Opatství Saint-Ouen v Rouenu je bývalý benediktinský klášter, který fungoval od roku 750 až do Velké francouzské revoluce. Do současnosti se z něj dochoval pouze bývalý klášterní kostel, který se nachází v Rouenu v departementu Seine-Maritime v regionu Normandie.
Dochovaná stavba kostela Saint-Ouen de Rouen patří k nejvýznamnějším památkám města a představuje vrcholnou ukázku gotické architektury v Normandii. Kostel je od 1840 zapsán na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.
Poloha Opatství se nachází v centru Rouenu v departementu Seine-Maritime.
Kontext Na místě dnešního opatství stála původně merovejská bazilika. V roce 684 zde byl pohřben svatý Ouen, podle něhož získalo benediktinské opatství své jméno v karolínské době.
Historie Merovejské a karolínské období V počátcích své existence neslo opatství jméno svatých apoštolů. Původní biskupské opatství, založené v roce 750 a zasvěcené svatému Petrovi, zničili 14. května 841 Vikingové. Později se stalo jedním z nejmocnějších benediktinských klášterů v Normandii.
Románské období Po nájezdech Vikingů povolil Rollo v roce 918 obnovu opatství. K jeho skutečnému vzkříšení však došlo až z iniciativy normandského vévody Richarda I. Za obnovitele kláštera je považován Hildebert (asi 960–1006), první skutečný opat, za jehož působení byla zavedena benediktinská řehole. Od hraběte Raoula z Ivry získal zpět dříve odňaté statky v hrabství Eu. Roku 1067 potvrdil výsady opatství také Vilém Dobyvatel.
Opat Mikuláš Normandský nechal od roku 1062 na místě původního karolínského kostela svatého Petra budovat románskou baziliku. V roce 1095 v ní byl také pohřben. Roku 1090 získal od opata Oda z opatství Saint-Médard de Soissons vzácné ostatky, mimo jiné hlavu svatého Romana, ruku svatého Godarda a relikvie svatého Remigia či svatého Medarda. Kromě chrámu nechal Mikuláš opravit i další klášterní budovy. V letech 1108–1112 daroval král Jindřich I. opatství panství Fingringhoe v Essexu; klášteru Saint-Ouen v té době patřilo i anglické převorství Mersea. Stavbu klášterního kostela vedl opat Helgot a dokončil ji Guillaume Ballot.
Kostel byl vysvěcen 17. října 1126 a o devět dní později do něj byly přeneseny ostatky svatého Ouena i dalších světců. Opat Rainfroy nechal dokončit křížovou chodbu a zbývající budovy konventu. V září 1136 však opatství zachvátil požár. Rainfroy jej následně nechal opravit a dále zvelebit. Bula papeže Alexandra III. ze dne 20. února 1178 potvrzuje, že pod správu Saint-Ouen spadají i opatství Saint-Victor-en-Caux a opatství de la Croix-Saint-Leufroy.
V roce 1248 románský kostel vyhořel. Archeologické výzkumy z roku 1885 ukázaly, že rozměry tehdejší románské stavby byly srovnatelné s dnešním gotickým chrámem. Chór odpovídal benediktinskému půdorysu, loď měla boční arkády a transept dosahoval šířky 54 metrů. Jedinou dochovanou částí románského kostela je dnes dvoupatrová apsida zvaná Tour aux Clercs (Věž učenců).
Gotické období
Stavba současného gotického opatství začala v roce 1318 pod vedením opata Jeana Mardargenta, zvaného Roussel, krátce po zřícení románského chóru. Práce však zpomalila Stoletá válka. V tomto nepokojném období nalezl v opatství útočiště avranšský biskup Jean Haut-Frine, který zde roku 1358 zemřel.Zdroj 4, s. 52
Náhrobní kámen v kapli svaté Anežky uvádí, že autorem chrámu byl mistr zednický Alexandre de Berneval, jenž zemřel 5. ledna 1440. Náhrobek pravděpodobně zobrazuje právě jeho jako starší z obou postav, držící kružítko a podložku s nákresem čtvrtiny rozety.
Od renesance po současnost
Chrámová loď byla dokončena až v roce 1537 a západní průčelí získalo svou finální podobu dokonce až v 19. století.
V 18. století zavedli benediktini z kongregace svatého Maura svou reformu a zahájili přestavbu konventních budov. Během Velké francouzské revoluce však byli mniši vyhnáni.
Roku 1800 se do bývalého dormitáře z 18. století nastěhovala rouenská radnice. Opatský palác s nádherným pozdně gotickým průčelím sloužil před revolucí k ubytování významných hostů – v roce 1596 zde několik měsíců pobýval Jindřich IV. a v roce 1650 Ludvík XIV. Tato budova byla v roce 1816 zbořena.
Samotný opatský kostel sloužil během revoluce jako továrna, poté byl navrácen církvi a do roku 1963 plnil funkci farního kostela. Dnes spadá pod farnost Saint-Marc a konají se v něm náboženské obřady, koncerty a výstavy.
Po bombardování Rouenu v dubnu 1944 se kostel stal dočasnou katedrálou rouenské diecéze. Hlavní náboženské obřady se zde konaly až do znovuotevření katedrály Notre-Dame 17. června 1956.
Opatství
Západní průčelí Západní průčelí kostela bylo postaveno v novogotickém slohu v letech 1845–1852 podle návrhu architekta Henriho Grégoira, který se inspiroval katedrálou v Kolíně nad Rýnem. Základy věží ze 16. století byly zbořeny, jejich původní umístění je však dodnes patrné v dlažbě. Jediným původním prvkem je rozeta. K výstavbě byl použit vápenec z lomů v Saint-Leu a Saint-Maximin.
Portál tvoří tři předsíně, jejichž ostění zdobí sochy od Victora Vilaina. Na středovém pilíři hlavního vchodu je zobrazen Kristus obklopený apoštoly (svatý Matěj je zde nahrazen svatým Pavlem). Dva postranní portály a jejich severní a jižní nároží zdobí série soch od Alphonsa Jeana a Boneta. Ve směru od severu k jihu jsou zobrazeni: císařovna Matylda, král Chlothar I., svatá Klotilda, hrabě Karel I. z Valois, svatý Eligius, král Dagobert I., svatý Filibert, svatá Austrebertha, svatý Roman, svatý Nicaise, svatý Benedikt, svatý Ouen, Jean Roussel, Nicolas de Normandie, Hildebert a Antoine Bohier.
V arkádách mezi rozetou a štítem se nachází další řada soch: svatý Wandrille, Richard I. Normandský, svatý Filleul, Richard II. Normandský, svatý Ansbert, Vilém Dobyvatel, svatý Maurille, Jindřich II. Anglický, Geoffroi le Breton, Richard Lví srdce a svatý Germer.
V letech 2021–2025 prošlo průčelí rozsáhlou rekonstrukcí, která trvala čtyři roky.
Portál Marmousets
Do budovy se vstupuje skrze portál Marmousets, který uzavírá jižní rameno transeptu. Žebra klenby se sbíhají do dvou velkých visutých svorníků. Spodní části ostění a středový pilíř (trumeau) zdobí čtyřicet medailonů ve tvaru čtyřlístků, které vyobrazují scény ze života svatého Ouena, jehož socha je umístěna přímo na středovém pilíři. Tympanon nad vchodem je zasvěcen Panně Marii.
Interiér
Klášterní kostel je 134 metrů dlouhý a výška klenby dosahuje 33 metrů. Nad křížením lodí se tyčí velkolepá centrální věž v typickém stylu pozdní gotiky. Na rozdíl od věže rouenské katedrály Notre-Dame není tato věž koncipována jako lucerna (není otevřená do interiéru). Dosahuje výšky 82 metrů a v její dřevěné zvonici jsou zavěšeny zvony, z nichž největší váží čtyři tuny a byl odlit v roce 1701.
Hlavní loď
Hlavní loď je velmi světlá díky prosklení ve třech úrovních (přízemní okna, prosklené triforium a horní okna) a celkové velikosti okenních otvorů, což je charakteristické pro pozdní gotiku. V díle Livre des fontaines od Jacquese Le Lieura, které zachycuje podobu Rouenu v roce 1525, je loď vyobrazena ještě jako nedokončená a bez kleneb. K severní straně lodi přiléhá jediná dochovaná galerie bývalého ambitu s bohatým pozdně gotickým dekorem.
Chór Chór a pětiboký závěr s jedenácti kaplemi, viditelný ze zahrad radnice, představuje vrcholnou ukázku harmonie paprskovité gotiky. Výjimku tvoří severní část chóru, ke které přiléhá románská apsida zvaná „Věž učenců“ (tour aux Clercs), pozůstatek předchozího velkého klášterního kostela. Chór uzavírají kované mříže, které v letech 1740–1749 zhotovil Nicolas Flambart. Nad hlavními arkádami se pod triforiem dochovaly nástěnné malby ze 14. století. Pozlacený mosazný hlavní oltář navrhl architekt Sauvageot a v roce 1885 jej vyrobila dílna Poussielgue-Rusand.
Sál Marmousets
Sál Marmousets se nachází nad stejnojmenným portálem. V minulosti pravděpodobně sloužil jako archiv opatství, tato funkce však není bezpečně doložena. V 19. století sál sloužil jako knihovna, o čemž svědčí zbytky polychromie a otvory po hřebech. Místnost má nepravidelnou klenbu, která dosedá na zdobené patky (přípory) s vytesanými výjevy s náboženskou i světskou tematikou.
Vitráže Vitráže v Saint-Ouen tvoří mimořádně homogenní celek, vznikající převážně ve 14. a 15. století, s doplňky z 19. století. Kostel disponuje celkem 1523 m² skleněných výplní rozdělených do 80 oken. Všechny okenní otvory v chrámu jsou osazeny vitrážemi.
Horní okna hlavní lodi V horních oknech jsou vyobrazeny výhradně stojící postavy v životní velikosti. Vzhledem ke značné výšce stavby by totiž drobnější náboženské výjevy nebyly pro pozorovatele čitelné. Jednotlivá pole tak zobrazují patriarchy, proroky nebo sibyly (na severní straně) a světce, preláty či apoštoly (na jižní straně).
Okna bočních lodí Jelikož se jedná o klášterní kostel, nenacházíme zde postranní kaple a okna se otevírají přímo do bočních lodí. Na rozdíl od horních oken hlavní lodi zde vitráže znázorňují konkrétní náboženské scény zasazené do velmi jemně vypracovaných architektonických rámců.
Rozety Jižní rozeta: Zobrazuje Ježíšův rodokmen (tradiční ikonografické téma rodokmenu Ježíše Krista). Je unikátním dílem o průměru 8,50 metru, vytvořeným mezi lety 1467 a 1483.Zdroj 8, s. 62 Severní rozeta: Nese téma „Nebeské hierarchie“ a jejím autorem je Colin de Berneval (syn architekta Alexandra de Bernevala). Západní rozeta: Na hlavním průčelí je osazena moderní abstraktní vitráží v modrých odstínech, která kontrastuje s historickým zbytkem výzdoby.
Okna v chóru Ikonografický program oken v chóru navazuje na horní okna lodi vyobrazením stojících postav. Výjimku tvoří osové okno závěru, které zdobí moderní vitráž s výjevem Ukřižování od Maxe Ingranda.
Okna v paprsčitých kaplích V oknech těchto kaplí se nachází nejrozsáhlejší soubor vitráží ze 14. století v celé Francii. Vyobrazené výjevy ilustrují například životy světců uctívaných v tomto opatství.
Varhany
Kostel disponuje proslulými varhanami od Aristida Cavaillé-Colla z roku 1890 (jedná se o přestavbu staršího nástroje Crespina Carliera z roku 1630 v původní varhanní skříni). Nástroj se čtyřmi manuály a 64 rejstříky inspiroval skladatele Charlese-Marie Widora k sepsání jeho Gotické symfonie č. 9, op. 70, kterou tomuto nástroji přímo věnoval.
Jedná se o jeden z nejvýznamnějších nástrojů ve Francii (vedle varhan v pařížském kostele Saint-Sulpice) a zároveň o největší mimopařížské varhany z dílny Cavaillé-Coll (větší jsou pouze nástroje v kolegiátním kostele svatého Petra v Douai a v katedrále v Nancy). V roce 1911 zde jako titulární varhaník působil Albert Dupré, otec slavného varhaníka Marcela Duprého.
Zvony V opatství se nacházejí celkem tři hlavní zvony umístěné v křížení lodí:
Název Hmotnost Průměr Ladění Kmotři Věnování a nápis Rok Zvonař Saint-Ouen(Cloche parlante) 4 000 kg a Charles-François de Montholon,Élisabeth-Marie de Brétel „V roce 1701 mě požehnal Dom Jean Le Tellier, převor opatství...“ (Nápis uvádí donátory z řad normandského parlamentu). 1701 Jean Aubert de Lisieux Marie 3 000 kg h / c Latinský nápis oslavuje jméno Matky Kristovy a připomíná opata z Jumièges. 1651 / 1887 François Chauvel; Bollée Julie-Marcelle 2 135 kg 155 cm cis1 kanovník Laurent,Emma Lafond Nápis zmiňuje papeže Lva XIII. a arcibiskupa rouenského. Obsahuje tradiční formuli: Vivos voco, mortuos plango, fulgura frango (Živé volám, mrtvé oplakávám, blesky rozháním). 1887 Bollée Celkem 9 135 kg
Zahrada u radnice
Bývalé klášterní zahrady jsou dnes veřejnosti přístupné jako Jardin de l'Hôtel-de-Ville (Zahrada u radnice).