Evropská nová pravice je označení myšlenkového proudu krajní pravice, který se zrodil koncem šedesátých let 20. století ve Francii. Ústřední osobou byl filosof a novinář Alain de Benoist a jeho hnutí Nouvelle Droite. Hlavní myšlenkou tohoto hnutí je antistrukturální vzepření se modernitě a postmodernitě. Jde spíše o volně spojené jednotlivé osobnosti a hnutí, které propojuje snaha změnit sdílený evropský světonázor. Jde o odlišný myšlenkový proud než je anglofonní nová pravice, která více podporuje kapitalismus.
Osobnosti evropské nové pravice spojuje kritika liberalismu, individualismu, rovnostářství a moderního národního státu. Místo toho prosazují komunitarismus v podobě etnopluralismu (ale v opozici k multikulturalismu). Místo okamžitých volebních zisků se spíše zaměřují na dosažení dlouhodobé kulturní hegemonie, která zajistí proniknutí jejich hodnot do evropské společnosti.
Evropská nová pravice ovlivnila pozdější identitární hnutí i část scény alternativní pravice.
Historie Evropská nová pravice se vyvinula z francouzského hnutí Nouvelle Droite spojeného s etnonacionalistickým think tankem GRECE (Groupement de Recherche et d'Études pour la Civilisation Européenne). Ten v roce 1968 založili Alain de Benoist a Dominique Venner. Původně francouzský směr se brzy rozšířil po celé Evropě a proměnil se v síť stejně smýšlejících myslitelů a hnutí. Mezi ně například patří Neue Rechte v Německu (například Henning Eichberg nebo Armin Mohler), New Right ve Spojeném království (například Jonathan Bowden nebo Troy Southgate), Nieuw Rechts v Nizozemsku (například Michiel Smit), Forza Nuova v Itálii (například Roberto Fiore a Massimo Morsello) nebo Noua Dreaptă v Rumunsku.
Evropská nová pravice v průběhu své existence procházela ideovým vývojem. Poslední pokus o sjednocující doktrínu představoval manifest The New Right in the year 2000. Její jádro tvoří kritika liberalismu, individualismu a komodifikace světa, odmítnutí rovnostářství i národního státu a důraz na organické, komunitární pojetí společnosti. Hnutí prosazuje „právo na odlišnost“, podporu zakořeněných kolektivních identit a federalistické uspořádání založené na subsidiaritě. V mezinárodní politice upřednostňuje multipolární svět s autonomní Evropou, nezávislou na dominanci Spojených států. Termín „nová pravice“ bývá někdy zaměňován s jinými proudy (například alternativní pravice), které sdílejí důraz na nacionalismus a kritiku rovnostářství.
Podle Jeana-Yvese Camuse a Nicolase Lebourga je ústředním motivem hnutí odpor proti „vymazávání kulturních identit“, připisovanému univerzalismu lidských práv a standardizaci společnosti. Alain de Benoist kritizuje „ideologii stejnosti“, jež podle něj vede k zaměnitelnosti lidí i kultur, zatímco Tomislav Sunić zdůrazňuje pluralitu dějinných cyklů inspirovanou Oswaldem Spenglerem. Evropská nová pravice chápe současný Západ jako přechodné období („interregnum“) před vznikem nové éry založené na „palingenetickém“ obnovení společnosti, často symbolicky ukotveném v mytickém minulém dědictví (zlatý věk) a konceptech jako archeofuturismus (viz Guillaume Faye). Radikálnější proudy zdůrazňují rasu a etnicitu jako klíčové prvky identity, což vedlo i k výzvám k etnickým konfliktům a revolučním změnám.
Odkazy Reference
Související články Konzervatismus Nová pravice Krajní pravice
Kategorie:Ideologie Kategorie:Politická filozofie Kategorie:Krajní pravice