Střetnutí 11.–12. prosince 1917 byla německá námořní operace v Severním moři provedená proti konvojům plujícím po Skandinávské konvojové trase z Norska do města Lerwick (/ˈlɛrɪk/, Lerrick) odehrávající se v Shetlandech za první světové války. Nákladní lodě naložené uhlím v přístavu Immingham ležícího na estuáru Humber pluly v konvojích po chráněné pobřežní plavební trase podél východního pobřeží anglie a skotska do Lerwicku (města ležícího v Shetlandech). Zde byly znovu utvořeny v konvoje a odplouvaly do neutrálních zemí skandinávie spolu s loďmi vezoucí kusový náklad.

Druhá torpédoborcová flotila Kaiserliche Marine (německého Císařského námořnictva), která byla vybavena největšími a nejnovějšími torpédoborci (v té době v Kaiserliche Marine nazývány Großes Torpedoboot (velké torpédové čluny)), zaútočila na britskou Skandinávskou konvojovou trasu ve dvou místech. 3. půlflotila u Norského pobřeží potopila konvoj sestávající z šesti lodí (a dalších šesti eskortujících lodí, z nichž dvě byly torpédoborce a čtyři traulery). 4. půlflotila byla méně úspěšná: potopila jednu nákladní loď, druhou těžce poškodila a zaútočila na další čtyři traulery).

Kontext

Neutrální lodní doprava Německá ponorková kampaň způsobila neutrální lodní dopravě vážné škody, ale britské protiopatření v Severním moři omezily ztráty skandinávských obchodních lodí. Britské lodě byly ale potápěné dále stejnou rychlostí a v posledních třech měsících roku 1916 proběhlo za účelem nahrazování ztrát o celkovém výtlaku 618 000 BRT vystavěny lodě s celkovým výtlakem pouze 220 000 BRT. V prvních třech měsících roku 1917 byl celkový výtlak ztrát 912 000 BRT a náhrad 326 000 BRT. mimořádně lodní doprava byla důležitým doplňkem té britské, ale v posledních třech měsících 1916 byl celkový výtlak nebritských ztrát obchodních lodí 1 159 000 BRT (nepočítaje ztráty centrálních mocností) a v následujících třech měsících byl celkový výtlak ztrát 1 619 000 BRT a náhrad 587 000 BRT (přičemž většina náhrad byla postavena v USA). Britské lodě byly za účelem obrany vybavovány děly, často ve formě děla ráže 4,7 palců s osádkou z vojenského námořnictva. Lodě neutrálních mocností se kompromitovat výzbrojí svůj status plavidla, které není účastníkem bojů, což je činilo zranitelnější nežli britské lodě.

Norsko V únoru 1917 se britská vláda pokusila zjistit podporu vlád několika neutrálních států pro britské odkoupení jejich obchodních loďstev, ale tento nápad nikdy nedospěl k úspěšné realizaci. Při vyjednávání s norskou vládou o obnovení dovozu uhlí Británie Norsko tak zoufale potřebovalo uhlí, že nabídlo svoje obchodní loďstvo, avšak za podmínky, že by se to dalo provést bez německé odvety. Tento koncept byl pro Nory o to více lákavý, že Britové měli schopnost jejich lodě jednoduše rekvírovat bez příslibu dovozu zásob do Norska. V červenci 1917 se zhruba 300 000 zúčastnilo demonstrace proti zvyšujícím se cenám jídla (asi 40 000 z nich v hlavním městě, dnešním Oslu, v té době známém jako Kristiania).

Norský předseda vlády Gunnar Knudson zastával názor, že další nedostatek uhlí by způsobil masovou nezaměstnanost, společenské nepokoje a možná i revoluci. Bylo navrhnuto, že spíše nežli své obchodní loďstvo prodat by ho Norové pronajali a že by na trasách s nejvyššími ztráty byly použity ozbrojené britské lodě. Norges Rederiforbund (Norská asociace vlastníků lodí) souhlasila se smlouvou, zvanou “Tonnage agreement”, ve které dovoz uhlí do Norska zajišťovalo britské pronajmutí a rekvizice lodí Rederiforbund. Souhlas Norské vlády byl schován tím, že smlouva byla uzavřena Rederiforbundem a ministerstvem lodní dopravy. Britové získali 130 nákladních lodí o celkovém výtlaku 200 000 BRT a Norsko 250 000 dlouhých tun (254 000 000 kg) uhlí za měsíc.

Skandinávský konvoj V dubnu 1917 začali Britové převážet uhlí z estuáru Humber do Lerwicku na Shetlandech a poté Severním mořem do Norska. Trasa byla od podzimu 1914 odminovávána šesti minolovnými trawlery. Splnění měsíční kvóty 250 000 dlouhých tun (254 000 000 kg) uhlí za měsíc si vyžádalo každodenní konvoje, většina z nich sestavena z neutrálních skandinávských lodí s ochrannou clonou skládající se zpravidla z několika ozbrojených trawlerů a dvou torpédoborců (branných ze skupiny osmi torpédoborců vyčleněných z Grand Fleet). K 1. červenci 1917 bylo úspěšně provedeno 351 plaveb z Lerwicku do Norska a 385 plaveb opačným směrem, průměrně 368 cest tam a zpět za měsíc, za cenu ztráty 20 lodí. V červenci bylo útoky SM U-67, SM U-60, SM U-94, SM U-52 a SM UC-55 potopeno 10 lodí z 454 lodí neboli 2,2% ztráty. Lodě ochranné clony provedly 7 útoků hlubinnými náložemi, žádné z nich úspěšně a torpédoborec HMS Itchen byl torpédován zatímco eskortoval lodě vezoucí uhlí do Lerwicku. Kvůli předpokladu zvýšení obtížnosti ochraňování konvojů na podzim, v zimě a v létě bylo do estuáru Humber převeleno několik křižníků. Skandinávské konvoje byly značným úspěchem, ale musely plout vodami, ve kterých byly zranitelné vůči německým povrchovým plavidlům. To, že zpáteční cesta začínala v přístavu Bergen v Norsku, kde němci byli schopni pozorovat vyplutí a využití neutrálních lodí znamenalo, že pro Brity nebylo možné udržovat informace o konvojích tajné. V listopadu nebyly dodávky ani poloviční vůči kvótě, kvůli čemuž byla Admiralita méně ochotná povolit zpoždění konvojů.

Bitva u Lerwicku Hlavní Stránka: Bitva u Lerwicku 17 října 1917 zaútočily na skandinávský konvoj 2 německé křižníky a potopily 9 nákladních lodí a 2 torpédoborce. Admiralita odložila vyplutí konvoje, který měl vyplout 18. října a britské námořnictvo se neúspěšně pokusilo německé lodě odchytit. náhled| náhled| Velitel německého Širokomořského loďstva, Admirál Reinhard Scheer, byl s výsledkem Bitvy u Lerwicku spokojen, a tak, poté co se potvrdilo, že Skandinávské konvoje nadále plují stejnou trasou, nařídil provedení druhé operace. Tato operace byla výrazně komplikovanější, s útoky na dvou místech na konvojové trase. Operaci měla na starost 2. (torpédoborcová) flotila (Kommodore Paul Heinrich) s největšími a nejrychlejšími torpédoborci v širokomořském loďstvu, skládající se z třetí půlflotily  (Korvettenkapitän Hans Kolbe) skládající se z torpédových člunů třídy G 101 G101, G103, G104 [každá vyzbrojena čtyřmi 105mm (4,1palcovými) děly a šesti torpédomety a schopná rychlosti 33 Kt (61 km/h; 38 mph)] a torpédoborce třídy B 97 [se stejnou výzbrojí jako torpédové čluny, ale s maximální rychlostí 36 Kt (67 km/h; 41 mph) a čtvrté půlflotily, která měla obdobné složení.

Třetí půlflotila (Hans Kolbe) měla přikázáno zaútočit na lodní dopravu u východního konce trasy mezi Lerwickem a Bergenem a čtvrtá půlflotila (Heinrich) v konvojové trase u britského východního pobřeží. 2. (torpédoborcová) flotila byla chráněna lehkým křižníkem SMS Emden, který čekal severovýchodně od Doggerské lavice, kde se půlflotily oddělily a zastával roli bezdrátové retranslační stanice. Útočná síla vyrazila brzy ráno 11. prosince rychlostí 19 Kt (22 mph; 35 km/h) a v 16:00 se půlflotily oddělily, 3. pokračovala na sever a 4. směrem k bodu na anglickém pobřeží 25 námořních mil (29 mil; 46 km) severně od Newcastlu.

Změny Skandinávských konvojů náhled| Po bitvě u Lerwicku se 22. října konala konference v Admiralitě, na níž 5. listopadu Beatty a jeho štáb předložili návrhy na pozměnění systému Skandinávských konvojů. Když byl navržen původní systém konvojů, byli velitelé hlídkových oblastí východního pobřeží pozváni k vyjádření a několik z nich poznamenalo, že systém nelze dlouho utajovat. Jeden důstojník předpověděl, že bude nutné přijmout opatření k ochraně konvojů před hladinovými loděmi i ponorkami; úspěch systému konvojů od té doby dal Britům falešný pocit bezpečnosti.

Trvalé rozkazy se nezmiňovaly o taktice při útoku hladinových lodí a kapitáni torpédoborců tuto možnost nikdy neprojednávali. Bitva u Lerwicku ukázala, že doprovod konvojů nebyl dostatečný k odrazení útoku hladinových lodí. V Rosythu se konala schůzka, na které bylo doporučeno, aby konvoje vyplouvaly z doků Methil na severním břehu Firth of Forth, které byly lépe vybaveny než Lerwick a blíže švédským a dánským obchodním cestám. Konvoje do Methilu by měly být vypravovány denně, ale plavby do Skandinávie by byly omezeny na jednu každé tři dny. Přesun na jih by přiblížil konvoje k německým základnám, na ochranu proti nimž by měly být konvoje integrovány do atlantického systému konvojů, a získat ochranu křižníků. Další skandinávský konvoj vyplul z Norska do Lerwicku 20. října.

Britské plavby, 10.–11. prosince vlevo|náhled| Dne 10. prosince ve 14:00 vyplul z Lerwicku konvoj směřující na jih, složen převážně z uhelných lodí, do Imminghamu na břehu estuáru Humber v doprovodu torpédoborců HMS Ouse a Garry. Z Lerwicku také vyplul konvoj s všeobecným složením nákladních lodí směřující na jih do přístavů na východním pobřeží, v doprovodu torpédoborců HMS Rother a Moy. Dne 11. prosince vyplul z Lerwicku každodenní skandinávský konvoj složený z norských lodí Bollsta a Kong Magnus, švédských lodí Torleif a Bothnia, dánské lodi Maracaibo a britské lodi Cordova s plánovaným dosažením majáku Marstein (Marstein fyrstasjon) poblíž Bergenu kolem poledne 12. prosince. Konvoj doprovázely torpédoborce HMS Pellew (nadporučík J. R. C. Cavendish), Partridge (nadporučík R. H. Ransome) a trawlery admirality HMT Livingstone, Commander Fullerton, Lord Alverstone and Tokio.

Skandinávský konvoj se měl setkat dvakrát, prvně 15 námořních mil (17 mil; 28 km) jižně od Lerwicku a druhé 25 námořních mil (29 mil; 46 km) jihozápadně od Bjørnafjordenu, průplavu vedoucího do Bergenu. Krycí síly pancéřových křižníků HMS Shannon a Minotaur (velí kapitán Vincent Molteno ze Shannonu) z 2. eskadry křižníků se čtyřmi torpédoborci vypluly ze Scapa Flow ve 22:00 dne 11. prosince. Krycí síly měly sledovat trasu Skandinávského konvoje, setkat se s konvojem směřujícím na západ z Norska následující ráno (12. prosince) a poté plout na východ po trase konvoje, aby chránily konvoj směřující na východ na cestě z Lerwicku. 3. eskadra lehkých křižníků (HMS Chatham, Yarmouth a Birkenhead, kapitán SNO Louis Woollcombe) se čtyřmi torpédoborci vyplula v 17:15 aby byla 30 námořních mil (35 mil; 56 km) od Jærenu v Norsku do 8:30 ráno 12. prosince, aby prohledala oblast směrem na jih podél západní strany Skagerraku k Bovbjerg Fyr (maják Bovbjerg) v Dánsku. Eskadra se měla vrátit v noci.

Střetnutí

3. půlflotila náhled| Čím dále se 3. půlflotila plavila na sever, tím horší bylo počasí. Do 21:00 se objevilo silné vlnobití a vála z jihu vichřice a 12. prosince ve 3:00 musel Kolbe kvůli bouři snížit rychlost. Kolbe změnil kurz na Utsiru u norského pobřeží, aby lépe zjistil svou polohu a mohl pátrat po konvoji, o kterém se vědělo, že vyplul z města Drammen v jihovýchodním Norsku. Utsira byla spatřena v 6:00, kdy se počasí mírně zlepšilo a Kolbe se znovu otočil na sever, jen aby byl kvůli počasí donucen zpomalit na 9 uzlů (10 mph; 17 km/h) a poté se v 10:00 otočit na jih. Kolbe se měl v úmyslu pohybovat se z dohledu pevniny až do setmění a poté se přiblížit a hledat obchodní lodě. Jeden z torpédoborců utrpěl problémy s motorem a Kolbe se rozhodl omezit rychlost půlflotily na 25 uzlů (29 mph; 46 km/h), než aby torpédoborec poslal zpět sám.