Franco Vaccari (18. června 1936, Modena – 12. prosince 2025, tamtéž) byl italský umělec a fotograf. Žil a pracoval v Modeně.
Životopis Syn profesionálního fotografa se již od střední školy zajímal o umění, zejména o poezii, fotografii a film. Vystudoval fyziku na Milánské polytechnice. Jeho mládí a zájmy vedly a formalizovaly experimentální výzkum, který se na jedné straně proměnil v jeho debutovou uměleckou tvorbu jako vizuálního básníka (Pop esie, 1965; Entropico, 1966; Le tracce, 1966; Atest, 1968; La scultura buia, 1968; Strip-street, 1969; Per un trattamento completo, 1971), a na druhé straně ve stále intenzivnější teoretickou reflexi komunikačních prostředků a uměleckého procesu (Duchamp a zatajování práce, 1978; Fotografie a technologické nevědomí, 1979).
Jeho první samostatná výstava se konala v roce 1966 v benátské Galleria dell'Elefante, ale až s díly L'ambiente buio (Visual Documentation Center, Piacenza, 1968), následovanými Ambiente Geiger (Galleria Techné, Florencie, 1969) a Concerto cosmico (Modena, 1969), zahájil autonomní a osobní umělecký projev. Spíše než hotové dílo jej chápal jako širší konceptuální akci, počínaje prostředím, ve kterém se odehrává, až po možné interakce s diváky. Tato akce je dokumentována prostřednictvím fotografie a v publikaci katalogu (umělecké knihy) dosahuje své vlastní logické restituce a vlastního významového důkazu. V tomto smyslu lze za první příklad považovat knihu La scultura buia (Piacenza, 1968).
Franco Vaccari nazývá tyto akce-události výstavami v reálném čase: „Rozdíl mezi happeningy, performancemi a výstavami v reálném čase spočívá ve struktuře. Zatímco první se vyvíjejí lineárně a v průběhu svých různých fází sledují přesné, předem stanovené programy, výstavy v reálném čase se vyznačují schopností vytvářet zpětnou vazbu“ (Franco Vaccari, 1978). Prostředí tedy není „prostorem výstavy“ ani „děje“ v užším slova smyslu ; naopak je to „prostor vztahů“; dílo není „daty navrženými umělcem“, ale spíše „procesem spuštěným umělcem“.
Právě výstavou v reálném čase s názvem Leave on these walls the photographic trace of your passage (Zanechte na těchto zdech fotografickou stopu své cesty), osobním pokojem v italském pavilonu 36. bienále v Benátkách v roce 1972, získal své první mezinárodní uznání a otevřel se široké veřejnosti:
Jak píše Renato Barilli v úvodu knihy, která z této zkušenosti vzešlaEsposizione in tempo reale, Pollenza, La Nuova Foglio Editrice, 1973, šlo o „nastolení dobře regulované dialektiky mezi plánováním a náhodou, kalkulací a rizikem, umělcovým selektivním zásahem a demokratickým kritériem nechat ostatní dělat si, co chtějí.“ Vaccariho akce-událost především narušuje status fotografie jako „mimesis“, „reprezentace“, aby kriticky obnovila její povahu jako „fragmentu zážitku, stopy události“.
Na Benátském bienále Franco Vaccari znovu vystavoval, a to v roce 1980 na samostatné výstavě (Výstava v reálném čase č. 19. Codemondo) a v roce 1993 (Výstava v reálném čase č. 21. Čárový kód - Code bar) a v roce 1995 na skupinové výstavě L'Io e il suo doppio, kterou kurátoroval Italo Zannier. Mezi další následuje účast na výstavách Trigon '73 a Trigon '75 v Neue Galerie v Grazu, výstava na Milánském trienále v roce 1979, antologická výstava v Museum Moderner Kunst ve Vídni v roce 1984, zkušenosti v Kunsthauschen v Bregenzu v roce 1998, účast na výstavě Minimalia v PS1 Contemporary Art Center v New Yorku v roce 1999, projekt v La Chaufferie ve Štrasburku se studenty městské Akademie umění v roce 2004 a samostatná výstava v rakouském Kunsthaus Bregenz v Muzeu moderního a současného umění ve Štrasburku v letech 2008, 2010, 2011, 2013, 2014, 2015 a 2017. Výstava v roce 2018 v Musée d'Art v roce 2007 nebo v Museo Cantonale d'Arte v Luganu v roce 2008. Četná pozvání k výstavám v italských kulturních institutech v zahraničí a samostatné i skupinové výstavy, na kterých se průběžně objevoval ve veřejných i soukromých prostorách, to vše svědčilo o neustálé pozornosti kritiků i veřejnosti k činnosti jednoho z hlavních představitelů současné avantgardy, kterému se podařilo zůstat konzistentním ve svém experimentování a upevnit svou osobní uměleckou praxi v rámci paralelní teoretické produkce.
Další cykly, jako například Codice a barre (Čárový kód), Sogno (Sen), Palestra notturna (Noční tělocvična) a Esperienza del buio (Zkušenost tmy), se všechny vracejí ke konceptuální matrici Esposizione in tempo reale (Výstava v reálném čase) a zároveň zprostředkovávají komplexnost uměleckého procesu, který je často posuzován výhradně a reduktivně z pohledu použití fotografie. Tím se opomíjí skutečnost, že Franco Vaccari – pro kterého představuje kombinace umění a vědy určující faktor v jeho výzkumu a zároveň interpretační strukturu jeho díla – experimentuje a zkoumá rozsah četných komunikačních prostředků a technik a zhodnocuje jejich interakční potenciál. Příkladem je jeho projekt Artist's Atelier (1996), prezentovaný v Casa del Giorgione v Castelfranco Veneto.Jako filmografie, prezentovaný na webu, a také převedený na CD-ROM
Mezi výstavy a publikace, které pomohly uspořádat a historizovat jeho dílo a relevantní kritickou literaturu, patří výstavy: „Franco Vaccari. Photomatic e altre storie“ 2006 v prostoru Belvedere Fotografia v Miláně, kurátorka Claudia Zanfi; „Franco Vaccari. Col tempo“ 2007 v milánském Spazio Oberdan, retrospektiva jeho fotografické tvorby; „Franco Vaccari. Opere 1955-1975“, kterou mu jeho rodné město věnovalo v roce 2007, s výstavními prostory ve Fotomuseo Panini a Palazzina dei Giardini (Galleria Civica v Modeně již v roce 1987 uspořádala výstavu Franco Vaccari. Opere 1966-1986); a přehledy umělcových knih „In forma di libro“. Knihy umělce, které doprovázely stejnojmennou výstavu v knihovně Poletti v Modeně v roce 2000. První a jedinou sbírkou filmů, videí a videoinstalací je „Fuori Schema 1966-2001“, vydaná u příležitosti stejnojmenné výstavy, uspořádané v roce 2001 se zastávkami v Miláně, Modeně a Římě, kurátorkou Claudií Zanfi a prezentovaná také na filmovém festivalu v Locarnu. A konečně, sbírka kritických a teoretických textů, které on a další napsali, vybraných z méně známých a znovu vydaných, „Feedback. Writings on and by Franco Vaccari“, svazek prezentovaný jako součást doprovodných akcí výstavy ve Spazio Oberdan v Miláně v roce 2007. Od roku 2004 Franco Vaccari vyučoval na Fakultě architektury Milánské polytechniky.
Autor má vazby na Českou republiku, kde dvakrát vystavoval. Jednou v Galerii Klenová, podruhé v Italském kulturním institutu v Praze. Do svých odborných publikacích autora zahrnula také česká historička umění působíci v Itálii Miroslava Hajek.
Vaccari zemřel 12. prosince 2025 ve věku 89 let.
Dílo Od poloviny 60. let 20. století Vaccari experimentoval s novým způsobem využití fotografie: již ne s mimetickým nebo reprezentativním záměrem, ale spíše jako znamení, jako stopa přítomnosti, zážitku. Mezi opakující se témata v celé Vaccariho tvorbě patří otevřený vztah mezi dílem a divákem (často zapojenou do tvorby díla/výstavy), kritické využití nástrojů masmédií a zvláštní pozornost věnovaná prostorovému kontextu jeho výstav, od galerie až po veřejný a městský prostor. Vaccariho kariéra se široké veřejnosti otevřela v roce 1972 účastí na Benátském bienále, kde se konala jedna z jeho výstav v reálném čase – „výstava, která v okamžiku vystavení ukazuje mechanismus svého vzniku“ – čímž se definitivně distancoval od klasické definice fotografa a ukázal kontaminaci konceptuálním uměním a performancí oněch let. V Italském pavilonu, v místnosti vyhrazené pro něj, bylo v den zahájení vidět jen bílé stěny a Photomatic. Na stěně visela fotografie umělce s nápisem: „Zanechte na těchto stěnách stopu své cesty.“ Na konci bienále byly stěny zcela pokryty pruhy fotografií návštěvníků, kteří se prostřednictvím svých čtyř snímků a zvoleného uspořádání pro jejich vystavení stali zároveň autory i protagonisty. Podle Vaccariho se díky příspěvku návštěvníků výstava formovala a rostla „jako organismus citlivý na všechny vlivy prostředí“. Umělec tak již není jediným tvůrcem díla před pasivním divákem, ale spíše tím, kdo spouští událost, aniž by mohl předvídat její výsledky: je to publikum, které tím, že podnět přijímá a reaguje na něj, přispívá k obohacení – a možná i ke změně – významu události.
Knihy Pop esie, Modena, Cooptip, 1965 Entropic (úvod E. Isgrò), Bologna, Sampietro, 1966 Stopy (úvod A. Spatoly), Bologna, Sampietro, 1966 Atest, Parma, Geiger Editions, 1968 Temná socha, Piacenza, Centrum vizuální dokumentace, 1968 Streep Street, Paříž, Agentura, 1969 Pro kompletní léčbu, Modena, u autora, 1971 3 výstavy v reálném čase, Modena, u autora, 1972 Cesta na Rýnu, září 1974, Brescia, Nuovi Strumenti, 1976 Duchamp a utajování práce, Modena, u autora, 1978 Dreams, Trauma, Rèves, Dreams (s Adriano Altamira), Brescia, Nuovi strumenti, 1985 Nápad snů; hotové dílo, Modena, u autora, 1988 Fotografie a technologické nevědomí, Turín, Agorà, 1979 (2. vydání) Franco Vaccari. Roots, Vignate, Tomasetig, 1995 Umělecký ateliér. Výstava v reálném čase č. 22 (příloha CD-ROM), Loreggia (Padova), u autora, 1997 Ausstellung / Výstava v reálném čase č. 26: Rubbeln und gewinnen / Stírací losy, Merano, galerie artForum, 1998 Franco Vaccari. Výstavy v reálném čase, Klatovy, Gelerie Klatovy Klenova, 1999 Na ghirlandině před lety, Modena, u autora, 1999 Franco Vaccari: Trilogie náhod / Trilogie nàhodnych shod, Rubiera, Linea di Confine Edizioni, 2004 Postmoderní umění a erotika, in www.informatissima.it, 2004 La Chaufferie de Descartes, Štrasburk, La Chaufferie, 2005 Franco Vaccari: Psi + Židle + Ženy, Franco Vaccari od Artists' Circle Notebook, 2005 Franco Vaccari, s Gianfranco Baruchello, Anna Valeria Borsari, Emilio Fantin, Marco Vaglieri, Po stopách Giotta. Five Artistic Journeys, edice AMP, Carpi 2008 Franco Vaccari, Duchamp Laid Hole. From Readymade to Creative Finance, Pistoia, Gli Ori, 2009
Filmografie 1966-1967, Nei sotterranei, 16 mm, b/n, 15' 1967, Caleidoscopio (disperso) 1968, La placenta azzurra, 8 mm, col, sonoro, 10' 1969, Ventoscopio, 8 mm, col, sonoro, 2' 4'’ 1971, Cani lenti, 8 mm, b/n e col, sonoro dai Pink Floyd, 12' 1972, Feedback, video, b/n, 12' 1973, Esperimento col tempo, video, b/n, 9' 1973, Il mendicante elettronico (ovvero “Il medium è il potere”), VHS, b/n, sonoro dell'autore, nastro continuo 1973, Esposizione in tempo reale n. 5. Comunicazione segreta (spazio privato in spazio privato), video-installazione 1973-1976, Film disseminato, spezzoni di 4 fotogrammi 1974, Piloro (Marilena double face), 8 mm, col, sonoro dell'autore, 6' 1980, Secondo tentativo di ricordare la notte, diapositive anamorfiche per installazione 1996, Atelier d'Artista, cdr-om (da un progetto web) 2000, La Via Emilia è un aeroporto, VHS, col, sonoro, 16' 2001, Fame di vento, video-proiezione per installazione 2002, L'album di Debora, video da materiale fotografico 2003, Provvista di ricordi per il tempo dell'Alzheimer, video da materiale fotografico 2004, Buona notte, video ideato e proiettato “per favorire il sonno” durante l'Esposizione in tempo reale n. 32: La Chaufferie, Štrasburk
Samostatné výstavy 1967, Franco Vaccari, Galleria dell'Elefante, Benátky 1968, L'ambiente buio, Centro di Documentazione Visiva, Piacenza 1969, Ambiente Geiger, Galleria Techné, Firenze 1969, Concerto cosmico, Modena 1970, L'occhio aperto, Galleria Il Diaframma, Milán 1970, Immagini captate, Galleria Blu, Milán 1970, Immagini televisive, Galleria Paolo Barozzi, Benátky 1971, Viaggio + Rito, Galleria 2000, Bologna 1972, Esposizione in tempo reale n. 4: Lascia su queste pareti una traccia fotografica del tuo passaggio, XXXVI Biennale di Venezia (samostatná výstava) 1974, Franco Vaccari, Galleria 291, Milán 1975, Franco Vaccari, Galleria Cavellini, Brescia 1975, Volti nuovi per un film, Studio d'Arte Eremitani, Padova 1975, Le esposizioni in tempo reale di Franco Vaccari, Unimedia, Genova