Lorentz–FitzGeraldova kontrakční hypotéza je historická hypotéza z konce 19. století, podle níž se délka tělesa ve směru jeho pohybu zkracuje vzhledem k hypotetickému éteru. Byla navržena jako vysvětlení nulového výsledku Michelsonova–Morleyova experimentu.
Hypotézu nezávisle formulovali George Francis FitzGerald a Hendrik Lorentz. Předpokládala, že tělesa pohybující se vůči éteru jsou ve směru pohybu zkrácena o faktor γ a že hodiny pohybující se vůči éteru jdou pomaleji o tentýž faktor. Faktor γ je Lorentzův faktor.
Tato hypotéza byla později nahrazena speciální teorií relativity, formulovanou Albertem Einsteinem v roce 1905. V jejím rámci se zkrácení délek neinterpretuje jako fyzikální deformace způsobená pohybem v éteru, ale jako důsledek struktury prostoru a času.
Reference
Kategorie:Speciální teorie relativity