Ždanovova doktrína (též Ždanovismus nebo Ždanovščina, ) byla sovětská doktrína pro kulturu, kterou v roce 1946 vypracoval tajemník ústředního výboru KSSS a ideolog Andrej Ždanov.
Doktrína Ždanovova doktrína byla původně namířena proti tvorbě satirika Michaila Zoščenka a básnířky Anny Achmatovové, brzy se však stala sovětskou oficiální politikou pro kulturu, což znamenalo, že sovětští umělci, spisovatelé a inteligence obecně se museli ve své tvůrčí tvorbě přizpůsobovat stranické linii. Součástí ždanovismu byla kampaň proti „kosmopolitismu“, což znamenalo, že zahraniční modely neměly být bezmyšlenkovitě napodobovány a že byly zdůrazňovány původní ruské úspěchy. Dříve byli někteří kritici a literární historici odsuzováni za tvrzení, že ruskou klasiku ovlivnili Jean-Jacques Rousseau, Molière, Lord Byron nebo Charles Dickens. Umělci, kteří nedodrželi vládní nařízení, riskovali pronásledování.
Další dekret o hudbě byl vydán 20. února 1948 s názvem a znamenal začátek tzv. „kampaně proti formalismu“. Termín „formalismus“ označoval umění pro umění samotné, které nesloužilo většímu společenskému účelu.Text v angličtině je dostupný na stránkách Revolutionary Democracy, datum přístupu 25. dubna 2017. Tento akt signalizoval trvalou kampaň kritiky a pronásledování mnoha předních sovětských skladatelů, zejména Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Prokofjeva, Arama Chačaturjana a Dmitrije Klebanovova, za údajné psaní „hermetické“ hudby a zneužívání disonance.Braudel (1993), 565. Po dekretu následoval v dubnu mimořádný sjezd Svazu skladatelů, kde mnoho z dotčených umlěců bylo donuceno veřejně učinit pokání. Kampaň byla satirizována Šostakovičem v kantátě Antiformalistický rajok. Odsouzení skladatelé byli formálně rehabilitováni dalším dekretem vydaným 28. května 1958.
V polovině roku 1948 se v polské Vratislavi konal sjezd. V souladu s upevňováním moci Sovětů ve východní Evropě pronesl Ždanovův vyvolený, předseda Svazu sovětských spisovatelů Alexandr Fadějev, projev, v němž položil základy pro socialistický realismus mimo Sovětský svaz. Jeho projev byl zaměřen umělce a intelektuály ve východní Evropě a sověty okupovaném Německu, kteří měli být nuceni přijmout principy ždanovismu a socialistického realismu. To v důsledku vedlo ke zlepššení vnímání Jednotné socialistické strany Německa (SED) v pozdějším Německé demokratické republice.
Tato politika platila až do smrti Josifa Stalina v roce 1953.Green and Karolides (2005), 668.Taruskin (2010), 12.
Reference
Literatura Braudel, Fernand, 1993. A History of Civilizations, translated by Richard Mayne. New York: A. Lane, 1993. . Reprinted New York: Penguin Books, 1994. ; (pbk). Green, Jonathan, and Nicholas J. Karolides. 2005. The Encyclopedia of Censorship, rev. ed. New York: Facts On File. . Taruskin, Richard, 2010. Music in the Late Twentieth Century. Oxford: Oxford University Press. .
Kategorie:Stalinismus Kategorie:Politika Sovětského svazu Kategorie:Politika v roce 1946 Kategorie:Sovětská kultura Kategorie:Sovětský svaz v roce 1946 Kategorie:Východní blok