Antonij (světským jménem: Alexandr Fjodorovič Sinkevič; 22. listopadu 1903 Kyjev – 31. července 1996 Santa Monica) byl ukrajinský duchovní Ruské pravoslavné církve v zahraničí a arcibiskup losangeleský a jihokalifornský.

Život Narodil se 22. listopadu 1903 v Kyjevě jako syn slavného a aktivního monarchisty Fjodora Sinkeviče.

Navštěvoval 6. gymnázium v Kyjevě.

V roce 1919, při postupu bolševiků na Kyjev, byl jeho otec – protojerej, monarchistický činitel a redaktor novin „Dvouhlavý orel“ – nucen uprchnout. Spolu s otcem tak navždy opustil Kyjev a ocitl se na Krymu.

V roce 1920 byl evakuován s bílou armádou generála Pjotra Wrangela. Téhož roku se přestěhoval do Jugoslávie. V roce 1924 dokončil ruskou kadetskou školu. Poté studoval medicínu na univerzitě v Bělehradě, ale brzy přešel na teologickou fakultu, kde studoval v letech 1925–1930. Po dokončení studia byl postřižen na monacha rukopoložen na diákona.

V letech 1931–1933 vyučoval katechismus na duchovním učilišti v srbské Jagodině.

Dne 2. února 1933 byl Archijerejským synodem Ruské pravoslavné církve v zahraničí poslán jako představený do Ruské duchovní misie v Jeruzalémě. Stejný rok přijal kněžské svěcení.

Mniška Taisie uváděla, že nový představený bezchybně vedl záležitosti misie, včetně finančních, a během války dosáhl u britských mandátních úřadů materiálního zlepšení misie i jejích monastýrů.

Mimo jiné Antonij společně s igumenkami monastýrů spolupracoval na vytvoření zvláštního výboru pro zdravotnickou pomoc. Výbor byl veden zástupci anglikánské a skotské církve a skládal se z vedoucího misie, představených monastýrů a zástupkyně mandátní vlády, která měla na starosti morální i materiální stránku života chudého obyvatelstva Palestiny. Roku 1937 byl povýšen na archimandritu.

Během druhé světové války bylo postavení archimandrity Antonije jako představeného misie obzvlášť obtížné kvůli absenci spojení se Synodem a metropolitou Anastasijem (Gribanovským), který se tehdy nacházel v Německu, tedy na „nepřátelském území“.

V roce 1945 během své cesty po Blízkém východě navštívil patriarcha moskevský Alexij I. se souhlasem představitele Jeruzalémské církve Gornenský a Getsemanský monastýr. Díky zásahu archimandrity Antonije jej tam však čekalo chladné přijetí – žádná z mnišek k němu nepřistoupila pro požehnání.

Mniška Taisie vzpomínala: „Někdo z těch, kdo stáli vedle patriarchy, zaslechl jeho poznámku: ‚To má archimandrita Antonij ale disciplínu!‘“

V dopisech ze dne 13., 14. října a 6. listopadu 1945 adresovaných patriarchovi Alexij I. schiigumenie Jevgenija popisuje činnost archimandrity Antonije (Sinkeviče) a charakterizuje ho takto:

„Proměnil církevní ambon v politickou tribunu a dovoluje si v komentářích tak hrubé výrazy, že proti tomu reptají i jeho vlastní stoupenci. Například v každém kázání líčí, jak teče krev z krví potřísněných rukou sovětských bezbožných biskupů… Otec Antonij vyzval všechny, aby zůstali na molebenu, který bude sloužit za záchranu Ruska od bezbožné moci, jak světské, tak církevní.“

Když byl v roce 1948 vytvořen stát Izrael, byl archimandrita Antonij vyhnán z budov misie. Předtím byl novými úřady držen v domácím vězení. Poté, co dostal jen několik hodin na sbalení, byl vyhoštěn do arabské zóny s povolením vzít si s sebou pouze příruční zavazadlo.

Současně měly být v budově misie a dalších ruských objektech umístěny na základě pronájmu španělský konzulát, soud Palestiny, nemocnice, věznice, kasárna a sklady britského četnictva.

Biskupská služba Rozhodnutím Archijerejského synod byl 19. srpna 1951 vysvěcen na biskupa losangeleského a vikáře sanfranciské eparchie. Službu vykonával v San Franciscu. O deset let později byl povýšen na arcibiskupa.

Roku 1962 se stal biskupem nové losangeleské a texaské eparchie, jejíž součástí se stala jižní část Kalifornie, Texas a Mexiko.

Byl znalcem církevních zpěvů, působil jako regent a zhudebnil mnoho modliteb. Během svého působení na losangeleské katedře shromažďoval prostředky na výstavbu nového katedrálního chrámu.

Po mnoho let byl duchovníkem hlavy „Ruského imperátorského domu“ Vladimira Kirilloviče. Byl autorem knihy o dědictví ruského trůnu. V roce 1976 oddal velkokněžnu Marii Vladimirovnu a velkoknížete Františka Viléma Pruského a v roce 1981 pokřtil jejich syna Georgija Michajloviče.

Účastnil se aktivní činnosti za svatořečení Romanovců a Novomučedníků a vyznavačů ruských.

Roku 1991 se Vladimir Kirillovič v SSSR v setkal s Borisem Jelcinem a patriarchou Alexijem II., od kterého přijal požehnání. Arcibiskup Antonij tento krok považoval za zradu. Po smrti Vladimira Kirilloviče rozpoutal v Synodu Ruské pravoslavné církve v zahraničí kampaň proti tomu, aby byl velkokníže pohřben za účasti Zahraniční církve.

Na Archijerejském soboru 1993 byl jediným biskupem, který namítal proti kanonizaci arcibiskupa Ioanna (Maximoviče). Svůj postoj odůvodnil tím, že „zázraky ještě nejsou znakem svatosti“ a že „v San Franciscu došlo k jeho selhání, protože vladyka Ioann podporoval skupinu lidí, která si nezasloužila důvěru“. Přesto byl tehdy nakonec slavnostně svatořečen.

Zemřel 31. července 1996 v Santa Monice.

Odkazy Reference

Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve v zahraničí Kategorie:Ukrajinští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 22. listopadu Kategorie:Narození v roce 1903 Kategorie:Narození v Kyjevě Kategorie:Úmrtí 31. července Kategorie:Úmrtí v roce 1996 Kategorie:Úmrtí v Santa Monice