Kostel svatého Louventa ( ) je římskokatolický gotický kostel, který se nachází ve francouzské obci Rembercourt-Sommaisne v departementu Meuse v regionu Grand Est (dříve Lotrinsko).
Historie Přítomnost takto rozlehlého kostela v malé vesnici může být překvapivá. Důvodem je skutečnost, že ve středověku byl kostel významným poutním místem zasvěceným svatému Louventovi. Podle historičky Marie-Claire Burnand mělo město před morovou epidemií v roce 1635 přibližně 3100 obyvatel, což bylo v té době více než populace Nancy. Právě tento rok však znamenal počátek úpadku, který se následně prohloubil během třicetileté války.
V obci od roku 1447 působil klášter františkánů a od roku 1499 zde fungoval také špitál (Hôtel-Dieu) s kostelem svaté Maří Magdaleny.
V roce 1840 byl kostel zapsán na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.
Historické prameny
O výstavbě kostela se dochovalo jen málo dobových textů. Kronika Philippa de Vigneulles uvádí, že kostel byl dokončen v roce 1500, tedy ve stejné době jako opatský kostel Saint-Michel de Saint-Mihiel. Zdá se tedy, že stavba vznikla díky mecenášství Reného II. Lotrinského, který byl vévodou z Baru a Lotrinska. Architektonický styl naopak nepotvrzuje hypotézu Camilla-Paula Joignona, který ve své práci z roku 1938 připisoval stavbu kardinálu Ludvík I. z Baru (vévodovi z Baru v letech 1415–1419).
Existuje také kodex z 18. století, který sloužil farním kostelníkům (marguilliers) jako rejstřík a kopiář. Tento dokument obsahuje kopie zakládacích listin několika kaplí: Kaple Panny Marie Bolestné (Notre-Dame-de-Pitié): založena roku 1499 obchodníkem Colinem Drigetem a jeho ženou Jeanne. Text uvádí, že nechali postavit dvě kaple, z nichž jedna přiléhá k lodi kostela poblíž portálu. Kaple svatého Michala: v 18. století byl nalezen doklad o vysvěcení jejího oltáře datovaný rokem 1510. Kaple svatého Mikuláše: založena 16. září 1521 farářem Nicolasem Errardem. Kaple svaté Barbory: založena 18. května 1624 zástupci kanovníka Sylvaina Godeta. Kaple Božího hrobu (du Sépulcre): založena v roce 1511 nebo 1520 Florentinem Lasnierem. Kaple svatého Šebestiána a svatého Eligia: musely existovat již před rokem 1526, kdy je zmiňována donace relikvií. Dokument z roku 1511 uvádí, že pomocný biskup z Toulu vysvětil oltář sv. Michala sousedící s oltářem sv. Huberta.
Vzhledem k rozsáhlým úpravám interiéru v 18. století není přesné umístění většiny kaplí známo. Výjimkou je kaple Panny Marie Bolestné, která se vždy nacházela na jižní straně pátého klenebního pole. Nápis na náhrobní desce jejího zakladatele zdokumentoval v roce 1845 architekt Oudet.
Při absenci přímých textových pramenů o stavbě se historie budovy rekonstruuje na základě dějin vévodství Bar a architektonického stylu.
Dějiny oblasti Barrois Na počátku 15. století bylo panství Rembercourt rozděleno na dvě přibližně stejné části mezi Jana z Ornes a Jana ze Saulx. Jan ze Saulx však svou část kolem roku 1453 prodal Renému I. Dobrému.
Vévodství Bar i Lotrinsko čelila v tomto období útokům Burgundska, které ustaly až po smrti Karla Smělého v bitvě u Nancy. Již od roku 1473 se tzv. francouzské lenní Barrois (Barrois mouvant) nacházelo pod ochranou francouzských králů. Městem v průběhu 15. století (zejména v letech 1420, 1430 a v období 1437–1497) opakovaně procházely oddíly potulných žoldnéřů.
V roce 1567 bylo město dobyto protestantskými vojsky prince z Condé.
Architektura Stylistický rozbor naznačuje, že výstavba postupovala směrem od východu k západu. Nejstaršími částmi kostela jsou transept a poslední dvě klenební pole hlavní lodi (4. a 5. pole).
Okenní otvory v transeptu se podobají oknům v kolegiátním kostele svatého Petra v Bar-le-Duc (dnešní kostel svatého Štěpána), jehož transept byl dokončen po roce 1476. Lze tedy předpokládat, že první etapa výstavby v Rembercourtu začala po roce 1480.
Druhé a třetí klenební pole kostelní lodi byla pravděpodobně dokončena před rokem 1510. První pole a boční kaple byly realizovány v letech 1510–1520.
Západní průčelí
Na západním průčelí lze rozlišit dva výrazné styly: starší fázi odpovídající plaménkové gotice a mladší fázi patřící již k rané renesanci. Tato změna stylu je dobře patrná na opěrných pilířích v přechodu mezi první a druhou úrovní. Dekorativní prvky v podobě bust se shodují s výzdobou kostela v Marats, datovaného do roku 1554. Z toho lze vyvodit, že zadní stěna předsíně s hlavním portálem pochází z 20. let 16. století.
V druhé úrovni průčelí, nad hlavním portálem, se nachází velký okulus (původně rozetové okno), který prosvětluje hlavní loď. Exteriérová fasáda sálu nad středovou předsíní byla upravena v renesančním stylu až v 19. století. Typ oblouku hlavního portálu odpovídá průčelí kolegiátního kostela v Bar-le-Duc z let 1513–1520, zatímco styl rozety ji řadí do období 1520–1530. Na průčelí se původně nacházely erby Filipy z Geldern a lotrinského vévody (Reného nebo Antona). Tato rozeta byla původně viditelná přímo nad terasou předsíně.
Renesanční vlys a projekt věží
Předpokládá se, že současné průčelí vzniklo až po úpravě původního záměru, který počítal se zdí v úrovni hlavního portálu. Původní projekt architekta předpokládal výstavbu tzv. dvouvěžového průčelí (façade harmonique), kde měly vstup do kostela rámovat dvě věže.
Z osmi stávajících opěrných pilířů byly nejprve vybudovány čtyři v linii západního průčelí. Zbylé čtyři (po stranách) byly přidány dodatečně, aby zajistily stabilitu věží po změně projektu. V této fázi vznikl také vlys ve druhé úrovni; jeho styl je již renesanční, avšak stále nese stopy doznívající gotiky. Výzdoba vykazuje podobnost s jižním portálem kostela v Auxon z roku 1537. Výstavba severní věže sice pokračovala, ale celý ambiciózní projekt definitivně zastavilo vyplenění kostela protestanty v roce 1567.
Restaurace a opravy
V roce 1839 vypracoval Joseph-Théodore Oudet zprávu, která vedla k zařazení kostela na seznam historických památek v roce 1840. Roku 1843 požádala Komise pro historické památky architekta Émila Boeswillwalda o vypracování rozpočtu na celkovou rekonstrukci, která následně proběhla v letech 1843–1845. Další stavební úpravy byly realizovány mezi lety 1895 a 1901.
Během první světové války utrpěl kostel vážné škody v důsledku bojů u Vaux-Marie. V roce 1915 byl kostel pouze provizorně zastřešen. Architekt André Ventre předložil v roce 1917 plán na obnovu budovy, ale práce se vlekly. V roce 1927 si obecní rada s podporou Raymonda Poincarého stěžovala na neutěšený stav památky u ministerstva krásných umění. Rekonstrukce byla nakonec dokončena až v roce 1934. O rok později byla instalována moderní vitrážová okna.
V roce 1988 bylo nahlášeno zatékání do střechy, které vedlo ke zničení památkově chráněné sochy svatého Antonína.
Rozměry kostela Celková délka: 56 m Šířka hlavní lodi: 8 m Celková šířka (včetně kaplí): 28 m Výška klenby: 18 m
Literatura Marie-Claire Burnand, La Lorraine gothique, s. 272-278, Picard éditeur, Paris, 1989 (ISBN 2-7084-0385-0) Georges Fréchet, Rembercourt. L'église Saint-Louvent, dans Congrès archéologique de France. 149e session. Les Trois-Évêchés et l'ancien duché de Bar. 1991, s. 273-291, Société française d'archéologie, Paris, 1995 Camille-Paul Joignon, Rembercourt-aux-Pots (Meuse), son insigne église, Nancy, 1956 Y. Varinot, Rembercourt-aux-Pots (Meuse), son église, Colmar, 1969
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Historické památky v Grand Est Kategorie:Vzniklo v 15. století Kategorie:Stavby v departementu Meuse Rembercourt-aux-Pots Kategorie:Gotické stavby v Grand Est