Uralbomber byl původní program / soutěž na návrh letounu, jehož cílem bylo vyvinout dálkový bombardér pro Luftwaffe. Program vznikl a byl veden generálem Waltherem Weverem na počátku 30. let 20. století. Wever zahynul při letecké nehodě dne 3. června 1936 a jeho nástupce Albert Kesselring v projektu pokračoval až do svého odchodu z funkce.
Wever, náčelník štábu nově vzniklé Luftwaffe v roce 1933, si uvědomoval význam, jaký bude mít strategické bombardování ve válce. V případě války se Sovětským svazem předpokládal, že se německé síly nepokusí postupovat příliš daleko na východ od Moskvy, což by znamenalo, že velká část nedávno přemístěného průmyslu Josifa Stalina by zůstala mimo dosah tehdejších bombardérů. Wever proto navrhl využití strategického bombardéru k útokům na tyto továrny, čímž by byla ochromena sovětská schopnost vést válku, aniž by bylo nutné postupovat pozemními silami.
Vývoj
V rámci programu Uralbomber vedl tajná jednání se společnostmi Dornier a Junkers, od nichž požadoval návrhy dálkového bombardéru. Tyto firmy reagovaly návrhy letounů Dornier Do 19 a Junkers Ju 89. Říšské ministerstvo letectví (RLM; Reichsluftfahrtministerium) objednalo v roce 1935 prototypy obou letounů. Program však nebyl úspěšný a byl nakonec zrušen.
Dornier Do 19 V1 poprvé vzlétl 28. října 1936, přibližně šest měsíců před Ju 89. Jednalo se o devítimístný čtyřmotorový jednoplošník poháněný čtyřmi devítiválcovými hvězdicovými motory BMW/Bramo 322H o výkonu pouhých přibližně 650 hp každý. Do 19 V1 byl prvním německým bombardérem, který měl hřbetní a břišní obrannou výzbroj umístěnou v střeleckých věžích — tyto inovace však konstrukci nezachránily a dokončen byl pouze prototyp V1.
Po zrušení programu Uralbomber byl částečně dokončený třetí prototyp přestavěn do dopravního uspořádání a sloužil jako prototyp Ju 90. Letoun Ju 90 byl později zařazen do vojenské služby jako hlídkový letoun, protože patřil k několika málo dálkovým konstrukcím dostupným v Německu. Ju 90 se následně stal základem pro malou výrobní sérii čtyřmotorových námořních hlídkových a dálkových průzkumných letounů Junkers Ju 290.
Zrušení James Corum tvrdí, že projekt Uralbomber nezrušil Kesselring, nýbrž Hermann Göring, který zastavil vývoj strategických bombardérů ještě před začátkem druhé světové války na základě doporučení Kesselringa, Ernsta Udeta a Erharda Milcha. Milch požadoval zrušení projektu jednoduše proto, že v té době nebyl německý letecký průmysl schopen vyrobit velkou flotilu těžkých bombardérů a ani v budoucnu se to nemělo změnit. Göring proto projekt odložil a později měl údajně prohlásit: „Vůdce se mě nikdy nebude ptát, jak velké jsou naše bombardéry, ale kolik jich máme.“
Po naléhání náčelníka oddělení 1 operačního štábu Luftwaffe, majora Paula Deichmanna, na Göringa však došlo koncem roku 1937 k obratu, kdy byly vydány specifikace na vývoj letounu schopného dopravit pětitunový pumový náklad do New Yorku. V březnu 1942 byl zahájen projekt Amerikabomber jako oživení myšlenky Uralbomberu, přičemž hlavními konkurenty se staly letouny Messerschmitt Me 264, Junkers Ju 390 a Heinkel He 277.
S postupem roku 1943 si Göring stěžoval na nedostatek flotily těžkých bombardérů a proklínal ty, kteří jej přesvědčili, že střední bombardér je nadřazen těžkému. „Nuže, ty méněcenné těžké bombardéry druhé strany odvádějí skvělou práci při ničení Německa od jednoho konce ke druhému,“ byla jeho reakce. — avšak verze A Heinkelova „těžkého“ bombardéru byla vybavena pohonnými jednotkami Daimler-Benz DB 606 a 610 o hmotnosti přibližně 1,5 tuny každá. Typ Greif měl navíc nedostatečně navrženou konstrukci a uložení motorů pro bezpečný provoz takto složitých a těžkých „pohonných systémů“. O měsíc později, v září 1942, Göring zrušil požadavek na střemhlavé bombardování u He 177A, který se ukázal jako nerealistický. Vývoj He 177B jako varianty A byl pokusem vyrovnat se schopnostem čtyřmotorových strategických bombardérů Spojenců a byl v létě 1943 již v pokročilé fázi. Byly objednány čtyři prototypy verze B poháněné motory Daimler-Benz DB 603, z nichž tři byly postaveny a dva do konce roku 1943 létaly.
He 177B, pozdější výšková konstrukce Heinkel He 274 a od února 1943 pouze na papíře existující bombardér Heinkel He 277 (Heinkelův transatlantický projekt) tvořily trojici vývojových programů vycházejících z konstrukce He 177A, z nichž každý byl na ostatních zcela nezávislý — a představovaly nejbližší přiblížení Luftwaffe ke skutečnému těžkému bombardéru z konstrukčních kanceláří firmy Heinkel. Původní konstrukce He 177A byla základem pro He 177B a He 274 a prvotní inspirací pro hvězdicovým motorem BMW 801 poháněný He 277, jehož návrh se podobal zvětšenému Heinkel He 219. Prototypy prvních tří He 177B vznikly přestavbou čtyř letounů He 177A a byly postaveny v Rakousku. Dvojice prototypů He 274 měla být vyrobena ve Francii. Jak čtveřice objednaných draků He 177B, tak dvojice prototypů He 274 byla vybavena čtyřmi samostatnými motory Daimler-Benz DB 603, přičemž pohonné jednotky He 274 měly navíc turbodmychadla pro lety ve velkých výškách. Tyto letouny by Luftwaffe poskytly bombardovací schopnosti srovnatelné s velením RAF Bomber Command a jeho Avry Lancaster.
Ofenziva proti německým zdrojům ropy, olejů a maziv a související infrastruktuře nakonec fakticky ukončila jakoukoli naději na udržení strategické bombardovací schopnosti. Na počátku července 1944 program Jägernotprogramm ukončil veškerý vývoj německých vojenských letadel, která nebyla určena k obranným účelům, a zaměřil se výhradně na stíhací konstrukce.
Odkazy Reference
Kategorie:Německé bombardéry Kategorie:Zrušené projekty letadel