Třetí osoba (latinsky tertius) je právní termín, označující osobu (fyzickou nebo právnickou), které není účastníkem určitého soukromoprávního vztahu (například ze smlouvy).
V soukromém právu zásadně platí, že vzájemné povinnosti mezi stranami právního vztahu na třetí osoby nedopadají. Tato koncepce existovala již v klasickém římském právu. V moderní době je ztělesněna v různých právních řádech, které rovněž často obsahují normy, které činí právní jednání mezi stranami, které znevýhodňuje pozici třetí osoby, vůči této třetí osobě neúčinné (jde například o ustanovení § 719 odst. 2 českého občanského zákoníku o smlouvě o manželském majetkovém režimu).
Různé právní řády také umožňují uzavřít smlouvu ve prospěch třetí osoby (mj. i český občanský zákoník),§ 1767 zákona č. 89/2012 Sb. (OZ) která ovšem nezavazuje třetí osobu k převzetí plnění z takové smlouvy. Na základě takové smlouvy ovšem může třetí osobě vzniknout právo domáhat se plnění z takové smlouvy. To umožňuje jak výše zmíněný český občanský zákoník, tak například i britské právo, kam byla toto právo zahrnuto zákonem Contracts (Rights of Third Parties) Act z roku 1999. Různé právní řády umožňují uzavřít také smlouvu o plnění třetí osoby (např. český občanský zákoník),§ 1769 OZ která ale spočívá pouze v tom, že se dlužník u třetí osoby přimluví, aby dané plnění poskytla.
Obdobou pojmu třetí osoba v mezinárodním právu je třetí stát. Výslovně ho používá například Vídeňská úmluva o smluvním právu.Čl. 2 odst. 1 písm. h Vídeňské úmluvy o smluvním právu (vyhlášena rovněž jakožto Vyhláška č. 15/1988 Sb.)
Reference
Kategorie:Právní pojmy Kategorie:Soukromé právo