Plejády (nazývané také Kuřátka, Sedm sester, v Messierově katalogu označené M 45) jsou mladá otevřená hvězdokupa v souhvězdí Býka. Tato hvězdokupa, která je od Země vzdálená jen asi 440 světelných let, obsahuje několik hvězd viditelných pouhým okem. V městských oblastech je takto možné zahlédnout pět až sedm hvězd, ale pod průzračnou oblohou bez světelného znečištění dvanáct i více hvězd. Hvězdokupa je obklopena slabou reflexní mlhovinou, která je nejlépe vidět na fotografiích s dlouhou expozicí pořízených velkými dalekohledy.Reference platí pro celý odstavec.
Nejvýraznější členové Plejád jsou velmi jasní modří obři a bílé hvězdy hlavní posloupnosti. Hvězdokupa však obsahuje stovky dalších hvězd, z nichž většina je příliš slabých na to, aby byly viditelné pouhým okem. Plejády jsou velmi mladá hvězdokupa. Její stáří se odhaduje na 112±5 milionů let, ale odhadem za 250 milionů let se pravděpodobně rozplyne a její hvězdy se budou napříč galaxií pohybovat nezávisle.
Díky jejich velké jasnosti a zdánlivé blízkosti jejích hvězd jsou Plejády známé od starověku. Zmínil se o nich Homér a také Klaudios Ptolemaios a další klasičtí autoři. Jakmile bylo zjištěno, že hvězdy jsou nebeská tělesa podobná Slunci, objevily se domněnky, že by hvězdy mohly být nějakým způsobem navzájem provázány. Později se výzkumem vlastního pohybu hvězd a určením jejich vzdálenosti podařilo ověřit, že Plejády jsou skutečně gravitačně svázány a že mají společný původ.
Pozorování náhled|vlevo|Poloha M 45 v souhvězdí Býka|alt=Mapa ukazující polohu Plejád v severozápadní části souhvězdí Býka Hvězdokupa Plejády se nachází severně od nebeského rovníku, tedy na severní části oblohy. Její deklinace je 24°, což je dostatečně nízká hodnota, aby mohla být pozorována ze všech obydlených oblastí Země až k jižnímu polárnímu kruhu. Severně od severního polárního kruhu je hvězdokupa cirkumpolární a jeden stupeň severně od obratníku Raka je možné ji pozorovat přímo v zenitu. Na severní polokouli hvězdokupa vévodí večerní obloze od poloviny podzimu do začátku jara, zatímco na jižní polokouli je výrazným představitelem letní oblohy.Deklinace 24° severním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 66° od severního nebeského pólu. Severně od 66° severní šířky je tedy tato hvězdokupa cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco jižně od 66° jižní šířky vůbec nevychází nad obzor.
Plejády se na obloze dají velice snadno najít i v městských oblastech středně postižených světelným znečištěním. Vypadají jako těsná skupinka navzájem velmi blízkých modře zbarvených hvězd, jejichž rozmístění svým tvarem připomíná malý vozík, možná dokonce více než Malý vůz v souhvězdí Malého medvěda. Pod průzračnou oblohou daleko od městských oblastí je možné zahlédnout v Plejádách pouhým okem až 12 hvězd, ale s přibývajícím znečištěním oblohy je tak možné rozeznat osm či až pouhých pět hvězd.Hvězdy na zcela tmavé obloze jsou pouhým okem pozorovatelné přibližně do hvězdné velikosti 6,5. Do této velikosti obsahují Plejády 12 hvězd.
Pomocí triedru se dají Plejády pozorovat ještě lépe, protože je dokáže úplně rozložit na několik desítek jednotlivých hvězd. Některé z hvězd, které pouhým okem vypadají jako jediná hvězda, ukáže triedr sdružené do dvojic nebo malých skupinek. Na západní a jihovýchodní straně hvězdokupy je možné pozorovat dva řetízky méně jasných hvězd.
Dalekohledem se při nízkém zvětšení ještě dá vnímat pravá podstata hvězdokupy, ale při větším zvětšení se již nevejde celá do zorného pole. Větší dalekohledy pak navíc umožňují zahlédnout části slabé modré difúzní mlhoviny, která odráží světlo hlavních členů hvězdokupy. Nejjasnější mlhovina u hvězdy Merope byla objevena čočkovým dalekohledem o průměru čtyř palců.
Zákryty náhled|vpravo|Plejády jsou často zakrývány Měsícem. Amatérský snímek.|alt=Snímek ukazující zákryt Plejád Měsícem. Měsíc je na obloze jen o trochu menší než tato rozsáhlá hvězdokupa. Plejády jsou vzdálené pouhé 4° od ekliptiky, a proto bývají často přecházeny a zakrývány některými tělesy sluneční soustavy. Často se stává, že přes tuto hvězdokupu přechází Měsíc a téměř celou ji zakrývá. Tuto podívanou sledují nejčastěji amatérští astronomové, také ti, kteří, kteří jsou vybaveni pouze malými pozorovacími přístroji, jako je obyčejný triedr nebo malý dalekohled. Větší dalekohledy, jak bylo napsáno výše, často kvůli velkému zvětšení nepojmou tuto rozsáhlou hvězdokupu do svého zorného pole celou. Ve skutečnosti je možné tuto událost pozorovat i pouhýma očima, ale pomocí dalekohledu je možné plně rozeznat a přesně pozorovat, jak Měsíc zakrývá jednotlivé členy této hvězdokupy. Zákryt Plejád Měsícem také umožňuje porovnání úhlových velikostí těchto objektů: Měsíc by se vešel do čtyřúhelníku tvořeného jasnými hvězdami Alcyone, Electra, Merope a Taygeta, které tvoří obrys hlavní části pomyslného vozíku.
Méně často nastává zdánlivé přiblížení planet k této hvězdokupě a planety blízké Zemi (Merkur, Venuše a Mars) občas přechází i přímo uprostřed ní. Díky těmto pravidelným setkáním je možné na obloze pozorovat jedinečné obrazce, případně výrazně odlišné odstíny barev, když kolem modře zářících Plejád prochází výrazně rudý Mars.
Historie pozorování náhled|vlevo|Zobrazení mytologických Plejád na obraze Elihua Veddera z roku 1885|alt=Obraz sedmi tančících bájných postav v rozevlátých šatech Kvůli svému výraznému postavení na noční obloze hrály Plejády významnou roli v mnoha kulturách, a to v jejich mytologii či při určování ročních období. Indiáni používali Plejády jako zkoušku zraku a měřítkem byl počet hvězd, které v nich kdo rozlišil. Také ve starověké Evropě, zejména v Řecku, byly Plejády používány jako zkouška zraku. Souhvězdí Plejád patří mezi ta souhvězdí, která znali i staří Slované. Ti jej pozorovali na obloze a přirovnávali ke kuřátkům nebo ke slepici s kuřátky. Proto se staré označení Kuřátka dochovalo v současných jazykových podobách ve všech slovanských jazycích i dialektech dosud.
V řecké mytologii bylo Sedm sester tradičně nazýváno těmito jmény: Asteropé, Meropé, Élektra, Maia, Taygeté, Kelainó a Alkyoné. Stejnými jmény se označují i jednotlivé nejjasnější hvězdy v této hvězdokupě. Podle této mytologie to byly Nymfy (Oready – horské bohyně), dcery Atlanta a Pleione, po kterých jsou také dvě hvězdy ve hvězdokupě pojmenovány. Plejády byly vnučkami Iapeta a Klymené a jejich sestrami byly Hyády, Kalypsó a Dióna. První známá písemná zmínka o této hvězdokupě je v díle Homéra, jmenovitě v Iliadě (kolem roku 750 př. n. l.) a v Odysseji (kolem roku 720 př. n. l.). Zmínil se o ní také Hésiodos kolem roku 700 př. n. l. a v Bibli je o ní zmínka dokonce na třech místech. Dávní řečtí astronomové Eudoxos z Knidu (403 až 350 př. n. l.) a Aratos (kolem r. 270 př. n. l.) uváděli Plejády jako samostatné souhvězdí.
náhled|vpravo|Reflexní mlhovina IC 349 na snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu|alt=Reflexní mlhovina IC 349 vypadá jako mračno, které blízká hvězda Merope osvětluje, ale zároveň roztrhává svým tlakem záření Dlouhou dobu se předpokládalo, že jsou Plejády spíše tvořeny navzájem blízkými hvězdami, než aby byly pouze náhodně seřazenými hvězdami v různých vzdálenostech od Země. John Michell v roce 1767 spočítal, že pravděpodobnost náhodného seřazení takto jasných hvězd na obloze do jedné takto početné skupinky je jedna ku 500 000. Díky tomu správně usoudil, že jak Plejády, tak i další podobné hvězdokupy, jsou skupinkami fyzicky svázaných hvězd. Jakmile byl prozkoumán vlastní pohyb jednotlivých členů této hvězdokupy, bylo zjištěno, že se všechny její hvězdy na obloze pohybují stejným směrem a stejnou rychlostí, a tak byla dodatečně potvrzena přítomnost skutečného vztahu mezi nimi.
Charles Messier změřil polohu této hvězdokupy 4. března 1769 a přidal ji pod číslem 45 do svého katalogu, který vydal v roce 1771. Taktéž 4. března 1769 změřil polohu ještě dalších tří velmi jasných a známých objektů: Mlhoviny v Orionu (M42), sousední M43 a hvězdokupy Jesličky (M44). Zůstává záhadou, proč tyto již tehdy dobře známé objekty přidal do svého katalogu slabých vesmírných objektů, které by se daly splést s kometami. Možným vysvětlením by mohlo být, že chtěl před vydáním svého katalogu navýšit počet jeho objektů, aby překonal 42 objektů v jiném katalogu, který v roce 1755 vydal Nicolas-Louis de Lacaille.
Problém počtu hvězd viditelných pouhým okem náhled|vlevo|alt=Pohled na Plejády triedrem. Nejvýraznějších je 6 hvězd, další 4 jsou o trochu slabší a kolem nich je mnoho velmi slabých hvězd.|Při pohledu triedrem na Plejády je kromě 6 výrazných hvězd vidět i mnoho dalších slabších hvězd. Již od nejstarších dob byly ve výše zmíněných kulturách Plejády spojovány s číslem 7. Ovšem k zahlédnutí více než šesti hvězd je nutná velmi čistá a průzračná obloha a dobrý zrak. Tomu také odpovídá velký počet minulých svědectví, která odkazují na různý počet členů této hvězdokupy. Nejstarší text o kosmologii, La Composizione del Mondo, který v roce 1282 napsal Restoro d'Arezzo lidovou latinou, se o Plejádách opakovaně zmiňuje jako o skupince šesti hvězd.
Zatímco Publius Ovidius Naso ujišťuje, že (Kde o sedmi se mluví, je jich ovšem pouze šest), Klaudios Ptolemaios a as-Súfí zanechali polohy pouze čtyř hvězd a Alkyoné, nejjasnější hvězdu Plejád, kupodivu úplně vynechali. Giovanni Battista Hodierna v úvodu svého díla De Admirandis Coeli Characteribus vysvětluje, že na nesrovnalost v určení počtu viditelných hvězd už v minulosti upozornili mnozí další vědci. Navíc také připomíná, že lidé s ostrým zrakem mohou rozlišit sedm hvězd, ale lidé se slabším zrakem pouze pět. Ovšem kromě sedmi jasných hvězd je s pomocí dalekohledu možné pozorovat přinejmenším dalších 30 hvězd.
Kromě vědeckých textů stojí za zmínku i „ztracená Plejáda“, která se objevuje v bájích starého Řecka. Podle tradičního pojetí, jak jej popisuje Aratos, šlo o Élektru, která si ze zármutku nad zničením Tróje zahalila tvář. Podle jiné tradice byla touto zahalenou Plejádou Merope, která byla zahanbena kvůli tomu, že se jako jediná z Plejád provdala za smrtelníka, korintského krále. Ještě další tradice ji spojuje s Kelainó, která zemřela po zásahu bleskem. Podobný mýtus se objevil také mezi dalšími národy po celém světě, jako například v Japonsku, na Borneu, ve střední Africe a v Austrálii. To by mohlo být důkazem případné proměnnosti jasu jednotlivých členů Plejád a zdůvodnila by se tím i chybějící zmínka o Alkyoné u Klaudia Ptolemaia a as-Súfího.
Složení náhled|vpravo|Snímek Plejád ukazující možné hnědé trpaslíky. Autor: ESO|alt=Snímek Plejád ukazující tři místa, na kterých byli nalezeni hnědí trpaslíci Jádro této hvězdokupy má poloměr přibližně 8 světelných let a její gravitační dosah má poloměr asi 43 světelných let. Obsahuje přes tisíc statisticky ověřených členů a její hmotnost se odhaduje na 800 hmotností Slunce. Jejími nejjasnějšími členy jsou mladé a horké modré hvězdy, ze kterých až 14 může být případně pozorováno pouhým okem v závislosti na podmínkách pozorování. Rozmístění těchto nejjasnějších hvězd připomíná tvar souhvězdí Velké medvědice nebo souhvězdí Malého medvěda.
Součástí hvězdokupy je mnoho hnědých trpaslíků, což jsou tělesa s hmotností menší než 8 % hmotnosti Slunce, která nejsou dostatečně hmotná, aby v jejich jádru začala probíhat jaderná fúze, díky které hvězdy jasně září. Hnědí trpaslíci mohou tvořit až 25 % z počtu hvězd této hvězdokupy, ale k její celkové hmotnosti přispívají méně než dvěma procenty. Astronomové vyvinuli velké úsilí, aby nalezli a prozkoumali hnědé trpaslíky v Plejádách a dalších mladých hvězdokupách, protože v takovém prostředí jsou ještě poměrně jasní a pozorovatelní, zatímco v mnohem starších hvězdokupách jsou již hnědí trpaslíci zesláblí a jejich průzkum je mnohem obtížnější.