Mercedes-Benz W 165 je závodní vůz společnosti Mercedes-Benz z roku 1939. Byl speciálně vyvinut pro Velkou cenu Tripolisu 7. května 1939.

Vznik a vývoj Německé vozy Mercedes-Benz a Auto Union byly ve Velkých cenách před druhou světovou válkou dominantní. Nevítězily zpravidla pouze tam, kde nestartovaly; historie pamatuje samozřejmě několik vzácných výjimek, kdy buď pro technické závady všechny odpadly, případně byly poraženy v přímém souboji. Zejména italské výrobce, jezdce a koneckonců také fanoušky nadvláda stříbrných šípů, jak se jim všeobecně přezdívalo, poměrně dosti znechutila. Italové už byli syti německých triumfů, a i když byla neustále zdůrazňována pevnost osy Berlín–Řím, na italské straně byla přece jen méně pevná. Konstruktéři se tedy soustředili na kategorii „voiturette“, kde mohly startovat monoposty s kompresorovými motory o objemu do 1,5 l. Těsně před krvavým válečným konfliktem byla tato třída doménou italských automobilek Alfa Romeo a Maserati, výjimku představovaly britské vozy ERA (English Racing Automobiles) a MG, které však britské ostrovy opouštěly jen výjimečně.

Po oznámení změn pravidel pro prestižní závod na okruhu Autodromo della Mellaha v Tripolisu, které omezovaly používání vozů jen na třídu Voiturette, vyvinula společnost Mercedes-Benz během pouhých osmi měsíců mezi zářím 1938 a květnem 1939 zcela nový vůz. Ten měl konkurovat vozům Maserati a Alfa Romeo, které by z nové objemové třídy motorů těžily. Daimler-Benz každopádně změnu pravidel rozhodně vnímal jako pokus o vyloučení. Alfred Neubauer prohlásil, že o nových pravidlech pro Tripolis se poprvé dozvěděl na Velké ceně Itálie 11. září, kdy mu prezident italské sportovní federace oznámil tuto zprávu „s medově sladkým úsměvem“. O čtyři dny později se u Daimler-Benz konala zvláštní schůzka a o tři dny později byl vydán oficiální příkaz k výrobě tří vozů kategorie Voiturette a tří motorů o objemu 1,5 litru. Tímto úkolem byla pověřena speciální tajná sekce experimentálního oddělení, která měla nejvyšší prioritu a rozkaz pracovat 24 hodin denně, pokud by to bylo potřeba, aby byly vozy včas připraveny.

První zkušební jízdy se uskutečnily na Hockenheimringu začátkem dubna 1939 a 7. května dosáhl Mercedes-Benz s novým vozem W 165 na 13. ročníku Gran Premio di Tripoli dvojnásobného vítězství. Téměř dvouhodinový závod (394,2 km, 30 kol po 13,14 km), do kterého startovalo přibližně 30 vozů (23× Maserati 6CM a 4CL, 7× Alfa Romeo 158 a 2× Mercedes-Benz W 165), vyhrál Hermann Lang s průměrnou rychlostí 197,79 km/h před svým týmovým kolegou Rudolfem Caracciolou; třetí skončil Emilio Villoresi (Alfa Romeo 158) a čtvrtý Piero Taruffi (Maserati 6CM).

Popis vozu Model W 165 splňoval předpisy tzv. třídy Voiturette (v rámci které se v letech 1947 až 1953 konaly závody Formule 1 a později Formule 2), které omezovaly objem motoru na 1,5 litru. Motor V8, navržený Albertem Hessem, s úhlem rozevření řad válců 90°, dvěma vačkovými hřídeli v hlavě válců na řadu válců a čtyřmi ventily na válec, dosahoval maximálního výkonu 187 kW (254 k) při 8250 otáčkách za minutu ze zdvihového objemu 1492 cm³. S měrným výkonem 125 kW/l (170 k/l), dosaženým dvoustupňovým přeplňováním a speciální směsí paliva (86,0 % methanolu, 8,8 % acetonu, 4,4 % benzinu a 0,8 % diethyletheru, tehdy nazývaného „sirný éter“), stanovil ve své době nové standardy. Palivo přiváděly dva karburátory Solex; motor spotřeboval 137 litrů paliva a litr oleje na 100 km.

Blok motoru M 165 byl svařovaná ocelová konstrukce, u které byla každá řada válců přivařena jak k okolnímu plášti chladicí vody, tak k hlavě válců. Motor měl hmotnost 195 kg. Kliková hřídel se otáčela ve valivých ložiscích. Dvě vačkové hřídele v každé řadě válců byly poháněny ozubenými koly a ventily uspořádané v hlavě válců do tvaru V byly ovládány vahadly. Vysokonapěťový magnetový zapalovací systém eliminoval potřebu generátoru a baterie.

náhled|vlevo|Mercedes-Benz W 165 řízený Johnem Surteesem (Supermac 1961) náhled|vlevo|Jackie Stewart na Mercedes-Benz W 165 v Goodwoodu (2014) Podvozek byl tvořen ocelovým rámem z oválných trubek s 5 příčníky. Přední náprava měla dvojitá příčná ramena, vinuté pružiny a hydraulické tlumiče. Zadní náprava byla typu De Dion s podélnými torzními tyčemi. Výkon byl přenášen na pětistupňovou převodovku na zadní nápravě pomocí kardanového hřídele (transaxle). Napříč uspořádaná pětistupňová převodovka bez přímého záběru, vytvořená v bloku s pohonem nápravy, byla poháněna šikmým kloubovým hřídelem umístěným mimo osu vozu.

Velká cena Tripolisu 1939 Po dubnovém úspěšném prvním testu Mercedes-Benz potvrdil účast dvou vozů W 165 pro vedoucího týmu Caracciolu a vítěze z roku 1938 Langa na Velké ceně Tripolisu (Libye, tehdy italská kolonie). Náhradním jezdcem byl von Brauchitsch. Pro Němce to byl stále závod s časem; druhý vůz byl dokončen až na lodi do italské kolonie. Během tréninků oba jezdci vyzkoušeli oba vozy a Lang zajel rychlejší čas, těsně následován svým týmovým kolegou. Nebyl to však nejrychlejší čas. Luigi Villoresi ho zajel ve svém aerodynamickém Maserati 6CM.

Přišel den závodu a panovalo extrémní horko: teploty dosahovaly 35 °C ve stínu, 40 °C na slunci a přes 50 °C na trati. Tribuny byly zaplněny do posledního místa a hodina před startem se nesla v obvyklé fašistické pompéznosti, vznešenosti a hudbě. Pak nastal čas vylosovat los pro každý zúčastněný vůz (loterie na vítěze). Maršál Balbo, doprovázený bývalým závodním jezdcem Giuseppem Furmanikem, který byl nyní tajemníkem fašistické federace závodních jezdců, si pak prohlédl všechny vozy a konečně bylo vše připraveno na samotnou akci. Kupodivu měl závod odstartovat jak pomocí světel, tak maršálem Balbem mávajícím vlajkou. Pár minut před startem se Lang zeptal Neubauera, který způsob bude oficiální, a poté, co si prohlédl propozice, se Neubauer vrátil na startovní rošt a ukázal Langovi na světla.

Langovi bylo řečeno, aby v úvodních fázích nasadil prudké tempo a v polovině závodu si přijel pro pneumatiky a palivo. V podvozku, který byl považován za lepší ze dvou, Caracciola startoval konzervativnějším tempem a postupně získával místa, zatímco konkurence, kterou Lang tlačil za své limity, odstupovala ze závodu. Navzdory dlouhé výměně pneumatik se Langovi podařilo udržet Caracciolu daleko za sebou a zajistit si tak velkolepé vítězství na prvním a druhém místě pro W 165. Mechanici zvedli Langa z vozu a nesli ho na ramenou. Červené italské Alfy Romeo a Maserati stříbrným Mercedesům nestačily, nejrychlejší italský vůz měl v cíli ztrátu čtyři minuty. Po závodě chtěli Italové podat protest proti Langovu „předčasnému“ startu. Neubauer jim poradil, aby si přečetli propozice závodu. Startovalo se vlajkou i světly, ale přednost měla světla.

Vozy Mercedes W 165 se potom neúčastnily dalších závodů, protože tým se během sezony už držel jen platné formule Grand Prix (do 3 l zdvihového objemu s kompresorem a do 4,5 l bez kompresoru). Všechny italské závody se však toho roku jely podle pravidel Voiturette (Targa Florio, Neapol, Coppa Ciano, Coppa Acerbo atd.).

Mercedes W 165 po válce Vedení továren Daimler-Benz ve Stuttgartu mělo obavu, že vozy budou za války zničeny při bombardování. Byly proto expresně odeslány do Drážďan, kde byly uschovány a obezděny v nedobytné kobce se zajištěnou ventilací. Takto uschovány zůstaly až do okamžiku dobytí Drážďan spojeneckými vojsky. Rozhodnutím vedení továrny bylo odvézt tyto klenoty mimo území Německa. Automobily byly naloženy do krytých nákladních vozů a odvezeny do Kostnice ve švýcarském pohraničí s předpokladem uložení v neutrálním Švýcarsku. Vozy měl převzít Rudi Caracciola, který měl v té době již švýcarské státní občanství a bydlel v Luganu. Plán se však poněkud zadrhl a do celé záležitosti se vložily švýcarské soudy. Na základě washingtonské úmluvy byly automobily prohlášeny za válečnou kořist a následně konfiskovány. V roce 1946 se plánovala účast soukromníka Caraccioly v závodě Indy 500, švýcarské celní úřady však nepovolily vůz vyvézt. Švýcarský kompenzační úřad, který fungoval mimo jiné i jako správce německého majetku ve Švýcarsku, dostal Caracciolovu žádost o restituci. Počátkem roku 1951 však oznámil, že nabídne oba vozy do dražby. Dochované vozy se po dlouhých peripetiích dostaly až v roce 1995 do sbírek továrny Mercedes-Benz.

Galerie

Odkazy

Reference

Literatura NIXON, Chris: Racing Silver Arrows: Mercedes-Benz Vs. Auto Union, 1934–1939 (Závodní stříbrné šípy: Mercedes-Benz vs. Auto Union, 1934–1939), Transport Bookman Publication Ltd., 1997, 350 s. ISBN 9780851840550 SUGAHARA, Louis: Mercedes-Benz Grand Prix Race Cars 1934–1955, Fredericksburg, Mercedes-Benz Classique Car Library, 2005, 255 s. ISBN 9781933123004

Související články Alfred Neubauer Rudolf Caracciola Hermann Lang

Externí odkazy Mercedes W 165 na supercars.net Mercedes-Benz W165 na automedia.revsinstitute.org Mercedes-Benz Formula Racing Car W 165, Tripoli na bock-schroeder.com

W165 Kategorie:Závodní automobily Kategorie:Automobily vyráběné od roku 1938 Kategorie:Automobily vyráběné do roku 1939