Germaine Kanova (někdy psáno Kahnova, rozená Germaine Sophie Osstyn, 31. srpna 1902 Boulogne-sur-Mer – 27. ledna 1975 Antibes) byla francouzská fotografka. Sloužila ve Francouzské osvobozenecké armádě v letech 1944 až 1945 a je nejznámější svými fotografiemi pořízenými krátce po osvobození koncentračního tábora Vaihingen v dubnu 1945.

Životopis Germaine Kanova se narodila v srpnu 1902 do francouzsko-belgické rodiny Osstynů v Boulogne-sur-Mer .. Její otec byl pekař . Během první světové války byla kvůli bombardování města nucena strávit část konfliktu ve sklepích . Projevovala nadání pro klavír, ale podle její vlastní zprávy jí nemoc zabránila v profesionálním věnování se mu . Kolem 17 let se provdala za skotského novináře a přestěhovala se s ním do Velké Británie . Získala dvojí francouzsko-britské občanství . Podle jejích slov ji však manžel bil a pár se rozešel . V roce 1928 se znovu provdala v Londýně za Ottu Kahna, bohatého českého dovozce českého křišťálu . Pár cestoval do Rakouska, Československa a pravděpodobně také do Řecka, Turecka a Egypta . Během svého pobytu ve Vídni Germaine Kanova na začátku 30. let 20. století částečně sloužila jako modelka německé fotografce Trude Fleischmannové, která způsobila revoluci v umění fotografického portrétování a prostřednictvím své práce objevila své vlastní povolání k fotografování .

Ve druhé polovině 30. a na začátku 40. let pracovala jako studiová fotografka v Londýně . Její práce se v tomto období setkala s určitým úspěchem. Fotografovala herce, spisovatele a politiky .. Na oplátku inspirovala další mladé ženy k fotografování. Její práce zapůsobila na mladou Dorothu Bohmovou natolik, že ji motivovala k budoucí kariéře fotografky. Když německá vojska vtrhla do Francie, stále žila v Londýně . Také školila Miriam Gilou-Cendrarsovou ve fotografii . Pracovala na tvorbě propagandistických plakátů pro Svobodnou Francii s umělcem René Louvatem . V tomto období pořídila portréty generála Koeniga a generála de Gaulla . Spřátelila se s Lesley Blanchovou, novinářkou časopisu Vogue a budoucí manželkou spisovatele Romana Kacewa, který později přijal pseudonym a oficiální jméno Romain Gary . Namalovala portrét Romaina Garyho v uniformě . Spolu se svým manželem podporovala také část českého odboje, který se uchýlil do Londýna . Pár údajně hostil ve svém domě Jana Kubiše, Jozefa Gabčíka a Josefa Valčíka, kteří později v roce 1942 v Praze provedli úspěšný atentát na Reinharda Heydricha .

Dne 22. listopadu 1944 vstoupila do Francouzské osvobozenecké armády a byla začleněna do Filmové sekce francouzské armády (SCA). Sledovala francouzské jednotky, obrněná vozidla generála Leclerca, na místa jejich bitev, zejména během bitvy o Alsasko a poté v Německu .

Dne 13. dubna 1945 byla spolu s dalšími členy filmové sekce francouzské armády povolána do koncentračního tábora Vaihingen, který 7. dubna osvobodily jednotky pěšího pluku alžírské pěší divize 1 francouzské armády. Pořídila řadu fotografií, aby zdokumentovala podmínky v táboře a práci francouzských vojsk při pomoci deportovaným. Její fotografie se hojně šířily ve francouzském i mezinárodním tisku. Pomohly zvýšit povědomí veřejnosti o systému nacistických koncentračních táborů ..

Její fotografie svědčí jak o blízkém kontaktu s vojáky během bojů, tak o odstupu, který je charakterizován důstojností, vůči obětem války .

Germaine Kanova, hluboce zasažená osvobozením tábora Vaihingen , rezignovala na členství v SCA a 8. září 1945 opustila armádu. Předtím obdržela Válečný kříž s bronzovou hvězdou.

« Účastnila se operací v Německu s 2 praporem zouavů. […] 26. dubna u Fützenu neváhala vydat se do první linie velmi těžké a smrtící bitvy, aby statečně splnila svůj úkol. Díky své odvaze a klidu se jí podařilo získat mimořádně cenné filmové záběry.».. Po kapitulaci 8. května 1945 se zabývala také posledními bitvami o překonání německých útočných pásem, zejména u Lorientu a Royanu a u Pointe-de-Grave .

Poté se vrátila do Londýna do svého fotografického ateliéru, odkud v roce 1946 znovu odjela na misi do Polska v rámci rekonstrukce a poté si založila nový ateliér v Paříži . Její stopa v bezprostředním poválečném období poněkud vybledla. Její manžel se usadil v Kanadě. Žili odděleně . Dodnes je zmiňována jako fotografka na placech filmů nové vlny a spřátelila se s Jeanne Moreau.

Na konci 50. let 20. století zcela změnila své povolání, bez jakéhokoli vysvětlení této přestávky ve své kariéře, a převzala bar v Saint-Sauveur-en-Puisaye . Poté se přestěhovala do Saint-Raphaëlu, poté do Fréjusu a nakonec do Antibes . Tam v lednu 1975 zemřela .

Stejně jako Lee Millerová, i Germaine Kanova a její fotografická práce byly zapomenuty a veřejně znovuobjeveny až ve 20. letech 21. století, ale její biografie je "neúplná" poznamenává Le Monde, který autorce v roce 2025 věnoval článek. Úřad pro audiovizuální komunikaci a produkci Ministerstva obrany USA (Defense Audiovisual Communication and Production Establishment), který uchovává 1700 jejích fotografií, jí v roce 2026 věnoval monografii. Další sbírky existují ve Francii, Spojených státech a Kanadě.

Výstavy 12. dubna – 6. července 2025: 1945: de la découverte des camps à la commémoration, exposition organisée par l'Office national des combattants et des victimes de guerre (ONaCVG) au Mémorial des martyrs de la déportation, à Paris. 23. května 2025 – 4. ledna 2026: Germaine Kanova. Regard d’une photographe sur la Libération (Pohled fotografky na Osvobození), výstava přibližuje málo známý životní příběh Germaine Kanovy, jedné z prvních válečných fotografek ve Francii, Národní námořní muzeum v Port-Louis, Morbihan

Odkazy

Reference

Bibliografie Stéphane Simonnet, Německé pevnosti v osvobozené Francii, Allary, 2025.

Související články Ženy ve fotografii Seznam francouzských fotografek Germaine Krull Gerda Taro

Externí odkazy

Germaine Kanova, fotografka s inspirativní kariérou

Kategorie:Francouzští fotografové Kategorie:Úmrtí v Antibes Kategorie:Portrétní fotografové Kategorie:Ženy