Katedrála Notre-Dame-et-Saint-Véran v Cavaillonu je bývalá římskokatolická katedrála v francouzském městě Cavaillon. Po několik století byla biskupským sídlem cavaillonské diecéze, která je dnes součástí avignonské arcidiecéze. Od roku 2009 je titulárním sídlem titulárního biskupa z Cavaillonu. Je zasvěcena Panně Marii a svatému Veranovi, biskupovi z Cavaillonu a patronovi pastýřů.

Od roku 1840 je katedrála zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.

Historie Ve 12. století tvořily katedrální komplex v Cavaillonu dva kostely: hlavní chrám zasvěcený Panně Marii a druhý zasvěcený svatému Petrovi. Z druhého jmenovaného se dodnes dochovala pouze severní stěna lodi, která přiléhá k jižní straně křížové chodby a dnes tvoří hranici dětského hřiště mateřské školy.

Při přestavbě hlavního kostela zůstala zachována část původního západního průčelí. Tuto rekonstrukci zahájil biskup Bermond; hlavní práce probíhaly v letech 1175–1195 a pokračovaly ještě v první čtvrtině 13. století.

Architektonická analýza dělí výstavbu do čtyř fází mezi lety 1175 a 1225: první dvě zahrnovaly stavbu lodi, třetí chór s kupolí a během poslední fáze vznikla pětiboká apsida a zvonice, do níž vede malé točité schodiště. V roce 1251 kostel vysvětil papež Inocenc IV.

Zatímco ještě v roce 1174 byla katedrála zasvěcena pouze Panně Marii, od roku 1228 nese jméno Panny Marie a svatého Verana. Toto rozšíření názvu souvisí s přenesením části ostatků svatého Verana z Fontaine-de-Vaucluse do katedrály. Druhou část světcova těla nechal převézt biskup Pons de Lagnes (nebo Laneis), který se obával, že by relikvie mohly uloupit ozbrojené bandy pustošící tehdejší kraj. Protokol o tomto obřadu podepsal i Petrarca, který událost sám popsal prostřednictvím postavy Dafné ve své III. ekloze díla Bucolicum carmen.

left|náhled|Závěr a stěna zvonice.

Boční kaple a novověké úpravy Boční kaple vznikaly od počátku 14. století. Většina z nich je umístěna mezi opěrnými pilíři lodi, jejichž linii nepřesahují. Celkem jich je devět: pět na severní straně a čtyři na jižní (nižší počet je dán nutným propojením s křížovou chodbou).

Díky dvěma stvrzenkám z 26. listopadu 1496 a 23. března 1497 lze datovat stavbu zdi, která měla zajistit stabilitu městské zvonice s hodinami. Jacques Thirion o této věži soudí: „Tato městská vížka, neduživá a neforemná, která se snaží převýšit starou věž kanovníků, působí symbolicky. I když stojí tak vysoko, nedokáže narušit majestátní osamělost centrální zvonice tyčící se nad kupolí.

V polovině 16. století byla katedrála ve špatném stavu. Papež Pavel III. proto v breve z 3. března 1542 povolil biskupovi Pierru de Ghinuccimu použít na opravu materiál ze starého kostela sv. Jana za hradbami (Saint-Jean-hors-les-Murs). Zkázu pak v prvních zářijových dnech roku 1562 dokonalo drancování a požár, který způsobila protestantská vojska pod vedením barona des Adrets. Opravy škod trvaly několik let.

Již v roce 1584 získal chór novou sadu 37 ořechových lavic. V roce 1595 nechal biskup Jean François Bordini přestavět původní kapli svatého Verana na sakristii a nad ní zřídil varhanní tribunu vedoucí do chóru. Symetrická tribuna k ní přibyla v letech 1626–1627. Tyto varhany, umístěné u severní stěny chóru (tzv. „italský styl“), nahradil v letech 1653–1654 nový nástroj od Charlese Royera z Namuru, který tehdy působil v Brignoles. Skříň varhan zhotovil Barthélemy Grangier mezi květnem 1654 a říjnem 1655.

Protější falešné varhany postavil v roce 1683 Esprit Grangier, syn Barthélemyho. V roce 1966 nástroj zrekonstruovala společnost Gonzalez pod vedením Georgese Daniona a podle plánů Maurice Duruflého.

17. až 19. století V letech 1642 nebo 1643 se zřítila koncha (čtvrtkulová klenba) apsidy, přičemž bylo zničeno i kamenné retábulum. Do opravené klenby byla vsazena lucerna a interiér doplnilo nové, tentokrát dřevěné retábulum.

V polovině 19. století (1852–1864) prošel kostel několika etapami restaurování, během nichž byla opravena apsida, zpevněny kaple a zrekonstruovány klenby. Kaple duší v očistci se dočkala rozšíření o přístavbu apsidy. Tyto nezbytné zásahy se však některým historikům umění zdály příliš radikální. Například Jacques Thirion uvádí: „Daní za tuto necitlivou restauraci je skutečně přemrštěná barevnost, která znehodnocuje celý románský prostor, i příšerné sochařské zpracování konzol a některých hlavic sloupů.“

Schematický plán katedrály

Legenda: A: kaple křtitelnice B: kaple Panny Marie C: recepce a vstup do křížové chodby D: zimní kaple E: křížová chodba (klášterní dvůr) F: pozůstatky kostela svatého Petra G: kapitulní síň H: kaple svatého Josefa I: kaple svaté Anny J: absida K: kůr (presbytář) L: sakristie M: kaple svatého Eligia N: kaple svaté Máří Magdalény O: kaple Césara de Bus P: kaple Panny Marie Bolestné (u Piety) Q: kaple svatého Verana

Exteriér Katedrálu tvoří jedna široká loď o pěti pěti polích, zaklenutá lomenou valenou klenbou s mezilehlými pasy. Z vnějšku loď zpevňují mohutné opěráky, mezi něž byly dodatečně vestavěny boční kaple.

Chór (presbytář) tvoří jedno pole zaklenuté kopulí na trompách a uzavírá jej pětiboká apsida. Nad kupolí stojí osmiboká zvonice s rohovými sloupy. Člení ji polokruhové otvory s archivoltami na sloupcích, osazené žaluziemi pro usměrnění zvuku zvonů.

Celou loď lemuje kladí tvořené odstupňovaným architrávem, vlysem a římsou. Na severní straně je vlys částečně poškozen, přesto se na něm dochovalo několik plastik: dva páry gryfů stojících proti sobě, Beránek Boží, Eva s hadem a muž hrající na roh. Na jižní straně, dobře viditelné z křížové chodby, jsou čela opěráků zdobena dvěma pilastry; ty nahoře spojují arkádky, které se uprostřed sbíhají na vyřezávanou konzolu. Nad opěráky se po celé délce stěny táhne bohatý vlys s akantovými rozvilinami, provedený precizněji než na severní straně.

Interiér Křížová chodba

Křížová chodba (bod „E“) u jižního průčelí kostela nevznikla najednou, ale je výsledkem několika stavebních etap. Má obdélníkový půdorys v úrovni chóru a posledních dvou polí lodi. Čtyři galerie (chodby) zaklenuje lomená valená klenba s mezilehlými pasy na konzolách. Východní galerie byla zřejmě po vydrancování v roce 1562 neodborně opravena a zůstala bez klenebních pasů. Západní chodba pochází pravděpodobně z konce 12. století, zatímco severní a jižní část vznikly počátkem 13. století.

Do vnitřního (rajského) dvora směřují polokruhové arkády: severní galerii člení šest oblouků, jižní pět a západní s východní mají po čtyřech. Tyto otvory s dvojitou archivoltou nesou na straně chodby sloupky a směrem do dvora pilastry. Rohové pilíře jsou řešeny jako prosté zděné bloky s jednoduchou profilací.

Chór

Po rozsáhlých škodách, které v září 1562 napáchal baron des Adrets, začala desetiletá obnova chóru (bod „J“). Během ní vznikl oltář a retábulum z bílého kamene zdobeného mramorem a břidlicí. Obě díla však zanikla v letech 1642–1643 při zřícení konchy (čtvrtkulové klenby) apsidy. Poškozenou apsidu museli opravit a nové dřevěné retabulum zhotovili dva místní umělci: sochař Barthélémy Grangier a truhlář Jacques Perrin. V roce 1645 pro jeho centrální část namaloval Nicolas Mignard obraz Zvěstování, který o čtyři roky později doplnil čtyřmi plátny pro postranní niky se svatým Petrem, Pavlem z Tarsu, Veranem a Ludvíkem. Retábulum pozlatili Dominique Piéton, Michel Blanc a René de Rat až s velkým časovým odstupem v roce 1675.

Varhany

Varhany mají zlacenou skříň v italském stylu z roku 1640. Jsou umístěny na pravé straně (epištolní) při pohledu k oltáři. Nástroj postavil varhanář Charles Royer. Na protější straně (evangelní) se nachází shodná, původně slepá skříň. Píšťalový fond je od roku 1964 památkově chráněn jako historická památka. V roce 1966 varhany přestavěla dílna Danion-Gonzalez, která do dříve prázdné skříně vestavěla pozitiv.

Levá boční loď Kaple svatého Verana Tato bohatě zdobená kaple (bod „Q“) byla původně zasvěcena svatému Martinovi a nechal ji postavit biskup Philippe de Cabassolle, přítel básníka Petrarky. Cavaillonský biskup Octave Mancini (1611–1616) do ní nechal přenést ostatky svatého Verana, načež ji nechal zrenovovat a nově zasvětit tomuto světci. Pozlacené dřevěné retábulum od Barthélemyho Grangiera (1650) lemuje obraz od Pierra Mignarda, na kterém svatý Veran drží na řetězu saň z Vaucluse (1657). Po stranách oltáře stojí dvě sochy tohoto světce: vlevo jako poutníka a vpravo jako biskupa. Klenbu a dva boční panely vytvořil Jacques Bernus, sochař z Venaissinského hrabství, který proslul mimo jiné výzdobou katedrály svatého Siffreina v Carpentras. Samotný oltář původně sloužil jako hlavní oltář katedrály.

Kaple Panny Marie Bolestné V této kapli (bod „P“), nazývané také kaple Panny Marie Sedmibolestné, se nachází moderní oltář, který doplňují dvě sošky andělů s nápisovými páskami (fylaktéry) na stěně. Nad oltářem visí obraz Piety od Jeana Dareta (1658). Na pravé boční stěně nad zpovědnicí je umístěn obraz ze 16. století s námětem Nesení kříže, naproti němuž visí polychromovaná dřevěná socha Krista ze stejného období.

Kaple Césara de Bus Tato kaple, zvaná též kaple Svatého Kříže (bod „O“), je v kostele nejstarší – roku 1316 ji nechal vybudovat biskup Pons II. Auger de Laneis. Zdobí ji honosné zlacené dřevěné obložení ze 17. století od avignonského sochaře Barthélemyho Grangiera a jeho syna Esprita. Ústředním motivem retábula je obraz Pierra Parrocela Otec César de Bus v extázi (1710). Po stranách stojí dvě zlacené dřevěné sochy ze 17. století: vlevo svatý Jan Křtitel a vpravo svatý František Saleský. Na bočních stěnách visí dvě plátna od Louise Parrocela: vlevo Poslední večeře (1668) a vpravo Triumf Nejsvětější svátosti.

Kaple svaté Máří Magdalény V této kapli (bod „N“) se nad mramorovým oltářem ve stylu Ludvíka XV. nachází obraz Nicolase Mignarda s výjevem Noli me tangere. Na bočních stěnách visí dvě plátna: Svatý Petr Lucemburský na modlitbách s pohledem na Cavaillon 17. století a Svatá Voršila se svatým Augustinem modlící se u nohou Panny Marie.

Kaple svatého Eligia Oltář z 19. století v této kapli (bod „M“) zdobí reliéfy místních plodů, včetně proslulého cavaillonského cukrového melounu. Retábl nese obraz svatého Eligia a na bočních stěnách jsou umístěna plátna s výjevy Kristus Trpitel (Ecce homo) a Nanebevzetí Panny Marie.

Sakristie V roce 1595 nechal biskup Jean François Bordini tuto kapli (bod „L“) přeměnit na sakristii; původní oltář tehdy přenesli do kaple svatého Verana. Sakristie není veřejnosti přístupná.

Pravá boční loď Kaple křtitelnice Křtitelnice v této kapli (bod „A“) je moderní. Samotnou kapli postavil v letech 1765–1766 avignonský architekt Jean-Baptiste II. Péru. Jeho bratr Joseph Péru (1721–1800) zde v roce 1766 namaloval obraz Panna Maria vysvobozující duše z očistce. Na stěnách jsou dále umístěna plátna se svatým Janem Křtitelem, Viděním svaté Terezy z Ávily a Uctíváním Nejsvětějšího Srdce Páně.

U pilíře hlavní lodi, mezi touto kaplí a kaplí Panny Marie, stojí kenotaf biskupa Jeana-Baptista de Sade, který vytvořil sochař Jean-Ange Maucord.

Kaple Panny Marie

Tato kaple (bod „B“) je od hlavní lodi oddělena kovanou mříží. V rozích vstupu stojí čtyři dřevěné sochy z 18. století, které pocházejí z místního kláštera a zobrazují proroka Eliáše, svatého Jana, svatou Annu a svatého Jáchyma. V zadní části kaple se nachází mramorový oltář ve stylu Ludvíka XV., nad nímž visí obraz Nicolase Mignarda z roku 1641 s námětem Narození Páně v pozlaceném rámu od Barthélemyho Grangiera. Na bočních stěnách jsou umístěna dvě plátna z 18. století: Svatý Josef s Ježíškem a Svatá rodina zjevující se svaté Tereze z Ávily.

Kaple svatého Josefa

Nad moderním oltářem této kaple (bod „H“) je umístěn basreliéf Svaté rodiny. Boční panely zdobí obrazy: vlevo Smrt svatého Josefa (Croizier, 1658) a vpravo Panna Maria u sloupu od Guillemina.

Kaple svaté Anny