náhled|Tabe Slioorová, módní fotografie, 1956 náhled|Tabe Slioorová, módní fotografie, 1956
Tabe Maria Ingeborg Slioorová (21. listopadu 1926, Helsinky – 25. dubna 2006, TurkuThe National Biography of Finland 9. Finnish Literature Society, 2007. ) byla finská prominentka, reportérka a fotožurnalistka, žijící a pracující v Evropě a Spojených státech.
Životopis Slioorová se narodila v roce 1926 v Helsinkách ve Finsku perskému otci, obchodníkovi s ovocem, a finské matce, hospodyňce. Měla tři starší bratry. Poté, co se její rodiče rozvedli, Slioorová vyrůstala v dívčím sirotčinci a občas se s rodiči vídala. Její otec zemřel v roce 1936 a její matka žila v nemocnici s duševními problémy. V roce 1947 zjistila služba pro pátrání po rodinách Armády spásy, že Slioorové dědeček z otcovy strany stále žije v Íránu a nosí titul princ.Miehet ja minä (Men And I). Serial Memoirs in Jallu, 3–12/1961.Slioor, Tabe & Elo, Timo: Tabe. WSOY, 1997. Helsingin Sanomat, 28. dubna 2006.Saarenmaa, Laura: Intiimit äänet. Doctoral Thesis. Tampere University Press, 2010.
Život a kariéra ve Finsku Slioorová se v roce 1944 provdala za svého prvního manžela Sigurda Laesvirtu, finského malíře, a měli spolu dceru Aulikki. Díky tomuto manželství se Slioorová zapojila do finských uměleckých kruhů a brzy začala pracovat jako modelka. Po rozvodu se svým prvním manželem v roce 1948 se stala samoživitelkou a pokračovala v práci modelky. Objevila se také ve finském filmu Tanssi yli hautojen (Tanec na hrobech), který režíroval Toivo Särkkä a napsal Mika Waltari. Film měl premiéru v roce 1950.
Slioorová se vzdělávala v místní modelingové škole ve Finsku a poté v roce 1951 založila Helsinskou školu pro modelky. Následující rok pokračovala ve vzdělávání na modelingové škole Ecole Parisienne de Mannequins v Paříži a stala se první Finkou, která získala nejvyšší diplom v oboru modelingu. Aby získala více peněz na cestu do Paříže, potřebovala Slioorová zvláštní povolení od Finské banky, kde se setkala a spřátelila s Urhem Kekkonenem, který se později stal pravděpodobně nejmocnějším a nejvýznamnějším prezidentem Finska. Povaha jejich vztahu je po celá desetiletí předmětem spekulací.
Krása Slioorové, elegance, charisma a životní události jí umožnily vzrůst na významu v očích začínajících finských médií a bývá označována za jednu z prvních finských celebrit, spolu s Miss Universe 1952 Armi Kuuselou. Kromě modelingu a vedení vlastní modelingové školy se Slioorová také účastnila závodů rallye a třikrát vyhrála ženskou sérii Závodu na 1000 kilometrů pořádanou Finským automobilovým a turistickým klubem. Slioorová byla také první ženou ve Finsku, které bylo dovoleno chodit do restaurací bez mužského doprovodu.Kansakunnan perilliset: Tabe Slioor on YLE TV1 (Finland), 20, března 2006.
V roce 1953 se Slioorová setkala na společenské akci ve Finsku se švédským princem Bertilem a šlechticem a ženatým starostou Helsinek Erikem von Frenckellem. Ačkoli se údajně s princem Bertilem spřátelila a v průběhu let s ním udržovala kontakt, Slioorová a von Frenckell se stali milenci a v té době o nich bylo napsáno několik novinových článků. Totuuden torvi, 11/1954.Totuuden torvi, 16/1954.Totuuden torvi, 17/1954.Totuuden torvi, 4/1955.Suorat sanat, 13 May 1955. Slioorová a von Frenckell se otevřeně účastnili různých akcí ve Finsku a také společně cestovali po Evropě, včetně Rakouska, Švýcarska a Francie. Na světové výstavě v Bruselu se zúčastnili plesu pořádaného na počest anglické princezny Margaret a Slioorová s ní hrála skladbu na klavír pro čtyři ruce. Výstavu poté procházela ve stejné skupině jako princezna.
Slioorová začala organizovat módní přehlídky pro členy finské vyšší třídy na začátku 50. let 20. století. Pořádala módní přehlídky nejen ve Finsku, ale také v Rusku, New Yorku a dokonce i na lodi Queen Elizabeth. V roce 1955 žila Slioorová nějakou dobu v New Yorku, nejprve se ubytovala v hotelu Plaza a poté v rezidenci Sonji Henie. Soukromě studovala v místní modelingové škole a uspořádala úspěšnou módní přehlídku pro Vijayu Lakshmi Pandit a manželky některých diplomatů OSN. Mezi dalšími novinami a rozhlasovými a televizními rozhovory napsal The New York Times článek o Slioorová, „kypré, jiskrně okaté krásce“, která je „přední finskou modelkou a ředitelkou Helsinské školy pro modelky“.The New York Times, 4. června 1955. V roce 1957 Slioorová uspořádala s velkým úspěchem v Petrohradu ve spolupráci se Sovětskou obchodní komorou velký modelingový a textilní veletrh, který denně přitahoval tisíce návštěvníků. Patronem veletrhu byl starosta Nikolaj Smirnov. V té době měla Slioorová také vlastní módní přehlídku ve finské televizi, jejíž počátky sahají do poloviny 50. let.Helsingin Sanomat, 16. července 1957.
V letech 1955 až 1965 žila Slioorová ve velkém bytě v Ullanlinně, bohaté čtvrti Helsinek, a pořádala různé společenské akce pro umělce, včetně herců, spisovatelů a básníků, ale i pro diplomaty, profesory, královské rodiny a další celebrity. Byla dobrou přítelkyní s Penttim Saarikoskim, Georgem de Godzinskym a dalšími. V letech 1960 až 1962 byla Slioorová vdaná za Kaleviho Nietosvaaru, finského právníka a svého dlouholetého přítele. V roce 1962 si zahrála v krátkém filmu Teuva Tulia s názvem Se alkoi omenasta (Začalo to jablkem), který natočil o samotné Slioorové.
Na začátku 60. let 20. století Slioorová publikovala na pokračování svůj život a vztahy s muži ve finském pánském časopise Jallu (finský ekvivalent Playboye). Paměti, doplněné četnými fotografiemi, dopisy a dalšími dokumenty, byly publikovány v 10 číslech pod názvem Miehet ja minä (Muži a já) a Slioorová se objevila na obálce každého z těchto čísel. Jelikož Slioorová byla velmi otevřená ohledně svého vztahu s von Frenckellem, šlechticem a ženatým starostou Helsinek, byl o toto téma obrovský zájem a Jallu překonal rekordy, když se prodalo přibližně 280 000 výtisků jednoho čísla (Finsko mělo v té době 4,5 milionu obyvatel).
Slioorová brzy založila vlastní časopis Madame (1962–1965), který se stal prvním bulvárním časopisem ve Finsku. Pro časopis pracovala i její dcera Aulikki, která cestovala po Evropě a severní Africe. V rámci časopisu Slioorová také uvedla na trh vlastní kolekci parfémů Tabe, vyrobených ve Francii, a nechala si flakony a obaly navrhnout od Timo Sarpaneva.Madame, 1962 – 1965.Helsingin Sanomat, 20, března 2006.Turun Sanomat, 20, listopadu 1998.
Roky ve Spojených státech Slioorová se v polovině 60. let přestěhovala do Spojených států a provdala se za Mattiho Kosonena, finsko-amerického pilota a vietnamského veterána. Manželství trvalo od roku 1965 do roku 1968.Turun Sanomat, 3. září 1997.
Během let strávených ve Spojených státech pracovala Slioorová jako reportérka a fotografka a žila v San Franciscu. Setkala se, zpovídala a fotografovala různé veřejně známé osobnosti, včetně Ronalda Reagana, Roberta F. Kennedyho, Henryho Millera, Binga Crosbyho, Harryho Belafonteho a Rity Hayworthové, a poslala řadu reportáží ze Spojených států, které měly být publikovány v časopise Jallu ve Finsku. Na obálkách časopisu se objevila spolu s osobnostmi jako Tom McCall,Jallu, 9/1968. Nelson RockefellerJallu, 10/1968. a Spiro AgnewJallu, 11/1968.. Slioorová také informovala z věznice San Quentin,Jallu, 5/1969. kde jako první reportérka mohla věznici volně fotografovat, a podnikala pracovní cesty do dalších částí Spojených států, včetně Chicaga.
V San Franciscu se Slioorová spřátelila s Bennym Bufanem, který ji naučil tvořit mozaiky. Později Bufano uvedl, že prodal dvě díla Slioorové za 1 000 dolarů za každé. Slioorová a Bufano začali společně pracovat a účastnit se společenských akcí, včetně svatby Angely Alioto, dcery Josepha Aliota, tehdejšího starosty San Francisca. Slioorová se také spřátelila s dalšími významnými osobnostmi, včetně Melvina Belliho, Clintona Duffyho, Walta Baptiste a Ching Wah Lee.
V roce 1969 začala společnost The Bufano Society of the Arts požadovat zpět sochy, které Bufano daroval nebo prodal Slioorové. Měla umělecká díla od Bufana v hodnotě přibližně 250 000 dolarů. Slioorová odmítla a o případu začala informovat média, zejména San Francisco ChronicleSan Francisco Chronicle, 4. února 1969.San Francisco Chronicle, 7. února 1969. a The San Francisco ExaminerThe San Francisco Examiner, 4. února 1969.The San Francisco Examiner, 9. února 1969., stejně jako televizní a rozhlasové stanice jako KTVU. Případ sledoval i finský tisk. Nakonec musela Slioorová většinu děl vrátit, protože Bufanova společnost byla zákonným vlastníkem veškerého Bufanova umění. Bufano neměl právo darovat žádná ze svých děl nikomu, protože je osobně nevlastnil, jak uvedl San Francisco Chronicle 11. února 1969.U soudu Slioorovou zastupovala advokátní kancelář Melvina Belliho, která se zabývala i jejím třetím rozvodem. Slioorová navíc na Bufanově autobiografii pracovala celé měsíce, ale nikdy nebyla dokončena, protože Bufano zemřel v roce 1970.Jallu, 3/1969.
Během svého pobytu v San Franciscu se Slioorová naposledy vdala. Jejím čtvrtým manželem byl fotograf William Douglas Ganslen. Pár se však rozvedl v roce 1976.Apu, 3/1978.
Pokud jde o dceru Slioorové Aulikki, ta začala pracovat v hudebním průmyslu, pracovala jako zvukařka pro Herbieho Hancocka, Lydii Pense and Cold Blood, Santanu, The Pointer Sisters a další, a také jamovala s Jormou Kaukonenem z Jefferson Airplane a Jerrym Garciou z Grateful Dead u Kaukonena. Aulikki také pracovala jako kovbojka na ranči Ernieho Forda v Nevadě. Později se přestěhovala na Aljašku, stala se soukromou pilotkou, vdala se, měla dceru a pracovala jako umělkyně a spisovatelka. Měla také vlastní umělecký ateliér a galerii a moderovala vlastní rozhlasové pořady na KBBI a KDLL.Tabe Aulikki Slioor Knight WebGallery, surffi.net/~kalevala/, 8. září 2010. V současnosti Aulikki Slioorová Knight pracuje pro firmu svého manžela, Commercial & Recreational Marine Services LLC. V září 2010 s manželem ukončili dlouhou a úspěšnou cestu, když za tři měsíce urazili 2455 mil a přivezli svou novou loď, dřevěnou jachtu z roku 1959, ze Sausalita v Kalifornii do Homeru na Aljašce.Homer Yacht Club, homeryachtclub.org, 13. června 2010.LookupBook, lookupbook.com, Commercial & Recreational Marine Services LLC. (Po Box 507, Homer, AK 99603), 13. června 2010.Homer Tribune, Long journey north ends in Homer, 8. září 2010.
Pozdější život ve Finsku Po 16 letech ve Spojených státech se Slioorová přestěhovala zpět do Finska a zmizela z veřejného života. V roce 1997 vydalo nakladatelství WSOY její autobiografii Tabe a ona poskytla rozhovory o svém životě finské televizi, rozhlasu a tištěným médiím. Po vydání knihy znovu zmizela.Documentary film Tabe Slioor, ei kuka tahansa (Tabe Slioor, Not Anybody), 28. září 1997.Helsingin Sanomat, 17, listopadu 1997.Turun Sanomat, 22. října 1997.
Slioorová strávila většinu svého pozdějšího života v Turku, kde žila v malém bytě se svou kočkou. Během let udržovala kontakt se svou rodinou a přáteli, včetně dcery Aulikki a vnučky Sativy. Na jaře 2006 se široce informovalo o úmrtí Slioorové.Ilta-Sanomat, 29. dubna 2006.
V roce 2007 byl život Slioorové ztvárněn ve hře v helsinském divadleHelsingin Sanomat, 11. února 2007. a autoři knihy The National Biography of Finland ji také zařadili mezi 90 finských hodnostářů od vyhlášení nezávislosti v roce 1917.Helsingin Sanomat, 6, prosince 2007. Slioorová se také dostala na titulní stránky novin v roce 2009, kdy vyšlo najevo, že Urho Kekkonen, nejdéle sloužící prezident Finska, využil k jejímu sledování finskou bezpečnostní policii.Iltalehti, 28. srpna 2009.Helsingin Sanomat, 28. srpna 2009. V roce 2010 se Slioorová opět stala mediálním subjektem, když byl její život zobrazen v nové hře v helsinském divadle Aleksanterin Teatteri.Aamu-TV on YLE TV1 (Finland), 28. ledna 2010.Iltalehti, 29. ledna 2010.Ilta-Sanomat, 29. ledna 2010. Stala se také jednou z ústředních postav disertační práce badatelky Laury Saarenmaaové Intiimit äänet (Hlasy intimity).