Katedrála Saint-Julien v Le Mans je katolická katedrála a je sídelním chrámem diecéze Le Mans ve francouzském departementu Sarthe. Patří k největším francouzským stavbám přechodného románsko-gotického období a je významným dokladem architektonického stylu anjouské gotiky.

Tato katedrála prošla od svého založení mnoha etapami výstavby a přestaveb. Práce na stavbě katedrály započaly kolem roku 1060 za biskupa Vulgrina a byly dokončeny přibližně v roce 1430. Kolem roku 1500 se plánovalo další rozšíření, ale tehdejší biskup od něj musel kvůli nedostatku finančních prostředků upustit. Kvůli znečištění ovzduší v průběhu let a přirozenému stárnutí je katedrála svatého Juliána místem téměř neustálých renovací. Jsou v ní uloženy hrobky svatého Juliána a Karla z Maine. Katedrála se tyčí na pahorku Starého Města (Vieux-Mans) a její věž dosahuje výšky 64 metrů, což z ní činí nejvyšší stavbu v aglomeraci Le Mans.

V roce 2023 byla tato stavba zvolena nejkrásnější katedrálou Francie v anketě organizované turistickou aplikací Henoo.

Lokalita náhled|vlevo|Pierre Saint-Julien, menhir u katedrály Katedrála, tyčící se na ostrohu mezi údolím Isaac a řekou Sarthe, ukrývá na svém západním boku vzácný úkaz svědčící o starodávné přítomnosti megalitů. Jedná se o pískovcový menhir vysoký 4,55 metru. Tento menhir pochází z období neolitu a na náměstí Saint-Michel byl umístěn v roce 1778 poté, co byl zničen dolmen „Pierre au lait“. Od roku 1889 je menhir zapsán na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.

Katedrála svatého Juliána se nachází v centru města Le Mans, severovýchodně od historické čtvrti Cité Plantagenêt. Je obklopena náměstími Place du Cardinal-Grente (na severu), Place Saint-Michel (na západě) a Place du Jet-d'Eau (na jihu). Katedrála zakončuje ulici Grande Rue, hlavní tepnu starého města, a je orientována na ose severozápad–jihovýchod.

Historie

První výstavba a nehody Založení katedrály v Le Mans se datuje do 4. nebo 5. století, kdy za episkopátu biskupa Innocenta vznikla stavba zasvěcená Panně Marii a svatým Gervasiovi a Protasiovi. Tato původní svatyně byla srovnána se zemí v roce 1056, kdy biskup Vulgrin nařídil výstavbu nové katedrály. Místo pro ni vybral on sám, a to naproti severním městským hradbám. Pouhých deset let po zahájení prací se však tato stavba zřítila.

Vulgrinovi nástupci se rozhodli v jeho díle pokračovat. Biskup Arnaud, který úřad zastával od roku 1067, stavbu obnovil a do roku 1081 nechal vybudovat chór, kryptu a základy transeptu s věžemi. Z této fáze výstavby se do dnešních dnů dochoval pouze fragment oblouku v severním transeptu. V roce 1085 se biskup Hoël rozhodl dokončit práci svého předchůdce. Protože obdivoval normandské stavitelství, povolal dělníky z tohoto regionu, aby v práci pokračovali.

V tomto stylu byly dokončeny věže a boční lodě hlavní lodi. Během této vleklé výstavby se poutníci nemohli dostat k ostatkům svatého Juliána, prvního biskupa v Le Mans a významné postavy východního křesťanství, což negativně ovlivňovalo místní ekonomiku. Obyvatelé nakonec přiměli stavitele, aby katedrálu zpřístupnil veřejnosti, k čemuž došlo 17. října 1093, kdy byla návštěvníkům ukázána první dokončená část katedrály.

Rozšiřování a rekonstrukce Uplynuly tři roky, než nový biskup Hildebert de Lavardin znovu převzal dohled nad pracemi. Vedením byl pověřen Jean, mnich z opatství de la Trinité de Vendôme. V roce 1120 byla katedrála považována za zcela dokončenou. Slavnostní vysvěcení provedl biskup Hildebert za přítomnosti hraběte Fulka z Anjou a jeho manželky, hraběnky Ermengardy z Maine, kteří byli výsledkem prací ohromeni. Na svou dobu byla katedrála monumentální, svou velikostí srovnatelná s dnešními velkými kostely. V roce 1128 se zde syn Fulka a Ermengardy, Geoffroy V. z Anjou, oženil s dědičkou anglického trůnu Matyldou; později zde byl i pohřben. Jejich syn, budoucí anglický král Jindřich II. Plantagenet, zde byl pokřtěn.

V roce 1134 vyvolala bouře požár; všechny domy na „Plantagenetově kopci“ byly zničeny a zasažena byla i katedrála. Poškozené části byly sice rychle opraveny, ale o čtyři roky později postihl město i katedrálu další požár. Následně byla přestavěna hlavní loď a jižní věž. Z lodi se stalo skvostné románské dílo o délce 55 metrů a šířce 23 metrů.

Při obnově klenby byly vyzkoušeny nové techniky zakládání a byla adaptována křížová žebrová klenba. Pilíře byly zpevněny a byla osazena vyšší a širší okna. Směrem do hlavní ulice (dnešní Grande Rue v historickém centru Le Mans) vznikl velký tesaný portál. Ten se nachází na jižní straně lodi a od té doby zůstal nezměněn. Nový biskup Guillaume de Passavant inauguroval a vysvětil novou katedrálu 18. dubna 1158. Práce byly znovu obnoveny v roce 1220.

Protože se tehdejšímu biskupovi zdál původní chór příliš tmavý a úzký, byla zahájena nová výstavba. Výsledek se třinácti paprsčitými kaplemi měl být podle jeho slov „rozlehlý a velkolepý“. Již v roce 1217 byla za tímto účelem zbořena jižní hradební zeď města. Ta byla následně obnovena, ovšem z jiných materiálů, než jaké používali první plantagenetští králové.

Finální podoba katedrály náhled|250px|Chór

Historie výstavby v první polovině 13. století zůstává zahalena. Rozsah staveniště byl však gigantický. Zásadní proměnu, která katedrálu čekala, inicioval biskup Geoffroy de Loudon. V městském archivu se dochovala jména pouze tří architektů, mezi nimiž figuruje i Jehan de Chelles, který pracoval na stavbě katedrály Notre-Dame v Paříži. Nový chór byl dokončen v dubnu 1254 a svou výškou převyšoval zbytek katedrály o 10 metrů. Vynikla sakristie, která je na jihu propojena s chórovým ochozem, který sloužil při výstavbě. Katedrála tím získala na majestátnosti.

Kanovníci však později usoudili, že tato přestavba katedrále spíše uškodila a učinila ji nehezkou. Stylistický nesoulad mezi renovovanými a původními částmi totiž narušoval celkový dojem. Bylo rozhodnuto o zvýšení transeptu (příčné lodi) a hlavní lodi o 10 metrů, aby dosáhly úrovně chóru. Práce zahájil v roce 1385 architekt Jehan le Mazçon. Jižní transept byl dokončen kolem roku 1392, tedy v době příjezdu francouzského krále Karla VI. do Le Mans. Nad portálem lodi vznikla také místnost pro archiv.

V roce 1403 začaly práce na severním transeptu. Pro severní Francii to však bylo temné období – kvůli stoleté válce se veškeré stavby zastavily. V roce 1419 hrozilo zřícení katedrály, proto museli stavitelé zpevnit její základy. Severní transept byl nakonec dokončen kolem roku 1430. Právě k tomuto datu získala katedrála podobu, kterou známe dnes.

Po skončení stoleté války vzniklo mnoho projektů na další rozšíření již tak impozantní stavby, zejména na zvýšení hlavní lodi. Jelikož však pokladnice zely prázdnotou, k těmto plánům nikdy nedošlo. Král Ludvík XI. tyto restaurátorské snahy podporoval, což stvrdil svými listinami odeslanými 21. listopadu 1467. Svoji královskou ochranu znovu potvrdil v září 1482.

Lektorium, jehož vybudování prosadil kardinál Philippe de Luxembourg, bylo zničeno v roce 1562. Nové lektorium ze 17. století a astronomické hodiny zanikly v století osmnáctém.

Tehdejší biskup Louis-André de Grimaldi, ve snaze o modernizaci, nechal katedrálu v letech 1768 až 1771 uzavřít. Nechal podlahu pokrýt mramorem, stěny přetřít šedomodrým nátěrem a zbavil interiér „všeho starého haraburdí“. Původní vzhled získaly stěny zpět až v 19. století po důkladném očištění.

V roce 1811 nebo 1812 se zřítila jedna z kleneb u varhan, čímž byl nástroj poškozen. Skutečného restaurování se varhany dočkaly až v letech 1847 až 1853 od varhanářů bratří Claudů z Mirecourtu.

18. srpna 1858 se nad městem přehnalo silné krupobití, které způsobilo značné škody, zejména na vitrážích v chóru. Katedrála byla zapsána na seznam historických památek v roce 1862.

V 20. století nebyla katedrály během obou světových válek zasažena žádným bombardováním.

21. století V listopadu 2019 bylo při archeologických průzkumech v horní kapli, známé jako kaple „andělů hudebníků“, objeveno olověné relikviářové pouzdro ve tvaru srdce.

Dne 25. listopadu 2020 oznámil poslanec za departement Sarthe, Damien Pichereau, že v rámci vládního plánu na obnovu ekonomiky bylo na renovaci katedrály vyčleněno 2,5 milionu eur.

Architektonické aspekty

Obecné informace Architektura katedrály v sobě spojuje dva hlavní směry: románský sloh v hlavní lodi a gotiku v chóru a transeptu. Vitráže, které ji zdobí, jsou symbolem tohoto mísení slohů. Mezi nimi vyniká zejména vitráž Nanebevstoupení, která je považována za jednu z nejstarších dochovaných vitráží na světě.

Zajímavostí je velké množství sošek na budově, které tam podle původních plánů neměly být. Jde o díla řemeslníků, kteří na stavbě pracovali. Tito dělníci dostávali za svou práci jen nezbytné minimum a církev jim zajišťovala pouze stravu a ubytování. Když chtěli vyjádřit nespokojenost se svým postavením nebo se vzbouřit, vytesali do kamene drobné postavičky. Často se objevují například ptáci jako symboly touhy po svobodě. Tyto dekorativní prvky tak dodnes slouží jako svědectví o uměleckém protestu tehdejších dělníků.

Reliéfy v lodi i na portálech zůstávají připomínkou dlouhé epochy výstavby katedrály.

Plány a rozměry katedrály

+ Rozměry katedrály Saint-Julien vnější délka 134 metrů Délka hlavní lodi 57 metrů Délka transeptu (příčné lodi) 52 metrů Výška románské lodi pod klenbou 24 metrů Výška transeptu a chóru pod klenbou 34 metrů Výška dvojitého ambitu (ochozu) 11 metrů / 22 metrů Výška věže 64m

Exteriér

Románské západní průčelí náhled|vlevo|Románské západní průčelí katedrály Západní průčelí pochází z románské stavební etapy 12. století. Bylo dokončeno kolem let 1110–1115 v poměrně strohém stylu. Dominují mu tři polokruhové portály – centrální a dva menší postranní, z nichž každý vrcholí půlkruhovým oknem. Celou fasádu uzavírá trojúhelníkový štít.

Centrální portál lemují slepé arkády, nad nimiž je umístěno několik vysokých reliéfů zobrazujících kentaura a korunovaného žehnajícího Krista. Velké půlkruhové okno nad hlavním portálem má archivolty dosedající na sloupky a je rovněž rámováno slepými arkádami. Trojúhelníkový štít v horní části fasády zdobí dvoubarevný šachovnicový dekor. Kolem roku 1160 byly po stranách středového pole přistavěny dva opěrné pilíře pro zpevnění klenby lodi.

Jižní předsíň a Královský portál náhled|Královský portál katedrály Na jižním boku hlavní lodi se nachází bohatě zdobený portál, zvaný Královský portál. Před ním stojí předsíň s křížovou žebrovou klenbou, otevřená do tří stran mírně lomenými oblouky. Portál vznikal v období po roce 1145 (dokončen před 1158) a je přímou paralelou slavného Královského portálu na západním průčelí katedrály v Chartres. Představuje vzácný příklad raně gotického sochařství.

Na tympanonu portálu je zobrazen Kristus v tetramorfu (obklopen symboly čtyř evangelistů), zatímco na překladu (lintelu) je zachyceno dvanáct apoštolů stojících pod půlkruhovými arkádami. Ostění portálu zdobí z každé strany pět soch-sloupů představujících krále a královny. Archivolty nesou výjevy ze života Krista.

Samotná předsíň byla k portálu přistavěna krátce po jeho dokončení.

Interiér

Vitráže Katedrála uchovává významnou sbírku středověkého sklářského umění, od románských a gotických děl až po několik pozdějších vitráží z 20. století. Zejména v hlavní lodi se dochovalo přibližně dvacet románských oken, která patří k nejstarším v Evropě. Tento soubor, restaurovaný po druhé světové válce v renneské dílně bratří Raultových, (mistrů sklářů z Rennes), představuje unikátní „muzeum“ vitrážnictví. Nachází se zde také vitráž Nanebevstoupení (kolem roku 1120), která je považována za nejstarší vitráž na světě dochovanou na svém původním místě.