Aristarch (světským jménem: Alexandr Fjodorovič Nikolajevskij; 16. dubna 1867 Vorony – 28. listopadu 1937 Čeljabinsk) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve a renovační arcibiskup.

Život Narodil se 16. dubna 1867 ve vesnici Vorony (dnes vesnička Vorona v Mordvinsku) do rodiny kněze.

Absolvoval Penzenský duchovní seminář. Roku 1887 se oženil, ovdověl a přijal mnišský postřih. Kněžské svěcení přijal roku 1895, kdy byl také jmenován představeným Pokrovského monastýru v Moskvě. O tři roky později byl povýšen na archimandritu.

Od 3. července 1902 se stal členem Moskevské duchovní konzistoře.

Dne 19. května 1914 byl ustanoven představeným Znamenského monastýru. Roku 1917 byl zvolen členem Moskevské eparchiální rady.

Byl svědkem Všeruského místního soboru, Říjnové revoluce, obnovení patriarchátu, ostřelování Kremlu bolševiky a počátku nové státní politiky vůči církvi.

V roce 1919 byl Znamenský monastýr oficiálně uzavřen, avšak neoficiálně fungoval až do let 1928–1929.

Dne 16. srpna 1919, stále jako představený „bývalého“ monastýru, nastoupil archimandrita Aristarch do služby v pozemkově-bytovém oddělení Moskevského sovětu, kde pracoval jako správce kvartálního hospodářství č. 35 městského obvodu Moskvy (historického centra hlavního města). Jak dosvědčovalo potvrzení vydané 9. března 1920, Aristarch Fjodorovič Nikolajevskij „sloužil jako sovětský zaměstnanec… a k plnění svěřených povinností přistupoval svědomitě“. Z této funkce byl propuštěn 8. března 1920 „na vlastní žádost, v souvislosti s jeho jmenováním – řídit orenburskou eparchii v hodnosti biskupa“.

Dne 14. března 1920 byl z rukou patriarchy Tichona vysvěcen na biskupa orenburského.

Ve zprávě adresované patriarchovi Tichonovi od kněze ve vsi Petropavlovskoje v Orském újezdu Ioanna Šastova ze dne 8. srpna 1923 se uvádělo:

„Za působení předchozích biskupů existovaly v eparchii instituce misionářů — eparchiálních, újezdních i okružních. Po nástupu Aristarcha na biskupský stolec však tyto instituce zrušil „jako nežádoucí a škodlivé“ a dokonce považoval za „hlupáky“ ty, kdo misi hájili. V důsledku toho se oživila činnost sektářů, přibylo odpadnutí pravoslavných do sekt a rozkolu. Při revizi chrámů v roce 1921 mi Aristarch osobně jako okružnímu misionáři řekl: „Otče Ioanne, proboha nepořádejte žádné rozhovory, a už vůbec ne veřejné. Dříve byly potřeba. Teď už potřeba nejsou.“ Orenburské duchovenstvo na eparchiálním shromáždění požaduje obnovení institutu misionářů, ale jejich žádost zůstává bez výsledku.“

Po vzniku rozkolu tzv. renovační církve prohlásil plnou podřízenost patriarchovi Tichonu a rozeslal výzvu všem duchovním i věřícím města, v níž je přesvědčoval, aby se nepodřizovali renovačnímu synodu, dokud sám osobně nepřijede do Moskvy a neseznámí se se situací církevních záležitostí.

Před odjezdem do Moskvy, s cílem ochránit svou eparchii před vlivem renovacionistů, svolal eparchiální sjezd, na němž si zvolil za vikarijního biskupa Iakova (Maskajeva), kterého poté vyslal do Moskvy k vysvěcení.

V Moskvě dne 19. března 1923 byl po postřižení na monacha otec Iakov vysvěcen na biskupa představiteli renovační církve: metropolitou Jevdokimem (Meščerským) a biskupem Antoninem (Granovským). Třetím účastníkem biskupského svěcení byl na odpočinku v Moskvě žijící arcibiskup jekatěrinoslavský Vladimir (Sokolovskij-Avtonomov). Církevní historik a hagiograf igumen Damaschin uvádí, že arcibiskup Vladimir (Sokolovskij-Avtonomov) oznámil nově jmenovanému biskupovi, že je podřízen patriarchovi Tichonovi a nepřerušil s ním kanonické společenství.

Po návratu Iakova do Orenburgu s jmenováním od renovačního synodu na orskou katedru, jako vikáře orenburské eparchie, považoval biskup Aristarch za možné dočasně mu svěřit výkon jeho povinností.

Dne 10. května 1923 biskup Aristarch odjel do Moskvy a vydal nařízení, že biskup Iakov bude po dobu jeho nepřítomnosti správcem eparchie.

V době, kdy byl biskup Aristarch v Moskvě, renovační arcibiskup Andrej Sosedov obsadil kancelář biskupa Aristarcha. Duchovenstvo odmítalo s arcibiskupem Andrejem vstupovat do společenství. Po několika dnech se biskup Aristarch vrátil a požádal arcibiskupa Andreje, aby odešel, avšak večer téhož dne byl zatčen a poslán do vyhnanství v Narymském kraji (dnes Tomská oblast) kde pobýval až do konce roku 1923. Tam nakonec přešel k renovacionistům.

Dne 12. dubna 1924 byl renovačním synodem povýšen na arcibiskupa. Stejného roku byl ustanoven arcibiskupem tambovským a poté sverdlovským.

Podle zprávy pověřence pro Jekatěrinburskou renovační eparchii I. N. Ufimceva o situaci v eparchii:

„K červenci se silně rozšířil vliv tzv. tichonovců a zasáhl i samotné eparchiální město. Příjezd arcibiskupa Aristarch dal podnět církevním radám nakaženým tichonovstvím, aby si položily otázku, jak se postavit k novému arcipastýři. Část farních rad ve městě tento problém opakovaně projednávala na svých schůzích, aniž dospěla k jasnému závěru, dokud se do čela hnutí nepostavil kněz katedrálního chrámu Felix Kozelskij. Ten dokázal zorganizovat tichonovské hnutí a pevně spojit všechny farnosti ve městě, s výjimkou jediné – Svatoduchovské, a nasměrovat je proti synodu a novému arcibiskupovi.“

V letech 1924–1930 vystřídal několik biskupským stolců: Penza, Kurgan, Čeljabinsk, Ufa, Frunze a Kaluga. Kvůli nemoci byl roku 1930 penzionován.

Dne 29. srpna 1931 byl jmenován arcibiskupem borovičským a vikářem novgorodské eparchie. Dne 9. srpna 1933 byl na základě zprávy leningradského OMCU (oddělení pro správu církevních záležitostí) propuštěn z funkce pro neschopné vedení záležitostí.

Od listopadu 1933 byl arcibiskupem sarapulským.

Roku 1937 byl zatčen a odsouzen k trestu smrtí zastřelením. Rozsudek byl vykonán 28. listopadu 1937.

Odkazy Reference

Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Renovacionisté Kategorie:Narození 16. dubna Kategorie:Narození v roce 1867 Kategorie:Narození v Mordvinsku Kategorie:Úmrtí 28. listopadu Kategorie:Úmrtí v roce 1937 Kategorie:Úmrtí v Čeljabinsku Kategorie:Popravení zastřelením