Katedrála svatého Štěpána v Limoges (francouzsky Cathédrale Saint-Étienne de Limoges) je hlavní svatyní města Limoges a zároveň je sídlem tamního biskupství ve francouzském departementu Haute-Vienne v metropolitním regionu Nová Akvitánie.

Katedrála se nachází v srdci historické čtvrti Cité v sousedství biskupských zahrad s terasami nad řekou Vienne a botanickou zahradou. Přiléhá k Muzeu krásných umění, které sídlí v prostorách bývalého biskupského paláce. Spolu s nádražím Limoges-Bénédictins patří k nejvýznamnějším stavbám města. Je jedinou náboženskou památkou v Limousinu postavenou v jednotném gotickém slohu, ačkoliv její výstavba probíhala postupně od 11. až do 19. století.

Od roku 1862 je katedrála zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.

Historie

Raně křesťanské a románské počátky Katedrála vznikla v jádru osídlení, z něhož se stalo „Cité“ – biskupské město stojící v opozici vůči podhradí s vikomtským hradem a opatstvím svatého Martiála. Její původ je pravděpodobně raně křesťanský. V roce 1884 publikoval Antoine Héron de Villefosse nápis na fragmentu v základech vstupní věže (severovýchodní pilíř), který byl podle něj druhotně využitým římským milníkem. V roce 2005 bylo u severní strany katedrály prozkoumáno šestiúhelníkové baptisterium, jehož datace spadá pravděpodobně do první třetiny 5. století. Existence limogeského biskupství je doložena k roku 475 a Řehoř z Tours zmiňuje původní kostel, který se musel nacházet na místě dnešní stavby. Archeologické vykopávky během prodlužování lodi v roce 1876 odhalily základy karolinského kostela a románské lodi. Císař Ludvík I. Pobožný vydal 16. července 817 pro biskupa Régimperta dvě listiny: imunitní privilegium pro katedrálu a listinu pro její kapitulu.

Románská katedrála byla postavena kolem roku 1013 z iniciativy biskupa Hilduina (či Alduina) a v roce 1095 ji vysvětil papež Urban II. Během sporů mezi biskupským městem a podhradím Saint-Martial katedrála v letech 1074 a 1105 vyhořela.Zdá se, že románská loď, původně zastřešená krovem, byla po požáru v roce 1105 zaklenuta valenou klenbou. Z této stavební etapy zůstala dodnes patrná spodní tři podlaží zvonice (předsíně) a krypta pod chórem.

Gotická výstavba Aimeric de la Serre, biskup v Limoges v letech 1246–1272, se rozhodl na vlastní náklady nechat přestavět katedrálu v monumentálnějším duchu a tehdy novém slohu: Opus francigenum neboli gotice. Přestože chybí přímé důkazy, autorství plánů se připisuje Jeanu Deschampsovi. Samotná stavba započala roku 1273 a dokončena byla až v roce 1888, kdy byla konečně dostavěná hlavní loď propojena s původní románskou zvonicí a vstupním portálem.

Budování začalo závěrem s ochozem v charakteristickém stylu paprskovité gotiky 13. století. Tato část byla rozměrnější než původní románský chór, zasahovala dále na jih i východ a opírala se o transept a loď staré katedrály. Práce v letech 1273–1320 probíhaly v několika etapách pod vedením pravděpodobně čtyř různých týmů. Ty však důsledně respektovaly původní záměr, což dokládá tehdejší vliv francouzského umění patrný i v Bordeaux, Narbonne či Clermontu.

Roku 1327 se práce poprvé zastavily kvůli nedostatku financí. Po obnově štítu a rozety jižního ramene transeptu v roce 1378 byla vybudována kaple sv. Marciála a část severního transeptu. Románská zvonice byla tehdy zpevněna masivním zdivem, aby unesla gotickou nástavbu. Minimálně do roku 1444 zůstaly gotický chór a přestavěný transept propojeny s původní románskou lodí. Po skončení stoleté války byla v letech 1458–1499 dostavěna dvě východní pole hlavní lodi přiléhající k transeptu.

V letech 1516–1541 nechali biskupové Philippe de Montmorency a Charles Villiers de L'Isle-Adam vystavět portál sv. Jana – mistrovské dílo limousinské pozdní gotiky (plaménkového stylu), které uzavírá severní rameno transeptu. Portál do areálu katedrály zahrnul i kapli sv. Valerie a otevíral se směrem ke kostelu sv. Jana. Ten byl postaven ve 13. století na místě raně křesťanského baptisteria a zbořen v roce 1791.

Biskup Jean de Langeac (1533–1541) zadal výrobu chórového lettneru; sochařská výzdoba od Jeana Arnauda však pochází až z roku 1536. V souladu s doporučeními Tridentského koncilu byl lettner v roce 1789 přemístěn k provizorní západní zdi, až nakonec v roce 1888 našel své místo u západní stěny dokončené lodi pod varhanami. Langeac také nechal strhnout zbytky románské lodi a zahájil stavbu posledních polí té gotické. Po jeho smrti se však práce kvůli zpronevěře finančních prostředků zastavily. Rozestavěná pole dosahovala výšky pouze tří až deseti metrů a v 19. století byla v troskách.

Dne 30. června 1571 zasáhl dřevěnou špici věže blesk. Následný požár se rozšířilo na zvonici a žárem se roztavilo všech jedenáct zvonů. Ty byly znovu odlity a pět z nich bylo osazeno v roce 1575.

Novogotické dokončení náhled|Stavba hlavní lodi v roce 1880 náhled|Plán katedrály z 19. století s vyznačením umístění lettneru a kaplí. V 19. století vzrostl zájem o studium, restaurování a dokončení katedrály. Rozsáhlá obnova, zahrnující štíty transeptu, opěrný systém, terasy a balustrády závěru, probíhala v letech 1847–1852 pod vedením architekta Pierra Prospera Chabrola. Kompletně byl vyměněn krov, břidlicová krytina i dlažba teras. Katedrála byla roku 1862 zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.

Závěrečné práce na dostavbě katedrály byly zahájeny v roce 1876 a slavnostně ukončeny 12. srpna 1888. Hlavní loď byla doplněna o tři klenební pole podle středověkých plánů a narthexem propojena s románskou věží. Architekti Bailly, Boulanger a Geay se museli vypořádat s technickou výzvou: zvonice, stojící v ose původní románské stavby, byla vůči nové lodi vyosena směrem k severu. Díky respektování historických plánů a materiálů se jim však podařilo vytvořit harmonický celek, přestože jeho výstavba trvala osm století.

Nedávné opravy a rekonstrukce Od dob konkordátu z roku 1801 a zákona o odluce církve od státu z roku 1905 náleží katedrála francouzskému státu. Veškeré práce jsou řízeny Regionálním úřadem pro kulturu (DRAC) regionu Nová Akvitánie.

V roce 2005 došlo v prostoru chóru k výbuchu plynové láhve způsobenému vandalismem. Exploze zničila vitráže z 19. století, které obsahovaly i prvky ze 14. století, a otřásla celou stavbou. Restaurování těchto vitráží probíhalo ještě v roce 2021.

Mezi poslední projekty patří obnova fasád, teras a balustrád, v interiéru pak oprava varhan, pokračující rehabilitace vitráží a úprava vnitřních prostor. V návaznosti na požár katedrály Notre-Dame v Paříži vypracoval stát plán obnovy a zabezpečení těchto památek (tzv. plan cathédrale), v jehož rámci probíhá i modernizace elektroinstalace podle současných norem.

Současné využití Katedrála je sídelním kostelem limogeské diecéze, která zahrnuje departementy Haute-Vienne a Creuse s celkem přibližně 500 000 obyvateli. Současným biskupem je od 11. května 2017 Pierre-Antoine Bozo. Společně s kostelem Sainte-Marie jde o nejdůležitější z deseti farností aglomerace Limoges. Jako jedna ze zastávek na svatojakubské cestě (trasa Via Lemovicensis) nabízí zázemí pro poutníky. Od září 2024 svěřil biskup správu katedrální farnosti Komunitě svatého Martina.

Pro veřejnost je budova otevřena celoročně (v zimní sezóně od 9:00 do 17:00, v letní do 18:00) a představuje dominantu Limoges, které se pyšní titulem „město umění a historie“.

Architektonický plán Stavba má půdorys latinského kříže s krátkými rameny příčné lodi, což odráží jednotlivé etapy její gotické výstavby. Rozměry a umístění transeptu byly dány snahou zachovat rozsah původní románské stavby. Osa gotického chóru a lodi je oproti původnímu románskému základu mírně posunuta k jihu, kvůli čemuž je jižní rameno příčné lodi kratší než severní. Celá stavba je oproti přísné orientaci východ-západ pootočena o 35 stupňů směrem k severozápadu.

Zvonice a loď Dominantou je hranolová věž s portálem (clocher-porche), jejíž základna byla pravděpodobně koncem 14. století zpevněna masivním zdivem. Věž má sedm pater: První tři patra (včetně portálu) jsou románská z 11. století. Horní čtyři patra jsou gotická ze 13. století; nejnižší z nich je čtvercové, tři nejvyšší mají osmiúhelníkový půdorys s nárožními vížkami.

Narthex (předsíň), navržený architekty na konci 19. století, plynule propojuje hlavní loď se zvonicí. Pětilodní interiér má bazilikální uspořádání s horním osvětlením (claire-voie), přičemž k oběma bočním lodím přiléhají v každém poli kaple. Úzký transept na severní straně obsahuje kapli sv. Valerie a sv. Martiala a vrcholí monumentálním štítem s portálem sv. Jana. Chór se skládá ze tří obdélníkových polí a polygonálního závěru, který obklopuje Chórový ochoz s věncem radiálních kaplí.

Rozměry Celková vnější délka: 102 metrů Celková vnější šířka: 44 metrů Vnitřní délka (od konce lodi k závěru): 81,70 metru Délka hlavní lodi: 72,90 metru Výška klenby: 23,50 metru Výška zvonice: 62 metrů

Stavební materiál Téměř celá katedrála je postavena z místní žuly. Jde především o šedožlutou jemnozrnnou „dvoujslídnou“ žulu těženou v okolí města, zatímco při dostavbě v 19. století byl použit kámen z lokality Saint-Jouvent. Přestože je žula nesmírně tvrdá a náročná na opracování, byla zde zpracována s neobyčejnou zručností – příkladem je severní rameno transeptu, jehož detaily připomínají kamennou krajku.

Kromě Bretaně je Limousin jedinou oblastí ve Francii a Evropě, kde najdeme gotické katedrály postavené z tohoto materiálu (žulový je i gotický chór Opatství Mont-Saint-Michel v Normandii). Žula dodává stavbě mimořádnou odolnost a trvanlivost. Jediným prvkem z jemně vyřezávaného vápence, dovezeného z oblasti Poitou, jsou dochované části původního letneru v interiéru.

Exteriér

Zvonice a západní průčelí Původní románský původ stavby dokládá věž se čtvercovou základnou, která je vyosena směrem k severu. Pochází z 11. století, tedy z doby výstavby původní lodi. Masivní plášť, který základnu věže zpevňuje od 14. století, sice zakryl původní románské otvory, ale umožnil nadstavbu čtyř gotických pater. První z nich je čtvercové, zbývající tři jsou osmiúhelníková, doplněná v rozích o čtyři osmiboké vížky. Vrchol věže kryje nízká střecha, která nahradila kamennou špici zničenou bleskem v roce 1483.

Mezi 62 metrů vysokou zvonicí a průčelím lodi se nachází narthex, který působí relativně nízkým dojmem. Samotné průčelí lodi rámují dvě osmiboké vížky svírající velké růžicové okno. Trojúhelníkový štít, zdobený malou tesanou rozetou, lemuje u základny prolamovaná kamenná galerie, která obíhá celou budovu v úrovni střechy.

Opěrný systém Stabilitu lodi zajišťuje dvojitý Opěrný systém dvojitých oblouků, které se sbíhají k úzkým, ale širokým opěrným pilířům. Ty jsou zakončeny fiálami s chrliči a vymezují prostor bočních kaplí. Nad terasami kaplí probíhá druhá galerie, která z vnější strany obchází paty opěrných pilířů. Masivnější základny těchto pilířů pak oddělují jednotlivé radiální kaple v závěru chrámu.

Portál svatého Jana Portál svatého Jana, který slouží jako hlavní vstup do katedrály, byl vybudován v letech 1516–1530 na severním konci příčné lodi. Ta byla v té době rozšířena, aby pohltila i původní oratoř svatého Martiala. Společně s dobovým letnerem je portál považován za mistrovské dílo pozdní (plaménkové) gotiky. Dnes ústí na náměstí Place Saint-Étienne, své jméno však získal podle kostela svatého Jana, který stával v jeho sousedství až do svého zboření v roce 1793. Tento kostel stál nad raně křesťanským baptisteriem (objeveným při vykopávkách v roce 2005) a sloužil jako farní kostel, kde byly křtěny děti ze všech limogeských farností.

Architektonické detaily a výzdoba Stavbu financovala především kapitula, jejíž znak se nachází v jednom ze cviklů archivolty nad vchodem. Celá kompozice je zasazena mezi dva nesymetrické opěrné pilíře a horizontálně ji dělí dvě kamenné prolamované galerie.