Sovětské represe v Bělorusku, resp. v Běloruské sovětské socialistické republice, zahrnují období sovětského režimu od bolševické revoluce roku 1917 do Stalinovy smrti roku 1953. Zahrnují popravy, věznění, zabavování majetku tzv. „kulaků“ a nucené deportace. Počet obyvatel Běloruska se z předválečného stavu 9,2 milionů v důsledku válečných ztrát a 600 000 – 1,5 milionu obětí NKVD snížil do roku 1944 na 6,3 milionu.

Oběti Národní emancipaci Bělorusů, která probíhala ve 20. letech, ukončila roku 1929 komise, v jejímž čele stál Volodymyr Zatonsky (ten byl popraven během „velké čistky“ roku 1938). Její zpráva pro Stalina a odmítnutí předchozí „Bělorusizace“ stála na počátku politických represí v Bělorusku. Přestože Bělorusové představovali pouze 5 % všech obyvatel Sovětského svazu, podíl příslušníků její inteligence tvořil až jednu čtvrtinu z celkového počtu perzekvovaných.

Na přelomu 20. a 30. let byli vězni s tresty nad tři roky vězení automaticky posíláni do gulagu, protože překotná industrializace Sovětského svazu a „kolektivizace“ venkova vyžadovala množství levné pracovní síly. Odhaduje se, že do pracovních táborů bylo odesláno kolem 900 000 Bělorusů. V říjnu 1937 byla zahájena likvidační akce proti inteligenci pro členství v tzv. Unii za osvobození Běloruska. Ta ve skutečnosti neexistovala a posloužila OGPU pouze jako záminka represí. Akce trvala až do roku 1952 a zahrnovala nejprve deportace a končila popravami všech obviněných. V období Velké čistky od července 1937 do listopadu 1938 zatkla NKVD v Bělorusku více než 54 845 lidí, z nichž 27 391 popravila.

Po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov a sovětském záboru západu Běloruska v srpnu 1939 přijala 5. prosince 1939 Rada lidových komisařů SSSR usnesení o přesídlení vybraných kategorií občanů západního Běloruska do Kazachstánu a na Sibiř. Masové deportace se týkaly kněží, bývalých polských důstojníků, lesníků a rodin kulaků, kterým zabavila majetek. Deportace zasáhly 8 000 usedlostí a celkem 45 409 obyvatel.

Celkový počet obětí komunistického režimu v Bělorusku se odhaduje na 600 000 až 1,5 milionu. Přesné počty nelze určit, protože archivy KGB nebyly nikdy odtajněny. Historik Kušner uvádí celkem 358 686 odsouzených k trestu smrti.Kushner, V. F., 2005, s. 370 Kromě zhruba 250 000 vězňů odsouzených během rychlých mimosoudních procesů bylo deportováno kolem 250 000 vesnických rodin tzv. kulaků.

Represemi byla nejvíce zasažena běloruská inteligence. Leanid Marakou uvádí, že v Bělorusku NKVD zastřelila nebo uvěznila v gulagu 90 % spisovatelů (přes 500), 100 % kněží (3 000), každého třetího učitele (4 000), dále ekonomy, inženýry a téměř všechny ředitele podniků (kolem 5 000). Během Velké čistky v letech 1936–1938 dostaly pravomoci udílet trest smrti nebo věznění 8–10 let v gulagu mimosoudní orgány – tzv. trojky nebo dvojky, složené z člena NKVD, komunistického funkcionáře a prokurátora.

Na počátku Druhé světové války byly věznice v Minsku přeplněny politickými vězni (kromě běloruských vlastenců též Poláky a Litevci z anektovaných území). 24. června 1941, dva dny po vpádu německých vojsk do Sovětského svazu, vydal Berija rozkaz k masové likvidaci politických vězňů na ohrožených územích. V Minsku panoval chaos, protože železnici ničila Luftwaffe už od 22. června a německá armáda město obsadila šestý den po zahájení invaze. Část vězňů byla popravena na místě a ostatní byli hnáni pěšky. K pochodu smrti se kromě 6–8 tisíc vězňů z Minsku připojili vězni z dalších věznic. U města Igumen (Červeň) bylo popraveno 600–700 vězňů a dalších 400 v blízkém lese. Lékaři Nejvíce postiženou profesí byli lékaři, kteří byli po stovkách vězněni, mučeni, popravováni a odesíláni do gulagu. Podle Leanida Marakou bylo v Sovětském svazu zasaženo perzekucemi lékařů nejvíce právě Bělorusko. Zároveň s nimi byli postiženi pacienti a nově narozené děti. Ve 30. letech zdravotnický systém v Bělorusku praktiky zkolaboval, protože kromě lékařů chyběly i sestry nebo paramedici. V některých regionech stoupla dětská úmrtnost kvůli nedostatku lékařů o 30–60 %. V Mogilevu se na celkovém počtu úmrtí podílely z poloviny děti do 4 let. Vědci a další profese Během Velké čistky bylo v říjnu 1937 popraveno více než 130 příslušníků běloruské inteligence, včetně rektorů Běloruské státní univerzity. Byla prakticky zničena celá generace běloruských historiků, 32 popraveno, jejich díla odstraněna z knihoven. Podle stranických direktiv začala historie Běloruska s bolševickou revolucí roku 1917 a Bělorusové přestali být považováni za samostatný národ. Spisovatelé Z celkem 540–570 spisovatelů, činných v Bělorusku ve 20.–30. letech, bylo kolem 80 % postiženo represemi a další byli nuceni emigrovat. Spisovatelé Běloruska tvořili jednu čtvrtinu všech spisovatelů Sovětského svazu, na které dolehly represe. V tomto počtu jsou zahrnuti také novináři, básníci a autoři divadelních her nebo autor první moderní běloruské gramatiky a pravopisu Branislav Taraškievič. Zatýkání a popravy proběhly ve 4 vlnách v letech 1934–1939, následované další vlnou roku 1944. Jen v noci z 29. na 30. října 1937 popravila NKVD 140 intelektuálů, včetně 22 básníků a spisovatelů. Je známa jako „Noc popravených básníků“.

V Bělorusku je celkem asi 120 míst, kde NKVD prováděla popravy, z toho 20 přímo v Minsku.

Památníky teroru NKVD Budova KGB v Minsku (Amerikánka) Původně vazební věznice, roku 1937 i místo poprav 130 zatčených. Budova byla po válce rekonstruována a slouží běloruské KGB k věznění oponentů Lukašenkova režimu. Kurapaty (pohřebiště až 250 000 obětí) Chajsy (Vitebská oblast) Toto místo masových poprav bylo odkryto až roku 2014. Běloruský režim pohřbil mrtvé na jiném místě a označil je jako oběti války. Způsob popravy kulkou do týla i svědectví místních pamětníků roku 1938 dosvědčuje, že vraždy má na svědomí NKVD.Syarzhuk Serabro, A search battalion found evidence of NKVD executions in a forest near Hays, People's News of Vitsebsk, 8.9.2017 Orša (Vitebská oblast) V Orše měla NKVD věznici, kde popravila 1874 lidí. Jejich osudy zpracoval historik Dmitry Drozd.Дмитрий Михайлович Дрозд, Место расстрела: Орша, 475 s., Белорусский документационный центр, Вильнюс 2018, ISBN 978-609-95926-3-3 Park Čeljuskincev Park byl až do začátku války spravovaný tajnou ruskou policií OGPU (Объединённое государственное политическое управление). V letech 1937–1941 a v době ústupu sovětské armády z Minsku zde byli popravováni vězni z minské věznice NKVD. Je zde pohřbeno také asi 10 000 vojáků a civilistů z doby druhé světové války. Lošickij Jar Podle odhadů zde NKVD zavraždila kolem 10 000 lidí. V 80. letech, když se o toto místo začala zajímat veřejnost, zde byly postaveny garáže, aby nebylo možné oběti exhumovat. Minská observatoř Observatoř je postavena na místě starého hřbitova, který zde existoval až do 90. let. Za sovětského režimu ve 20. a 30. letech byli na hřbitově popravováni lidé. Stanice metra „Uručje“ Stanice je v místě starého hřbitova, kde ve 20.–30. letech důstojníci NKVD konali masové popravy. Červeň Ve městě (do roku 1923 známém jako Igumen) bylo tranzitní vězení NKVD. Při ústupu Rudé armády bylo 26. června 1941 zastřeleno asi 700 tamních vězňů (Bělorusů, Poláků a Litevců, tzv. Červeňský masakr) v lese poblíž vesnice Cegielnia. Místo, kde je pohřbeno kolem 5 000 obětí staliského teroru, bylo objeveno až koncem 80. let a od roku 1991 je pořádán každoroční pietní pochod „Igumenská cesta“ (Ігуменскі шлях). Dača Lavrentije Canova Lavrentij Fomič Canov byl blízkým přítelem Lavrentije Beriji a v Bělorusku vykonával neomezenou moc jako velitel NKVD po 14 let. Na chatě zneužíval mladé dívky, které pro něj unášela jeho garda. Jeho chata byla také místem brutální vraždy rusko-židovského režiséra Solomona Michoelse a jeho přítele. Roku 1953 ho Berija za vraždu udal a Canov ve vězení Butyrka údajně spáchal sebevraždu. Masjukovščina Masjukovščina (nyní Minská aréna) bylo původně místo poprav NKVD, za války německý koncentrační tábor a místo masových poprav Židů,Murder Story of Minsk Jews in Masyukovshchina, Yad Vashem po válce koncentrační tábor pro německé zajatce. Hroby zde tvoří několik vrstev těl. Minské kino Aurora Kino stojí na místě, kde ministr železnic Lazar Kaganovič nechal popravit a pohřbít železniční dělníky, kteří odmítli vypravit vlaky s odsouzenými do sibiřských lágrů sítě Gulag. Kaganovič nechával popravit i výpravčí nebo posádky vlaků pouze za zpoždění. Trostěnec Jde o německý koncentrační tábor, kde bylo zabito nejvíce vězňů na území SSSR a byl čtvrtým největším vyhlazovacím táborem vůbec. Před válkou operovala na stejném místě NKVD, která na kvapném ústupu zmasakrovala tamní vězně.

Připomínky represí Pohřebiště obětí NKVD Kurapaty objevil archeolog Zjanon Pazňak. Jeho článek s titulem Kurapaty – cesta smrti, publikovaný 16. září 1988 v časopisu Literatura a umění, koloval v tisících kopií a stal se nejvýznamnější historickou publikací 20. století v Bělorusku. Běloruská opozice od roku 1988 pořádá pochod „dziady“ k pohřebišti stalinských obětí Kurapaty.

Běloruská Křesťansko-demokratická strana každoročně připomíná Noc zavražděných básníků 29.–30. října. Roku 2007 spustila projekt „Пакаянне“ (Pokání), kde shromažďuje výpovědi a vzpomínky bývalých vězňů gulagu a zároveň sbírá finanční prostředky na jejich podporu.

Roku 2014 byla založena webová stránka Virtual Museum of Soviet Repression in Belarus, jako nekomerční projekt orální historie běloruských historiků. Podařilo se jim shromáždit 30 000 záznamů a stránka umožňuje i vyhledávání podle jmen pro případné příbuzné uvězněných a popravených.

Odkazy Reference

Literatura Leanid Marakou, "Repressed Belarusian literary men. Encyclopaedic dictionary in two volumes. Volume I". Minsk, 2002 ("Рэпрэсаваныя беларускія літаратары. Энцыклапедычны даведнік у 2 тамах. Т. 1". Мн., 2002) Leanid Marakou, "Repressed literary men, scientists, educators, public and cultural figures of Belarus, 1794–1991. Encyclopaedic dictionary in 10 volumes (15 books), Smolensk, Minsk 2003–2005 Leanid Marakou, "Repressed Orthodox clergymen and priests of Belarus, 1917–1967. Encyclopaedic dictionary in two volumes. Volume II". Minsk, 2007 ("Рэпрэсаваныя праваслаўныя свяшчэнна- і царкоўнаслужыцелі Беларусі, 1917–1967. Энцыклапедычны даведнік у 2-х тамах. Т. 2". Мinsk 2007 Leanid Marakou, "Victims and executioners. A reference book". Minsk, 2007 ("Ахвяры і карнікі. Даведнік". Мн., 2007) V. F. Kushner. Public and political life in the BSSR in the 1920s—1930s. // History of Belarus (in the context of world civilizations). Textbook / V. I. Golubovich, Z. V. Shybeka, D. M. Cherkasov, etc.; Edited by V. I. Golubovich and Yu. M. Bokhan. — Mn.: Ecoperspective, 2005 Грахоўскі С. «Так погибали поэты»/Выбраныя творы. Мн.: Кнігазбор, 2007, ISBN 985-6824-59-1 Horne, Cynthia M.; Stan, Lavinia, eds., Transitional Justice and the Former Soviet Union: Reviewing the Past, Looking Toward the Future. Cambridge University Press 2018, pp. 125, 131, 405. ISBN 978-1108195829.

Externí odkazy VIRTUAL MUSEUM OF SOVIET REPRESSIONS IN BELARUS: PENAL AUTHORITIES Igor Kuznetsov. REPRESSIONS AGAINST THE BELARUSIAN INTELLIGENCE AND PEASANTRY IN THE 1930S—1940S

Kategorie:Velká čistka Kategorie:Masakry v Bělorusku Kategorie:Dějiny Běloruska 20. století