Matěj Poctivý je satirická divadelní hra s podtitulem Fantastická lidová veselohra o třech dějstvích napsaná dramatikem Arnoštem Dvořákem ve spolupráci s filozofem Ladislavem Klímou, která . Hra měla premiéru 22. února 1922 ve Stavovském divadle v Praze a v tomtéž roce byla vydána i knižně. Pro svoji nevybíravost byla záhy napadána a autoři ji tak po roce přepracovali pro uvedení v Národním divadle pod názvem Matějovo vidění.
Nově vzniklá československá demokracie nesplňovala nároky, které na ní Klíma měl, a hra Matěj Poctivý vyjadřuje jeho a Dvořákovu nespokojenost s národními poměry po roce 1918. Kritika ve hře obsažená však není samoúčelná, má snahu ponouknout národ k nápravě. Polytematičnost hry současně vede k tomu, že není jasné, zda chtěli autoři pouze provokovat a posmívat se, či měli vyšší cíle. Jejich satira nenabízí řešení na společenské problémy, které kritizuje. Hra je inspirována faustovským soubojem dobra a zla, jsou v ní zdůrazněny lidové prvky a hlavní postava působí jako šašek. Ideově je ovlivněna Friedrichem Nietzschem a dle samotných autorů je základní myšlenkou hry to, že je .
V předmluvě ke knižnímu vydání oba autoři přiznávají, že většinu práce na hře provedl Dvořák. Ačkoliv on sám v předmluvě tvrdí, že Klímu přizval pouze proto, aby byla hra rychleji hotová, lze soudit, že skutečným důvodem byla neschopnost Dvořáka postihnout ducha své doby a dodat hře myšlenkovou hloubku. Naopak Klímova motivace pro spolupráci byla patrně finanční tíseň a snaha o zviditelnění svého jména a své práce. Jedná se o jedinou hru, na jejíž přípravě Arnošt Dvořák s někým spolupracoval, a současně o jedinou hru Ladislava Klímy, která za jeho života došla realizace.
Děj
Matěj Poctivý, zaměstnaný jako posunovač hodinových ručiček, je jednoho dne ve svém bytě překvapen Hedonou, překrásnou milenkou snad všech vrcholných představitelů země, do níž je tajně zamilován. Hedona mu prozradí, že přesně pod jeho bytem je tajná skrýš státního pokladu, snaží se ho přimět poklad ukradnout a stát se po jejím boku vládcem světa. Matěj její návrh odmítá. Po jejím odchodu navštíví Matěje Čert a snaží se ho přimět k témuž. Matěj opět odmítá a o radu požádá dívčí vílu Světlušku, jakési zosobnění svého svědomí. Ta mu poradí, ať dělá na celý svět dlouhý nos a tím si ho i podmaní. Má si podle ní zkusit jak její tak i Čertův přístup a překvapivě mu tak v krádeži pokladu nebrání. Matěj tedy poklad ukradne a díky Čertovým radám se dostane až do lesa za městem. Hedona však mezitím ponoukne vysoké hodnostáře, aby poklad ukradli místo Matěje. Ti nacházejí jeho byt již prázdný a vyšlou vojsko, policii i pobožný lid na jeho dopadení.
Druhé dějství se odehrává v lese, kde Čert oblečený do fraku varuje Matěje, zmoženého cestou s pokladem, před přicházejícími pronásledovateli. Čert svou výřečností a přetvářkou přesvědčí všechny detektivy, hodnostáře a další, že si Matěj z uloupeného pokladu již koupil hlavní síly ve státě a je tak de facto jeho vládcem. Ve chvíli, kdy se již všichni podvolují Matějově vládě však Matěj sám z poctivosti vyjeví svůj podvod a je uvržen do žaláře.
Třetí dějství se odehrává v noci pod okny žaláře, v jehož cele si prozpěvuje uvězněný Matěj. Ten svým činem vyvolal ve společnosti takový rozruch, že celý stát stojí na pokraji revoluce. Jako protiopatření se hodnostáři rozhodnou Matěje popravit, na poslední chvíli se však objevuje lid, který Matějovi provolává slávu a nakonec ho i přes jeho protesty vytáhne z vězení. Hodnostáři tak místo toho pro uklidnění revolučních nálad vychválí Matěje před králem země, který z Matěje učiní generálního správce veškerého státního jmění. K tomu se navíc do Matěje upřímně zamiluje Hedona a vítězství tak nakonec neslaví Čert, ale Světluška.
Přijetí
Dle Františka Skácelíka měla hře předcházet rozsáhlá reklama, ačkoliv lze za velkým zájmem diváků o hru vidět spíše tehdy známé jméno jejího spoluautora, dramatika Arnošta Dvořáka. O hře ještě před jejím uvedením průběžně referovala mnohá periodika jako Tribuna, Zvon či Venkov. Ačkoli diváci premiéru chválili, způsobilo vyobrazení všech vrstev obyvatelstva jako hloupých, lehce zkorumpovatelných a bezcharakterních lidí rozkrádajících státní majetek doslova skandál. Kromě vysokých státních hodnostářů a běžných občanů jsou jako lehce úplatní zobrazeni i novináři a to jak levicového tak pravicového tisku. Proti tomu záhy po premiéře ostrě vystoupila Československá obec novinářská, která dokonce požadovala odstranění hry z repertoáru divadla. Tato reakce však vyvolala silný odpor nejen autorů hry, ale i odborné veřejnosti. K jednomu z takovýchto protestů proti cenzurnímu zasahování do oblasti umění se připojili Karel Čapek, Otokar Fischer, Vlastislav Hofman, Jiří Karásek, Josef Kodíček, Edmond Konrád, Stanislav Lom, Jaroslav Maria, Vojtěch Mixa, F. X. Šalda, Antonín Veselý, Jindřich Vodák a František Zavřel. Například Otokar Fischer přitom sám hodnotil hru vysloveně záporně.
Mezi divadelními kritiky měla hra obecně negativní ohlas. Kritika se často přitom spíše než hry samotné týkala postav autorů. Komunistický tisk oceňoval otevřenost při vykreslování zkorumpované buržoazie, pravicový tisk připomínal Dvořákův příklon k bolševickým myšlenkám, ke kterým se však v době psaní hry již nehlásil. Spolupráce dramatika s filozofem na vytvoření hry byla kritikou vnímána jako nešťastná volba, hře byl vytýkán nihilismus s tím, že hra sice kritizuje, ale nenabízí východisko. Naopak výtvarné ztvárnění v podání Jiřího Krohy si vysloužilo uznání. Ministerstvo školství a národní osvěty hře v březnu 1923 udělilo mimořádnou státní uměleckou cenu v oboru drama.
Soudní spor
Podle smlouvy ze dne 14. 2. 1922 měla být hra přesunuta po úspěšné premiéře ze Stavovského do Národního divadla, což divadlo ani po třinácti reprízách neučinilo a autoři tak na divadlo podali žalobu, kterou vedl Emanuel Chalupný, Klímův podporovatel. Kromě ušlého zisku měla volba scény dopad i na podobu samotné hry, protože menší jeviště Stavovského divadla vyžadovalo zjednodušení její scénografie. Soudní spor byl ukončen v listopadu 1922 mimosoudním vyrovnáním. Dvořák se zavázal k přepracování hry a vedení divadla k jejímu uvedení na scéně Národního divadla. Při průběžně sledovala tehdejší periodika, což svědčí o diváckém úspěchu hry i zájmu kritiků.
Autoři hru přepracovali pod názvem Matějovo vidění, které mělo premiéru 25. 11. 1923 v Národním divadle. Na jejím provedení se podílel stejný inscenační tým jako při uvedení ve Stavovském divadle, zásahy do původního znění však hře uškodily. Vyprchala z ní originalita, útočnost a působivost. I po divácké stránce přepracovaná hra zklamala. K inscenaci se objevila jediná recenze a oproti celkem osmnácti představením hry Matěj Poctivý byla nová verze uvedena pouze dvakrát. Dva dny po premiéře proběhla její derniéra.
Inscenace
Režie původní i přepracované hry z let 1922 a 1923 se zhostil Vojta Novák, přičemž scénografii vytvořil Jiří Kroha, který při přípravách hry úzce spolupracoval s dvojicí autorů. V roli Matěje se objevil Saša Rašilov starší, Hedonu hrála Růžena Nasková, Čerta Jiří Steimar a Světlušku Božena Půlpánová, kterou v přepracované verzi vystřídala Olga Augustová. V roce 1922 došlo k provedení hry Matěj Poctivý kromě Stavovského divadla ještě v dělnickém divadle ve Vysočanech.
Ačkoliv poté hru Matěj Poctivý nastudovalo v roce 1946 oblastní divadlo v Náchodě a v roce 1974 amatérské divadlo Maryša v Praze, první větší odezvy moderního publika si vysloužilo její volné zpracování v pražském Studiu Ypsilon v roce 1985. V sezoně 1993/1994 plánovalo hru uvést Divadlo bratří Mrštíků, ale po stížnostech samotných herců byly přípravné práce brzy ukončeny. Herci měli v době krátce po sametové revoluci obavu, že satirou na nové poměry se oslavuje předchozí komunistický režim. V roce 2001 proběhl další neúspěšný pokus, když se o uvedení hry Matějovo vidění pokusilo Divadlo v Dlouhé. Pár dní před premiérou tvůrci inscenace neobvykle rozhodli, že se hercům nepodařilo hru nastudovat v dostatečné kvalitě a její uvedení zrušili. Další nastudování Matěje Poctivého, tentokrát již realizované, provedlo Divadlo Šumperk v roce 2009.
Ukázka
Matěj se o existenci ohromného pokladu skrytého pod podlahou svého bytu dozvídá od Hedony. Ta se ho snaží přesvědčit, aby s ní poklad odcizil, a argumentuje tím, že poté může dobýt celý svět jako Napoleon. I přes přitažlivost této myšlenky Matěj Hedonu a její návrh odmítá. Když v bytě opět osamí, rozhodne se nakonec, že se pokladu zmocní sám. Rozbije podlahu a vyjme z ní truhlu s cennostmi. V té chvíli se vysmíná Světlušce, personifikaci svého svědomí, a ta se rázem objeví na scéně:
Odkazy Poznámky
Reference
Literatura
Související články Husité (divadelní hra)
Externí odkazy
Bezplatná e-kniha Matěj Poctivý na stránkách Městské knihovny v Praze Profil hry Matěj Poctivý na stránkách Národního divadla Profil hry Matějovo vidění na stránkách Národního divadla Profil hry Matěj Poctivý v podání Studia Ypsilon v dokumentu České televize (časy 9:50 - 17:43) Profil hry Matěj Poctivý na stránkách Divadla Šumperk
Kategorie:České divadelní hry Kategorie:Ladislav Klíma