Bazilika Notre-Dame-d'Espérance je římskokatolický chrám nalézající se ve francouzském městě Charleville-Mézières v departementu Ardensko v regionu Grand Est. Čestný titul basilica minor jí v roce 1946 udělil papež Pius XII. Základní kámen gotického kostela byl položen v roce 1499. Interiér stavby prosvětluje unikátní soubor moderních vitráží, které v letech 1954–1979 vznikly podle návrhů malíře Reného Dürrbacha. Své jméno, které v překladu znamená Panna Maria Naděje, získal kostel na počátku 19. století. Tehdy do něj byla přenesena soška Černé Madony, původně uctívaná v nedaleké kapli. Od 18. října 1910 je bazilika zapsána na seznamu historických památek francouzského ministerstva kultury.

Historie baziliky Nejstarší zmínka o chrámu pochází z roku 1156, kdy zde vznikla hradní kaple. V roce 1267 ji nahradil první farní kostel.

Kardinál Guillaume Briçonnet udělil 27. května 1498 tehdejšímu faráři v Mézières Jeanu Civellimu odpustky pro všechny, kteří finančně přispějí na přestavbu kostela, který již kapacitně nedostačoval. Výstavba současné budovy byla zahájena položením základního kamene 25. dubna 1499. Původní kostel byl strháván postupně podle toho, jak stavební práce postupovaly. Dochované účetní knihy kostelní nadace umožňují přesně datovat jednotlivé fáze výstavby. V roce 1500 probíhala stavba levé paprskové kaple, v roce 1503 stavba osové kaple a pravé paprskové kaple. V roce 1520 proběhla výstavba chóru, pravého ramene transeptu a jeho portálu a v roce 1524 stavba levého ramene transeptu. V roce 1534 bylo postaveno křížení transeptu. V letech 1564–1565 proběhlo zaklenutí posledních klenebních polí hlavní lodi. V letech 1597–1610 byla postavena věž západního průčelí. v Letech 1612 a 1615 proběhla stavba kleneb prvních dvou polí hlavní lodi a v roce 1682 byly dokončeny klenby prvních dvou polí hlavní lodi.

Stavební mistři Na stavbě se vystřídali tito doložení stavitelé: 1501: Jean (bez bližšího určení); 1502–1506: Henri Broyl; 1508: Jean Badou a Jean Évrard; 1514–1515: Henri Broyl; 1516–1520: Jean d'Attigny; 1521: Jean Loizeau; 1524–1547: Jean d'Attigny; 1559–1567: Jean Loizeau; 1584–1585: Nicolas Leprince; 1608: zednické práce dokončili Gobert Paris a Pierre Hermès.

Významné historické události náhled|Škody napáchané během války v roce 1870.

V roce 1233 hrabě Hugues III. de Rethel udělil obyvatelům Mézières listinu městských práv. V roce 1468 po masakru v Lutychu přišla do města velká vlna uprchlíků. Výrazný nárůst obyvatel vyvolal potřebu pozdější kompletní přestavby starého kostela. Dne 27. listopadu 1570 se chrám stal na jediný den katedrálou. Trevírský kurfiřt Jakub z Eltzu zde tehdy celebroval svatbu francouzského krále Karla IX. s Alžbětou Rakouskou. Aby se mohl panovnický sňatek uskutečnit, musela mít stavba status katedrály, což pro tento slavnostní den splnila.

Válečné rány a živelní pohromy V průběhu staletí budova opakovaně čelila ničivým událostem. V roce 1682 zásah blesku zcela zničil zvonici a její olověnou věž. V roce 1815 probíhalo obléhání města. S ním spojené bombardování způsobilo rozsáhlé škody. Právě v tomto období byl kostel zasvěcen Panně Marii Naději (Notre-Dame-d'Espérance). Věž v roce 1858 obnovil Auguste Reimbeau. Během prusko-francouzské války vedlo 27hodinové ostřelování ke zničení tří čtvrtin střech. Kostel byl následně zrekonstruován do původní podoby, v interiéru se však zachovalo již jen jediné historické vitrážové okno. Další těžké rány přinesly obě světové války v letech 1914, 1940 a 1944. Dne 10. listopadu 1918 tedy pouhý den před podpisem příměří zničily výbuchy bomb všechna zbývající okna. Německá armáda navíc zrekvírovala zvony a zdemolovala varhany. V květnu 1944 nálety amerického letectva zasáhly okolí chrámu, srovnaly se zemí okolní domy a vyžádaly si oběti přímo před branami kostela.

Poválečná obnova V roce 1946 povýšil papež Pius XII. chrám na baziliku minor. Po roce 1950 prošla celá budova kompletní rekonstrukcí.

Popis stavby

Exteriér Vnější architektura chrámu v sobě spojuje prvky pozdní gotiky a nastupujícího klasicismu. Pozdně gotický (plaménkový) styl se výrazně propsal do monumentálního nartexu jižního portálu, který v průběhu 16. století sloužil jako hlavní vstup do chrámu. Celé průčelí transeptu nad portálem pokrývá bohatá dekorace. Okna lemuje soustava slepých arkád a štít zdobí jemné tesané kružby. Stejně propracované detaily se objevují na fiálách, chrličích a drobných baldachýnech, které na opěrných pilířích kryjí niky pro sochy.

Na rozdíl od gotického transeptu zvolil architekt na počátku 17. století tehdy moderní klasicistní styl. Průčelí i věž nad ním proto charakterizují půlkruhové oblouky a přísný rytmus pilastrů.

Interiér I přes neobvykle dlouhou dobu výstavby si interiér uchoval vyvážený pozdně gotický ráz. Na příporách u vstupu do chóru se dochovaly dvě [hlavice z původního románského kostela.

Štíhlé profilace oblouků a žeber vyrůstají přímo z nosných pilířů bez přerušení hlavicemi. Úzká hlavní loď opticky umocňuje výšku kleneb, ze kterých se do hvězdicových tvarů rozbíhají klenební žebra. Ta jsou zakončena dekorativními visutými svorníky, z nichž jeden dosahuje délky přes dva metry.

Bohatě zdobený strop ostře kontrastuje s jinak strohými a čistými zdmi chrámu. Celý prostor prosvětlují velká okna s tvarově rozmanitými a komplexními kružbami.

Vnitřní vybavení I přes válečné ztráty se v bazilice dochoval hodnotný mobiliář – zejména dvě historické kropenky z černého mramoru a dochované pamětní nápisy (dedikace) a početný soubor sakrálních soch z různých historických období.

Unikátní dekorativní prvek představuje samotný klenutý strop, který zdobí monumentální, umělecky zpracované visuté svorníky.

Vitráže náhled|Dvě řady vitrážových oken nad sebou.

Opakované válečné konflikty zcela zničily původní historické vitráže, které ještě v roce 1838 obdivoval spisovatel Victor Hugo.

Zakázku na vytvoření nového souboru oken získal malíř a sochař René Dürrbach, který krátce předtím dokončil vitráže pro kostel v obci Épenoy (departement Doubs). V letech 1954–1979 tak vzniklo celkem 62 vitráží a 6 kruhových oken o celkové ploše 1000 m². Samotnou realizací podle Dürrbachových předloh a kartonů byl v letech 1961–1973 nejprve pověřen mistr sklář André Seurre z Besançonu. Osazení spodní a horní řady oken provedla firma Jeana Lanfranchiho z Prix-lès-Mézières. Okna v horní řadě následně zhotovila Jacqueline Nicol, která převzala dílnu po André Seurrem. Celý monumentální soubor oken byl slavnostně odhalen 6. května 1979.

Tematické pojetí a styl René Dürrbach považoval tyto vitráže za své životní dílo, protože podle jeho vlastních slov „nebylo spekulativní“. Okna na rozdíl od středověkých vzorů neilustrují konkrétní biblické výjevy. Umělec se nechal inspirovat básní Ave Eva od Henriho Giriata, která oslavuje Pannu Marii Naděje a zdejší Černou Madonu.

Spodní řada oken: Přináší abstraktní vyjádření hlavních témat mariánského a kristologického cyklu. Horní řada v hlavní lodi: Ztvárňuje hlavní ctnosti, které křesťanská tradice připisuje Panně Marii (přímost, vznešenost, sláva, krása a moc). Okna v chóru: Zobrazují scénu Korunování Panny Marie.

Vzhledem k abstraktnímu pojetí nenabízejí vitráže divákovi okamžitě čitelný příběh. Proměnlivá hra světla, které jimi v průběhu dne proniká do interiéru, má spíše pocitově vtáhnout do harmonie smyslového světa.

Literatura Jean-Marie Pérouse de Montclos, Le guide du Patrimoine : Champagne-Ardenne, Paris, Hachette, 1995 (ISBN 2858226148), s. 146-148. Dictionnaire des églises de France, Belgique, Luxembourg, Suisse, sv. V-A, Paris, Robert Laffont, 1969, s. 81-82.

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Historické památky v Grand Est Kategorie:Vzniklo v 15. století Kategorie:Stavby v departementu Ardennes Charleville-Mézières Charleville-Mézières Kategorie:Baziliky minor ve Francii Kategorie:Gotické stavby v Grand Est