Katedrála (či bazilika) Notre-Dame-des-Doms se nachází v Avignonu ve francouzském departementu Vaucluse v metropolitním regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur.
Od 12. století slouží jako katolická katedrála a v roce 1854 jí papež Pius IX. udělil titul baziliky minor. Stojí na výrazném místě mezi skalním ostrohem Rocher des Doms a Papežským palácem. V roce 1475 bylo avignonské biskupství povýšeno na arcibiskupství, čímž se katedrála stala metropolitní. Její arcibiskup byl až do roku 2002 držitelem pallia (od té doby je Avignon sufragánní diecézí Marseille). Katedrála zůstává sídlem avignonské arcidiecéze.
Stavba je postavena v provensálském románském stylu a během 14. a 17. století byla rozšířena o boční kaple. Od roku 1840 je katedrála zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury. V roce 2022 byl podán návrh na památkovou ochranu celého areálu (budov i pozemků), což bylo stvrzeno výnosem z 12. května 2023.
Poloha náhled|vlevo|195px|Notre-Dame-des-Doms, rytina v časopise Le Monde Illustré, 1859
Katedrála Notre-Dame des Doms v Avignonu se nachází v severní části historického centra (uvnitř hradeb). Je postavena na skalním výčnělku v severní části města, nazývaném Rocher des Doms, který se vypíná nad levým břehem řeky Rhôny.
Díky své poloze na skále, impozantní věži završené sochou Panny Marie a těsné blízkosti Papežského paláce městu dominuje a je viditelná z velké dálky. Jeden z nejlepších výhledů na katedrálu se nabízí z protějšího břehu Rhôny, z hory Andaon – ostrohu, na kterém stojí pevnost Saint-André ve Villeneuve-lès-Avignon. Stejně jako palác je katedrála viditelná i z vrcholků pohoří Alpilles, které leží necelých dvacet kilometrů jižním směrem.
Historie náhled|vlevo|250px|Palác s katedrálou Notre-Dame des Doms v pozadí v roce 1617, v době, kdy byl vicelegátem Jean-François de Bagni; kresba jezuity otce Martellangea.
Existence katedrálního komplexu je doložena již od 10. století a tehdy jej tvořily čtyři stavby: katedrála Notre-Dame, farní kostel svatého Štěpána (Saint-Étienne), který byl ve 14. století pohlcen palácem a nahrazen kaplí Benedikta XII., a baptisterium svatého Jana Křtitele nacházející se mezi nimi, po němž se nedochovaly žádné stopy. Mezi románským kněžištěm a okrajem skály stával také klášter, přestavěný na konci 12. nebo začátku 13. století, který rovněž zanikl. Několik sloupů a hlavic uložených v muzeu Calvet odráží vytříbené umění školy svatého Rufa.
Jižní boční kaple, která tvoří průchod do sakristie, byla postavena v roce 1316, aby se v ní nacházela hrobka Jana XXII. Toto dílo z kamene z Pernes-les-Fontaines, ač poškozené a zhanobené, se svou architekturou a plaménkovou pozdně gotickou výzdobou podobá obdobným památkám v jižní Anglii. Právem je připisováno anglickému sochaři Huguesi Wilfredovi, který v té době v Avignonu působil.
Již v roce 1336 zadal kardinál od svatého Jiří, Giacomo Stefaneschi, zakázku Simone Martinimu na vytvoření fresek v portiku. Martini, považovaný za nejvíce gotického z italských malířů a vůdčí osobnost sienské školy, dorazil na místo se svou ženou Giovannou a bratrem Donatem. Fresky byly dokončeny před smrtí zadavatele v roce 1343.
Za pontifikátu Benedikta XIII. byl Avignon obléhán. Přestože byl papež pod dohledem, podařilo se mu 11. března 1403 palác i své sídelní město opustit, a to po vyčerpávajícím pětiletém obléhání. Pro usnadnění obrany byla povolena demolice všech domů nacházejících se mezi Velkým a Malým palácem (Grand et Petit Palais). Právě to si do svého deníku poznamenal Bertrand Boysset z Arles: „Roku 1403, od měsíce prosince přes leden až do května, byly bořeny domy, které stály mezi Velkým a Malým palácem až k mostu přes Rhônu; poté se začalo se stavbou vysokých zdí na skále Notre-Dame des Doms, díky nimž byl Velký palác propojen s Malým palácem a mostní věží tak, aby papež Benezey [Benedikt XIII.] a jeho nástupci mohli do paláce volně vcházet i z něj vycházet.“
Ačkoliv se Benedikt XIII. již nikdy do Avignonu nevrátil, zanechal zde své synovce – Rodriga a Antonia de Luna, který zastával úřad rektora v hrabství Venaissin. Rodrigo se svými Katalánci se usadil přímo v papežském paláci.
V úterý 27. ledna 1405 v čase nešpor se zřítila jehlancová věž katedrály Notre-Dame des Doms a při svém pádu rozdrtila starobylé baptisterium zasvěcené svatému Janovi. Z tohoto činu byli obviněni Katalánci, kteří trosek využili k vybudování plošiny pro své dělostřelectvo. Skutečnou příčinou zřícení však byla tíha bombard (děl) instalovaných zde již během prvního obléhání paláce.
Kaple byly vybudovány za vlády Jana XXII.
V roce 1475 bylo avignonské biskupství povýšeno na arcibiskupství a katedrála tak získala status metropolitního chrámu.
V roce 1671 byl François de Royers de La Valfenière pověřen výstavbou mnohem větší apsidy. O rok později byli François d'Elbène a Pierre Péru pověřeni vybudováním galerie ve formě tribuny, která obcházela hlavní loď a při jejíž stavbě byly narušeny románské opěrné pilíře. Kolem roku 1680 byly u jižní strany katedrály vztyčeny dvě kaple: jedna pro kardinála Libelliho (autor François d'Elbène) a druhá od Françoise de Royers de La Valfenière.
Během Velké francouzské revoluce byla katedrála vydrancována. K její renovaci došlo za prvního císařství a bohoslužbám začala znovu sloužit v roce 1822.
V roce 1854 udělil papež Pius IX. budově titul basilica minor.
V roce 1859 byla na zvonici přidána pozlacená olověná socha Panny Marie vážící 4,5 tuny; ta byla následně znovu pozlacena u příležitosti Velkého jubilea v roce 2000. Budova byla mezi lety 2014 a 2016 uzavřena kvůli renovačním pracím a bazilika byla znovu otevřena během Svatého týdne, konkrétně 24. března 2016.
Architektura náhled|
Zatímco Papežský palác je považován za největší gotický celek středověku, sousední katedrála Notre-Dame des Doms patří k mistrovským dílům provensálského románského umění.
Vyznačuje se řadou stylistických prvků inspirovaných antikou: Pozoruhodný portál (předsíň) v antickém stylu: Kladí (entablatura) tvořené vlysem s řeckým motivem a modillony zdobenými akantovými listy. Příložné sloupy s kanelováním (žlábkováním) zakončené hlavicemi s akantovými listy. Pilastry s hlavicemi zdobenými vlysem s vejcovcem. Velký polokruhový oblouk zdobený vejcovcem.
Zvonice: Kanelované pilastry po celé výšce zvonice. Příložné sloupy.
Výzdoba a mobiliář Románská katedra (biskupský stolec) z bílého mramoru z 12. století; pod jednou područkou je zdobena lvem svatého Marka a pod druhou býkem svatého Lukáše. Gotické náhrobky papežů Jana XXII. a Benedikta XII. Tři sochy Panny Marie: Socha Panny Marie Všemocné (Notre Dame de tout Pouvoir) a dvě sochy Panny Marie Dómské (Notre Dame des Doms), z nichž jedna – z pozlaceného olova – korunuje zvonici od roku 1859 Řada uměleckých děl, soch a historického nábytku. Barokní tribuny (v lodi a chóru).
Varhany náhled|„Zlaté varhany“ náhled|Chórové varhany
Zlaté varhany na tribuně nad katedrou pocházejí z roku 1819 a byly postaveny lombardským mistrem Lodovico Piantanidou nebo jeho žákem Giovannim Mentastim. V roce 1974 byly prohlášeny za movitou historickou památku. Původně byly umístěny v chóru, v roce 1829 se stěhovaly na tribunu nad vchodem a v roce 1837 na tribunu nad biskupský trůn ze 14. století. Právě při tomto posledním přesunu byla instalována jejich varhanní skříň, která je jako nemovitá památka chráněna již od roku 1840. Nahradily tak nástroj ze 16. a 17. století, který byl po francouzské revoluci značně poškozen.
Rozpočet uložený v archivech departementu Vaucluse uvádí, že „velká pružinová vzdušnice se skládá z 15 000 různých dílů a její stavba zabrala třem dělníkům sedm měsíců práce“. Varhany si od svého vzniku zachovaly kompletní píšťaly rejstříků Ripieno, Flûtes, Voce Umana, stejně jako klaviaturu, pedálnici a tahání rejstříků. Nástroj byl restaurován v roce 1860 a následně v roce 1881 firmou Maison Puget z Toulouse.
V roce 1905 byly Zlaté varhany opuštěny ve prospěch chórových varhan od Charlese Mutina. Kanovník Georges Durand se zasadil o jejich obnovu, kterou provedl varhanář Alain Sals z Malaucène a nástroj byl slavnostně znovu uveden do provozu v roce 1967. Později byla nutná další rekonstrukce, které se ujala dílna Fabrica d’organi Mascioni z italského Azzia. Demontáž začala v říjnu 2003. Historický průzkum pro uvedení do původního stavu vedl Luigi Ferdinando Tagliavini. Italský pozlacovač Gabriele Chinellato zrestauroval v říjnu 2004 varhanní skříň, poté byl nástroj znovu sestaven, naladěn a intonován. O měsíc později již byly varhany v perfektním stavu.
Chórové varhany od Charlese Mutina z roku 1902, umístěné na podlaze naproti katedře.
Makabrózní fresky V katedrále Notre-Dame-des-Doms byla odhalena freska s motivem „Legendy o třech mrtvých a třech živých“ (Le Dit des trois morts et des trois vifs), kde jsou jednotlivé postavy umístěny pod samostatnými arkádami. Tato malba rámuje další makabrózní dílo, na němž Smrt zasypává šípy lidi shromážděné po své pravici i levici. Paleografický průzkum nápisu nad freskou, který uvádí jméno donátora Pierra de Romans, umožnil datovat celý soubor do druhé poloviny 13. století. Díky tomu patří tyto výjevy k nejstarším makabrózním dílům v Evropě.
Sinopie (přípravné kresby) Simone Martiniho
Tympanon v portálu katedrály si zachoval stopy díla Simone Martiniho v podobě dvou sinopií (přípravných kreseb červeným pigmentem pro techniku fresky). První z nich zobrazuje Krista Vykupitele v gloriole obklopeného anděly a druhá Pannu Marii s dítětem v doprovodu andělů. Tyto kresby, vytvořené ve 40. letech 14. století, byly z tympanonu sejmuty, přeneseny na panely a nyní jsou vystaveny v sále Konzistoře v Papežském paláci.
Sochy
Zvony náhled|vpravo|180px|Bourdon (hlavní zvon) Maria de Domnis (G2)
Zvonice katedrály je osazena významnou zvonkohrou o 35 zvonech. Celkem 15 z nich je určeno pro houpavé zvonění (sonnerie en volée), což z ní činí 3. nejrozsáhlejší sestavu tohoto typu ve Francii (po katedrálách ve Štrasburku a Verdunu). S celkovou hmotností 14 tun se však neřadí k nejtěžším v zemi (pro srovnání: zvony v Notre-Dame v Paříži váží 35 tun, v katedrále v Rouenu 20 tun).
Hlavní zvon (bourdon) katedrály v Avignonu, nazvaný Maria de Domnis, váží 6301 kg a v roce 1854 jej odlil avignonský zvonař Pierre Pierron.
Historie Ve zvonici katedrály Notre-Dame des Doms se nedochoval žádný zvon z období před Velkou francouzskou revolucí. Tehdy byly zvony roztaveny, aby se z bronzu mohla odlít děla – o to intenzivněji, že Avignon jakožto papežské město byl pro revolucionáře silným symbolem.
Při obnově metropolitního chrámu v roce 1825 nechal biskup Etienne Maurel de Mons odlít nový zvon (bourdon) u zvonaře Perreho v Avignonu. Tento zvon však v roce 1830 praskl. Následně byl sejmut a v roce 1848 znovu odlit pány Perrem a Pierronem spolu s dalším zvonem, tzv. „malým bourdonem“. V roce 1853 k nim přibyl ještě třetí zvon.
Protože tyto dva novější zvony ladily s hlavním bourdonem špatně, byly nakonec prodány a instalovány do zvonice baziliky Saint-Pierre d'Avignon, kde zvoní dodnes. Správa katedrály, usilující o dokonale ladící zvonkohru, si ponechala pouze nově odlitý bourdon a v letech 1854 a 1855 k němu přidala osm dalších zvonů. Ačkoliv původně plánovaná velká zvonkohra tehdy nevznikla, těchto devět zvonů doprovázelo náboženský život katedrály až do roku 1980.
Moderní rozšíření 1980: Jean Zeeh, elektromechanik z Montigny-lès-Metz, pomohl kapitule katedrály s doplněním zvonkohry o čtyři nové zvony. 1984: Daroval dalších osm zvonů, které byly posvěceny v roce 1985 a instalovány do zvonice 18. března téhož roku. 1988: Díky štědrosti dárců byla zvonkohra konečně dokončena. Ke stávajícím 21 zvonům přibylo dalších 14. Ty doplnily chybějící tóny a rozšířily rozsah o novou stupnici.
Současná zvonkohra o 35 zvonech tak pokrývá tři oktávy, což umožňuje interpretaci širokého repertoáru skladeb.
Odbíjení času