Národní divadlo nebo pro odlišení historická budova Národního divadla a přezdívkou Zlatá kaplička je nejvýznamnější budova Národního divadla v Praze na nároží Národní třídy a Masarykova nábřeží na Novém Městě. Jedná se o novorenesanční budovu postavenou v letech 1868–1881 podle plánů Josefa Zítka a po velkém požáru obnovenou v letech 1881–1883 Josefem Schulzem. Divadlo ji využívá pro představení souborů Opery, Činohry a Baletu.
Příprava stavby probíhala od roku 1850, kdy byl zřízen Sbor pro postavení Národního divadla. Pro stavební parcelu byl zakoupen prostor u druhého pražského mostu Františka I. vzniklý vybudováním nejstaršího pražského nábřeží. Nejdříve zde bylo pro potřeby divadla vybudováno Prozatímní divadlo. V roce 1868 byl slavnostně, oslavené i premiérou Smetanovy opery Dalibor, položeny základní kameny. Otevření divadla v roce 1881 i 1883 bylo provedeno představením Smetanovy opery Libuše. Na bohaté sochařské a malířské výzdobě, ke které patří Hynaisova opona nebo Schnirchovy trigy, se podíleli přední čeští umělci té doby souborně nazývaní generace Národního divadla. K budově byla pak připojena budova bývalého Prozatimního divadla rozšířená o jižní přístavbu.
Stavba je od roku 1999 národní kulturní památkou a patří spolu s historickou budovou Národního muzea a Rudolfinem k nejvýznamnějším pražským veřejným stavbám své doby a nejvýznamnějším dílům české novorenesanční architektury.
Historie Stavba Národního divadla trvala úměrně dlouho k monumentálnosti budovy i k obtížím, jež způsobovaly zvýšené náklady na ni v průběhu stavby. Projekt architekta Josefa Zítka prováděl stavitel František Havel od roku 1874. Sochařskou výzdobu obstarali mistři Uzel a Wildt. Budování bylo z domácích materiálů a domácími silami. Postup stavby měl hlavní etapy: 16. května 1868 byl položen za velikých slavností základní kámen. Český svět, 17.5.1918 Položení základního kamene zároveň symbolizovalo zásadní změny v české politice, kdy se hlavní role ujali mladočeši a naopak staročeši byli odsunuti do pozadí. 1869 byla zřízena stavební kancelář (budovnice) u Žofína, 1870 byla stavba v úrovni Ferdinandovy třídy.
Roku 1865 skupina kolem Sladkovského, Tyrše, Nerudy a Hálka vyzvala třiatřicetiletého profesora pozemního stavitelství na pražské technice, architekta Josefa Zítka, aby vypracoval návrh Národního divadla. Ten pak zvítězil v dodatečném konkurzu a roku 1867 začaly práce na staveništi.
Josefem Schulzem, Zítkovým následovníkem upravená budova Prozatímního divadla tvoří zadní trakt (jeviště) Národního divadla. Na jeho iniciativu byl do stavby zahrnut také nájemný dům dr. Poláka (za řádné odškodnění). Tyto tři objekty jsou jasně „čitelné“ v siluetě komplexu.
Základní kámen náhled|Základní kameny Národního divadla náhled|Slavnostní položení základního kamene Národního divadla, 16. května 1868 16. května 1868 byl v Prozatímním divadle slavnostně položen základní kámen současně s premiérou Smetanova Dalibora. Původně měly být dovezeny pouze dva základní kameny, z hory Říp a z Radhoště, nakonec však byly dodány i další kameny z následujících míst: Blaník, Vyšehrad (skála), Hostýn, Žižkov, Svatobor u Sušice, Branka na Dobeníně u Náchoda, Boubín, Zlatý kůň u Koněprus (Červený lom), Trocnov, Prácheň u Horažďovic, Čerchov, Buchlov, Lipník, Helfštýn, Doudleby, zřícenina Podlažického kláštera u Chrasti, Záhlinice, lom Kaménka u Louňovic. Z Podivína navíc došla cihla uhnětená z hlíny a vody ze studánky, u které křtil sv. Cyril. Dodatečně, roku 1869, dorazila mramorová deska od českých krajanů z Chicaga.
První dorazil kámen z Radhoště 5. května 1868, z Řípu a Žižkova 11. května, z Blaníku 13. května. Podle návrhu architekta Josefa Zítka měl být základní kámen opracován do požadovaných rozměrů (123 × 106 × 77 cm) s vnitřním prostorem na schránku a opatřen 23 cm silným víkem s nápisem „Národ sobě 1868“. K tomuto účelu se však kámen z Řípu nebo z Radhoště nehodil a bylo třeba nalézt kámen opracovatelný. Vhodný kámen zakoupil kamenický mistr Gabriel Žižka v lomu Kaménka u Louňovic a pro Národní divadlo jej věnoval.
Dne 16. května se konala veřejná slavnost pokládání základního kamene, respektive kamenů, za veliké účasti lidu – odhaduje se přítomnost asi 100 až 150 tisíc lidí. Do schránky základního kamene pocházejícího z lomu Kaménka u Louňovic, označeného číslem 3, byly umístěny zakládací dokumenty. Kromě základních kamenů bylo rovněž slavnostně uloženo pouzdro s prstí z Plavského mohylníku, jenž je jedním z nejrozsáhlejších předkřesťanských pohřebišť v Čechách. Večerní slavnostní premiéry Dalibora v Novoměstském divadle se zúčastnili pouze vybraní hosté.
Stavba budovy a výzdoba Do konce roku 1868 byly vystavěny základy a roku 1877 byla postavena střecha. V roce 1873 současně probíhaly soutěže na výzdobu budovy, jejichž scénář vypracovala zvláštní komise pod vedením Sladkovského: témata byla jednak v duchu novorenesanční koncepce budovy klasická, jednak se inspirovala dobovým nadšením pro slovanskou mytologii a pro děje Rukopisů – obě tyto koncepce, vycházející z mánesovské malby a spojené se soudobou romantickou krajinomalbou (také navazující tematicky na české dějiny), daly ideový základ výtvarnému projevu, který se dnes označuje jako „Umění generace Národního divadla“. Na výtvarné výzdobě divadla se podíleli zejména Bohuslav Schnirch, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Antonín Pavel Wagner, Václav Brožík a Julius Mařák.
Požár divadla náhled|upright|Vnitřek divadla po požáru
Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa premiérou Smetanovy Libuše, komponované začátkem sedmdesátých let pro tuto příležitost. Prvním ředitelem divadla byl jmenován operní zpěvák a pedagog Jan Nepomuk Maýr. Odehrálo se v něm ještě jejích dalších jedenáct představení, než byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru, který zničil střechu, hlediště i jeviště divadla a též oponu od Františka Ženíška.
Požár byl pochopen jako „celonárodní katastrofa“ a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Na sbírku přispělo celkem 45 % lidí z Prahy. Budovu po požáru dokončil prof. arch. Josef Schulz. Obnovené divadlo bylo otevřeno 18. listopadu 1883 opět představením Smetanovy Libuše. Nyní mělo divadlo i nového ředitele, spisovatele Františka Adolfa Šuberta.
Úpravy a rekonstrukce V letech 1958–1959 proběhla úprava foyeru 1. galerie a jeho výzdoba krajinomalbami Vincence Beneše, které připomínají místa původu základních kamenů a Boubín a Čerchov, „strážce nejzápadnější výspy státu“ (u železné opony).
Narůstající prostorové a provozní potřeby vedly v první polovině 60. let 20. století k úvahám o rozšíření areálu a posléze vyhlášení velkolepé architektonické soutěže. Jejím vítězem se stal uznávaný architekt Bohuslav Fuchs s originálním návrhem charakteristickým jednolitou skleněnou stěnouZdeněk Kudělka: Bohuslav Fuchs, Praha NČVU 1966. s. 114-118, ve které by se původní stará budova jen zrcadlila. Tento návrh se nikdy nedočkal realizace.náhled|Pohled z Petřínské věže, vlevo za historickou budovou lze vidět budovu Nové scény, pravé křídlo historické budovy tvoří původní Prozatímní divadloV 70. letech se ukázal stav Národního divadla jako velmi špatný, a tak byla v letech 1977–1983 podniknuta rozsáhlá rekonstrukce. Při ní byla jednak opravena původní budova. Byl zvýšen sklon podlahy, vybudovány kuřárny, zabudováno větrání, snížen počet sedadel (986 míst celkem), variabilní jeviště. Byl také zmenšen přilehlý klášter voršilek a na zabrané ploše ve vznikly nové budovy, pojmenované jako Nová scéna, Provozní budova a Restaurační budova.
V květnu roku 2012 začala kompletní rekonstrukce pláště historické budovy Národního Divadla. Rekonstrukce zahrnuje i obnovu mříží, podstavců, oken, dveří, balkónů a vnějšího stožárového osvětlení. Fasáda byla očištěna především od prachu, který se zde od rekonstrukce na začátku 80. let nashromáždil, a to pomocí páry, omytí vodou a abrazivním čištěním. Budova tak získala novou sjednocenou světlejší barvu. Celá rekonstrukce probíhala ve čtyřech etapách a její poslední část, která zahrnovala opravu fasády směrem k Vltavě skončila oficiálním ukončením 9. prosince 2015. Za celou dobu nebyl omezen provoz divadla.
Popis Vlastní Zítkova budova má převýšenou centrální část zastřešenou kopulí, kde se nachází hlediště a jeviště. Okolo centrální části je trakt reprezentativních a komunikačních prostor. Hlavní vchod je od severu z Národní, na jihu je napojena přestavěná budova Prozatimního divadla, na kterou dále na jih navazuje novostavba z doby po požáru. Tyto jižní sektory slouží pro zázemí divadla.
Exteriér náhled|Východní a severní (vstupní) průčelí Fasáda je pokryta neomítaným kamenicky opracovaným pískovcem. Přízemí má hladký sokl a nad ním pásovou bosáž, první patro je členěno sloupy, polosloupy a pilastry s korintskými hlavicemi, na přístupných místech jsou balustrády. Nad tím je polopatro členěné kanelovanými pilastry a oválnými okny. Nad hlavní římsou obíhá balustrová atika se sochařskou výzdobou. Převýšená část má horní patro členěné hladkými pilastry a pravoúhlými okny. Nad římsou obíhá menší balustráda, nad kterou je kopule nad obdélným půdorysem, která byla pokryta břidlicí z lomu u osady Zálužné. Kopule je s vikýři, výraznými nárožními žebry a dekorativní mříží s nárožními hrotnicemi.
Hlavní průčelí do Národní je zdůrazněno dvěma převýšenými nárožními pylony, mezi nimiž vystupuje pětiosý rizalit lemovaný dvojicí kamenných kandelábrů. Oblouky otevřená předsíň v přízemí rizalitu je přístupná stupni schodiště. V patře je arkádová lodžie s představenými korintskými sloupy. Výše v úrovni polopatra je vlys bez oken zdobený akanty a zvířaty. Nad nimi je terasa přístupná portály z dolního podlaží převýšené části budovy. Na balustrádě terasy jsou sochy Apollóna a devíti Múz od Bohuslava Schnircha, na pylonech trigy (trojspřeží) vezoucí personifikaci Vítězství dle Schnirchova modelu provedené jeho žáky. Ve výklencích v pylonech v úrovni patra jsou sochy Záboje a Lumíra s varytem od Antonína Wagnera, postav ze středověkého Rukopisu královédvorského, který byl v letech po dokončení divadla ve sporu o Rukopisy uznán za novodobý padělek. náhled|vlevo|upright|Lumír od A. Wagnera Vltavské průčelí Zítkovy budovy má levé dvě osy vstupního části (rizalit, pylon), dále je fasáda jedenáctiosá: střední pětiosá část a na bocích trojosé mělké rizality. Před levým rizalitem je v přízemí arkádový podjezd v patře s terasou, ve střední ose pravého rizalitu je malý vchod a malý balkon. V patře střední části jsou pravoúhlá okna dělená iónskými sloupky a půlkruhové světlíky dělené pilířky s hermovkami. Oba rizality jsou na atice ozdobeny alegorickými sousošími Antonína Wagnera, vlevo Zpěvohra, vpravo Činohra, stejné téma v podání mladého Josefa Václava Myslbeka se nachází nad pravým vchodem v podobě dvou ležících postav.
Jižní provozní sektory mají obdobně, ale méně monumentálně řešenou fasádu, je však dobře patrné půdorysně ustoupené jednoosé napojení na Zítkovu budovu. Také hmota pětiosého původně Prozatimního divadla je patrná v půdorysu, členění fasády a jedním patrem vystupujícím nad hlavní římsu. Jižní pětiosá fasáda je zvýrazněna trojosým rizalitem s vysokými polosloupy a pilastry a balustrovým balkonem. Fasáda směrem do zahloubené Divadelní ulice má na úrovni přízemí Zítkovy budovy arkádovou galerii s iónskými sloupy nesenou na krakorcích, v horní části je terasa.
Interiér náhled|„Národ sobě“ a Hynaisova opona