z Minsku do odlehlejších částí SSSR.
Po obsazení Běloruska využil své znalosti systému železniční dopravy, která byla klíčová pro zásobování německé armády na frontě, pro formulování návrhu vedení záškodnické války v německém týlu. Proto zaslal z vlastního popudu Stalinovi zprávu o způsobu průběžné organizační práce na rozvoji partyzánského hnutí na okupovaných územích a jeho vojenských cílech zaměřených na oslabení operačních možností protivníka. Vrchní velení jeho návrh zaujal a Ponomarenko byl v prosinci 1941 povolán na audienci ke Stalinovi. Jejich rozhovor trval dvě hodiny. Následně Stalin vydal rozkaz k realizaci konkrétních návrhů na vytvoření centralizovaného orgánu pro vedení partyzánského hnutí a pro všestrannou pomoc aktivním partyzánským oddílům.
Chruščov s Berijou prosazovali, aby partyzánské hnutí řídila NKVD a do jeho čela lidového komisaře vnitra Ukrajinské SSR Vasilije Timofejeviče Sergijenka (). Stalin však na schůzi Státního výboru obrany dne 30. května 1942 oponoval, protože partyzánské hnutí považoval za politickou záležitost celostátního významu, která musí být pod kontrolou stranického aparátu. Svoje rozhodnutí odůvodnil takto:
Dne 30. května 1942 byl Ponomarenko jmenován náčelníkem Ústředního štábu partyzánského hnutí, protože ho z posledního místa na seznamu kandidátů osobně předřadil J.V. Stalin. Ponomarenko funkci zastával do března 1943, kdy byl odvolán poté, co ho náčelník SMĚRŠ Viktor Abakumov obvinil z neschopnosti zbavit se německých špionů v partyzánských jednotkách pod kontrolou Ústředního štábu.
Dne 25. března 1943 byl povýšen na generálporučíka a byl jmenován členem Vojenské rady Středního frontu. Od května 1943 do 13. ledna 1944 se opět stal náčelníkem Ústředního štábu partyzánského hnutí. Pod jeho velením Ústřední štáb přímo řídil podřízená velitelství sovětských partyzánů. Partyzánské oddíly připravoval na boj v zázemí a organizoval velké partyzánské operace jako byly Válka o kolejnice, Koncert a další. Dále také zajišťoval spolupráci mezi partyzánskými silami a jednotkami Rudé armády, šířil v jednotkách zobecněné bojové zkušenosti a organizoval výcvik velitelského sboru včetně specialistů pro partyzánské oddíly.
Pod jeho vedením došlo k profesionalizaci partyzánských sil v Bělorusku. Do konce roku 1942 vydal směrnice o sloučení malých oddílů do větších brigád vybavených zásobami, vysílačkami a zbraněmi shozenými ze sovětského zázemí. Zdůrazňoval ideologickou a stranickou kontrolu k zajištění loajality, zřizoval politická oddělení v jednotkách pro prosazování disciplíny včetně boje proti dezerci a zároveň koordinoval společné ofenzivy s Rudou armádou. Ponomarenkovo vedení v letech 1943–1944 umožnilo vytvoření rozsáhlých partyzánských zón v Bělorusku, které se rozkládaly na zhruba 60 % území Běloruska. Síla partyzánů vzrostla na přibližně 374 000 bojovníků prostřednictvím náboru, výcvikových táborů a zapojení místních obyvatel. Pod jeho velením bylo realizováno více než 90 % všech sovětských partyzánských výsadků do Běloruska. Podle oficiálních zpráv partyzáni v letech 1943–1944 denně ničili 28 vlaků a zabíjeli 1 500 Němců. Na okupovaných územích Běloruska čelily německé okupační orgány soustavným útokům partyzánských jednotek na železniční dopravu, posádky a komunikační infrastrukturu. Tyto aktivity vedly k nasazení rozsáhlých německých bezpečnostních a vojenských sil k protipartyzánským operacím (např. Svátky jara).
Ponomarenko je též autorem konstrukčního návrhu stroje na překalibrování německých nábojů pro sovětské zbraně.
Po válce Po válce inicioval zatýkání „spolupachatelů fašismu“ v Bělorusku, kdy byla zatčena a uvězněna řada lidí. Obětí represí byli jak skuteční kolaboranti s okupanty, tak i obyčejní lidé, jejichž jediným prohřeškem byla práce na okupovaném území. Součástí této trestní kampaně byl také Minský proces. Od roku 1944 působil také jako předseda Rady lidových komisařů, která byla od roku 1946 přejmenována na Rada ministrů, Běloruské SSR až do roku 1948.
Dne 15. července 1945 doprovázel J. V. Stalina přes Bělorusko na cestě zvláštním vlakem na Postupimskou konferenci. Náplní jednání byl plán obnovy národního hospodářství republiky, a zejména výstavba Minského traktorového závodu. Pod vedením Ponomarenka pak probíhala obnova hospodářství Běloruska zničeného válečnými událostmi, kdy obě strany uplatňovaly taktiku spálené země. S ohledem na to šlo o velmi náročný úkol. Bylo nezbytné nejen obnovit průmysl a infrastrukturu, ale především neodkladně zajistit základní životní podmínky pro přeživší obyvatelstvo. Právě pod jeho vedením se Bělorusko podle dobových sovětských statistik stalo ekonomicky úspěšné v rámci Sovětského svazu, přičemž tempo průmyslového růstu a urbanizace daleko překonalo celkový sovětský průměr.
Díky svým výsledkům v organizaci obnovy Běloruska byl povýšen a od 1. července 1948 se stal tajemníkem Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků). V této funkci dohlížel na záležitosti plánování, financí, obchodu a dopravy. Společně s M. A. Suslovem vypracoval návrh usnesení Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) o Leningradské aféře v roce 1949.
V roce 1952 se konal XIX. sjezd Strany, na kterém Stalin jmenoval Ponomarenka do prezidia Ústředního výboru. Od 16. října 1952 do 5. března 1953 byl členem prezidia Ústředního výboru KSSS. Od 12. prosince 1952 do 15. března 1953 zastával funkci zástupce předsedy Rady ministrů SSSR pro výkup zemědělských produktů a surovin. Po Stalinově smrti ztratil P. K. Ponomarenko svá místa tajemníka ÚV a místopředsedy Rady ministrů SSSR, byl degradován na kandidáta na člena prezidia ÚV KSSS (od 5. března 1953 do 27. února 1956) a jmenován na mocensky méně významný post ministra kultury SSSR. V této souvislosti se objevily spekulace, že byl Stalinem vybrán jako jeho nástupce.
V letech 1954–1955 byl prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Kazachstánu, kam byl přesunut kvůli neshodám s linií zastávanou Chruščovem. Zde měl za úkol organizovat politiku rozorávání celin, na které spolupracoval s pozdějším generálním tajemníkem Brežněvem.
Ponomarenko byl považován za člena klanu kolem Malenkova. Po Malenkovově odvolání v roce 1955 byl proto ze své funkce „odsunut“ na diplomatickou práci do PLR. Dne 27. června 1957, během zasedání pléna Ústředního výboru KSSS, podepsal kolektivní prohlášení skupiny členů ústředního výboru zaslané prezidiu pléna, v němž požadovali přísné tresty pro účastníky „protistranické skupiny“ G. M. Malenkova, V. M. Molotova, L. M. Kaganoviče a další. Tento pokus o návrat do centra sovětské politiky však nebyl úspěšný a jeho kariéra pokračovala v diplomatických službách:
Od 8. května 1955 do 3. října 1957 byl mimořádným a zplnomocněným velvyslancem SSSR v Polské lidové republice. Od 26. října 1957 do 22. dubna 1959 (Indie) a 27. června 1959 (Nepál) byl mimořádným a zplnomocněným velvyslancem SSSR v Indii a současně v Nepálu. Od 30. června 1959 do 21. června 1962 byl mimořádným a zplnomocněným velvyslancem SSSR v Nizozemském království.