Humorka je útvar lidové slovesnosti, krátké vtipné vyprávění založené na situační komice, které má za cíl úsměv a lepší náladu. Představuje přechod mezi anekdotou a žertovnou pohádkou. Od anekdoty se liší větší délkou, může mít několik point, ale konečná pointa bývá oslabená; méně často než anekdota také reaguje na společenské a politické otázky. Postavy jsou schematizované, mezi typické patří chytráci, hlupáci, kněží, vojáci, čerti a podobně. Vyprávění často stojí v určitém rozporu k morálce dané společnosti a zakládají se na zesměšnění církevních představitelů či jiné skupiny nebo různých lidských zvláštností a vad; častý je i erotický obsah. Od žertovné pohádky se liší také méně výrazným vyvrcholením a nemusí mít nutně šťastný konec. Dále se jim podobají žertovné memoráty, ale od těch se humorka liší absencí známého autora a větší jednoduchostí. Některé moderní humorky spadají mezi městské legendy. Termín zavedl folklorista Josef Štefan Kubín v roce 1948, dlouho se také ještě užíval starší výraz švank, z německého Schwank (šprým, žert, fraška). V menší míře se termín humorka používá i ve slovenské folkloristice.
Humorky jsou známy již ze starověku, patří mezi ně některé bajky, které ne vždy měly zvířecí hrdiny. Příkladem jsou podání o hloupých obyvatelích Abdér nebo Kým. Ve středověku do lidových humorek pronikla příběhy z některých církevních exempel, charakter humorek mají také příběhy v Boccaciově Dekameronu, renesanční facetie a různé příběhy obsažené v knížkách lidového čtení. Nejstarší české humorky lze nalézt v Klaretově Hádankáři z 14. století a satirách, jako je Podkoní a žák ze stejné doby. Německou švankovou literaturu připomíná české grobiánská literatura, jako jsou například Frantova práva z počátku 16. století. Další rozvoj nastal v 18. století, kdy vznikaly jak původní lidové humorky tak byly v lidovém prostředí zpracovávány příběhy z literatury, například o baronu Prášilovi.
Reference
Kategorie:Lidová slovesnost Kategorie:Druhy humoru