Zachar Dmitrijevič Olsufjev (psáno ; 1772 / 24. března 1773 Gorina, Korčevský ujezd, Tverská gubernie – 20. března 1835 Petrohrad) byl šlechtic a generál ve službách Ruského impéria v období francouzských revolučních a napoleonských válek. Bojoval proti Švédům i Turkům, zúčastnil se slavkovského tažení roku 1805, pruského tažení 1807 a zejména vlastenecké války roku 1812 a následného tažení k Lipsku 1813 a do Francie 1814. Velel zejména pěším jednotkám od pluků až po armádní sbory.
Život a kariéra vlevo|náhled|upright|Znak rodu Olsufjevů Pocházel ze šlechtické rodiny Moskevské, resp. Tverské gubernie. Jeho rodná vesnice Gorina/Gorice (Горицкое) v někdejším Korčevském ujezdu, později patrně Konakovském okrese, ležela na pomezí obou gubernií severovýchodně od Moskvy. Jeho otcem byl skutečný státní rada Dmitrij Matvějevič Olsufjev a mladším bratrem Nikolaj Dmitrijevič Olsufjev (1775–1817), rovněž pozdější ruský důstojník.
Raná vojenská léta Již v dětství byl Zachar podle tehdejších zvyklostí zapsán do Izmailovského pluku tělesné stráže, získal domácí vzdělání a v lednu 1786 ve věku 12 let nastoupil do aktivní služby jako praporčík. V lednu 1788 povýšil na poručíka. V letech 1788–1790 se s flotilou zúčastnil rusko-švédské války a za zásluhy v bojích byl v lednu 1790 povýšen do hodnosti kapitán-poručíka. V roce 1794 se jako dobrovolník vydal s výsadkem do Baltského a Severního moře a po návratu v lednu 1795 následovalo povýšení na kapitána. V letech 1795–1796 sloužil v ruské eskadře viceadmirála Chanykova vyslané do Británie.
V roce 1797 získal hodnost plukovníka a na přelomu května a června 1798byl jmenován generálmajorem a současně velitelem Brjanského mušketýrského pluku. Car Pavel I. navíc přejmenoval pluk po jeho veliteli na Mušketýrský pluk Olsufjev. Již na podzim 1800 však carovu přízeň ztratil, byl nucen odejít ze služby a vrátil se na své panství. Po Pavlově násilné smrti a nástupu Alexandra I. na trůn byl na jaře 1801 opět povolán do služby a v listopadu téhož roku jmenován velitelem Vyborského mušketýrského pluku, v únoru 1802 pak velitelem Šlisselburského mušketýrského pluku, avšak již po měsíci se vrátil opět k Vyborskému, jehož velitelem již zůstal až do června 1810.
Napoleonské války Po vypuknutí války s císařem Francie Napoleonem se obnovila Olsufjevova bojová aktivita, jež pak trvala téměř nepřetržitě více než 9 let. Zúčastnil se války třetí protifrancouzské koalice v roce 1805. Jeho pluk byl zařazen do stavu Volyňské armády (Волынская армия) generála Buxhöwdena, která byla soustředěna u hranic Ruska s Rakouským císařstvím s původním úkolem postupu do českých zemí a pak ve spolupráci s pruskými vojsky k Rýnu. Po fiasku u Ulmu však došlo ke změně plánů a Volyňská armáda zamířila na Moravu k Olomouci. Tam byl při celkovém přeskupení spojeneckých rusko-rakouských sil koncem listopadu zařazen ke druhé koloně generálporučíka Langerona. Olsufjev byl pověřen velením brigády sestávající z 8. mysliveckého pluku a tří mušketýrských pluků: Kurského, Permského a Vyborského. Jeho jednotka se střídavými úspěchy útočila na levém (jižním) křídle na vesnici Sokolnice. Po dobytí Prateckého návrší Francouzi a jejich útoku do týla druhé kolony se myslivcům a vyborským mušketýrům podařilo i s Lageronem uniknout k Újezdu a údolím Litavy opustili bojiště, zatímco Kurský a Permský pluk se i s Olsufjevem dostaly do obklíčení a byly přinuceny kapitulovat. Olsufjev po bitvě obdržel Řád svaté Anny 2. třídy.
Oženil se s Angelikou Vojnovnou Poninskou (1788–1868), s níž měl pak pět dcer: Teofilii (1807–1871), Dominiku (1808–1894), Kateřinu (1810–?), Angeliku (1814–1888) a Sofii (1819–?).
Od února 1806 velel brigádě složené z Moskevského granátnického a Vyborského mušketýrského pluku. Během války čtvrté koalice v letech 1806–1807 převzal v lednu 1807 velení 14. pěší divize a v únoru 1807 se vyznamenal v bitvě u Jílového, kde i přes zranění na noze nadále zůstal v boji. Byl za to dekorován Řádem svatého Vladimíra 3. třídy. Poté v červnu téhož roku bojoval u Guttstadtu-Deppenu (Dobre Miasto a Kalisty) a záhy nato velel sboru složenému ze tří pěších divizí v bitvě u Heilsbergu (Lidzbark Warmiński), kde byl těžce zraněn na levé ruce. Za tyto zásluhy obdržel Řád svaté Anny 1. třídy, zlatou šavli s diamanty „Za statečnost“ a pruský Řád červené orlice 1. třídy. Po skončení válečných operací byl v září 1807 povýšen na generálporučíka a současně mu bylo svěřeno velení 22. pěší divize v Moldavské armádě (Молдавская армия) knížete Prozorovského.
Se svojí divizí se v letech 1809–1810 účastnil rusko-tureské války na Dunaji. Zúčastnil se neúspěšného obléhání Braily, při němž byl vážně raněn. Brzy se zotavil a připojil se znovu k armádě, v dubnu 1810 byl jmenovál velitelem záložního sboru rozmístěného v Moldavsku a Valašsku a s ním se v červenci zúčastnil obléhání pevnosti Rusčuk, kde byl znovu zraněn. V červenci 1810 tak ze zdravotních důvodů odešel do výslužby a usadil se na panství své choti ve Volyňské gubernii.
Vlastenecká válka a závěr života Na samém počátku vlastenecké války, ještě před zahájením Napoleonova tažení do Ruska roku 1812, byl Olsufjev znovu povolán do služby a na konci léta 1811 mu bylo svěřeno velení 17. pěší divize, která se v roce 1812 stala součástí 2. sboru generála Baggovuta v rámci 1. západní armády Barclaye de Tollyho. Bojoval v srpnu 1812 u Smolenska, kde s 30. a 48. mysliveckým plukem posílil jednotky generálporučíka Dochturova. V následné bitvě u Lubiny (Valutiny Gory) donutil akcemi své divize Francouze ustoupit za řeku Stroganku (Стоганка). V září v bitvě u Borodina úspěšně bránil Utičský kurgan na levém křídle ruské sestavy a byl za to následně vyznamenán Řádem svatého Jiří 3. třídy. V říjnové bitvě u Tarutina, kde byl zabit generál Baggovut, převzal po něm Olsufjev velení 2. sboru a obdržel za to Řád svatého Vladimíra 2. třídy. Dále se účastnil bitvy u Malojaroslavce, v listopadu pak bitev u Vjazmy, Dorogobuže, Krasného a dalších, za což si vysloužil další zlatou šavli s diamanty „Za statečnost“.
V tažení roku 1813 se Olsufjev zúčastnil květnových bitev u Lützenu a Budyšína (Bautzen), za což byl vyznamenán Řádem svaté Anny 1. třídy s diamanty, a dále u Rheichenbachu. V srpnu byl jmenován velitelem 9. pěchotního sboru v rámci Slezské armády generála Blüchera, s nímž bojoval na řece Kačavě, v říjnu se vyznamenal v bitvě u Lipska, v prosinci byl při dobývání Bingenu zraněn kartáčovou střelou do ruky, zůstal však v boji a účastnil se také blokády a obléhání Mohuče. Za své zásluhy u Lipska byl odměněn rentou ve výši 2 000 rublů stříbrem na 12 let. Během tažení do Francie roku 1814 bojoval u Brienne, kde byl zabit jeho kůň, u La Rothière a u Champaubertu, kde byl obklíčen mnohonásobnou francouzskou přesilou a při nočním ústupu v boji na bodáky zraněn a zajat.
V zajetí pak zůstal až do obsazení Paříže spojeneckými vojsky. Po návratu do Ruska v září 1814 se stal dočasným velitelem 4. pěšího sboru a na jaře následujícího roku se s ním znovu vydal na tažení do Francie, kde velel 17. divizi a v jejím čele zůstal i po druhém návratu do Ruska až do února 1820. Tehdy byl zařazen do stavu armády a současně jmenován členem Řídícího senátu, již následujícího roku však v důsledku mrtvice přišel o řeč a stáhl se z veřejného života. V červnu 1831 byl ze zdravotních důvodů propuštěn do výslužby s uniformou a penzí. Dne 20. března 1835 zemřel v Petrohradě ve věku 61/62 let. Byl pohřben u kostela Narození Páně v rodné obci Gorice v Korčevském ujezdu Tverské gubernie.
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Zachar Dmitrijevič Olsufjev ve Slovníku ruských generálů, účastníků bojových akcí proti armádě Napoleona Bonaparta v letech 1812–1815 Zachar Dmitrijevič Olsufjev na webu Vlastenecká válka roku 1812. Biografický slovník Zachar Dmitrijevič Olsufjev na webu Michaila Odinzova Napoleon a revoluce Zachar Dmitrijevič Olsufjev na webu The Napoleon Series
Kategorie:Ruští generálové Kategorie:Osobnosti napoleonských válek Kategorie:Účastníci bitvy u Slavkova Kategorie:Nositelé Řádu svaté Anny Kategorie:Nositelé Řádu svatého Jiří (Rusko) Kategorie:Nositelé Řádu svatého Vladimíra Kategorie:Narození v roce 1772 Kategorie:Narození v roce 1773 Kategorie:Úmrtí v roce 1835 Kategorie:Úmrtí 20. března Kategorie:Úmrtí v Petrohradu Kategorie:Muži Kategorie:Osobnosti rusko-tureckých válek