Divadlo Boženy Němcové je historická divadelní budova a instituce ve Františkových Lázních (Ruská 102/16).
Divadlo Boženy Němcové je od 1. ledna 2024 organizačně součástí Městského kulturního střediska (MKS), a to spolu s městským muzeum, výstavní síní v kolonádě Solného a Lučního pramene, hradem Seebergem a národní přírodní rezervací SOOS se záchranou stanicí.
Název Od svého založení neslo divadlo označení Stadttheater (v mapách někdy jen jako Theater). Od roku 1918 se v česky psaných textech objevovalo v ekvivalentním překladu jako Městské divadlo. Po výstavbě nové budovy v roce 1928 se lze setkat s pojmem Neues Stadttheatr. Název si podrželo do 8. listopadu 1962, kdy bylo přejmenováno na Divadlo Boženy Němcové. Nové jméno mělo upomínat na stoleté výročí úmrtí spisovatelky (21. ledna 1862). Vzešlo z ankety, která probíhala v periodiku Kulturní přehled města. Božena Němcová sice nebyla s budovou přímo spjata, ale její jméno má symbolizovat národní literární tradici. Němcová Františkovy Lázně navštívila v letech 1846 a 1847, na což upomíná pomník v parku.
Historie
Počátky divadla Divadlo se ve Františkových Lázních hrávalo již krátce po vzniku lázní v roce 1793. Většinou to bylo v lázeňské sezoně, německy a v různých hostinských sálech. Jako nejstarší stálé divadlo ve Františkových Lázních sloužila upravená hospodářská budova Společenského domu, která stála v prostoru pozdějšího parkoviště. Lázeňský inspektor hrabě Münch-Bellinghausen se zasadil o její vynětí z areálu a nezbytnou úpravu prostoru pro divadelní potřeby. Stavba byla označována jako „Theaterschupfe“ či „Comedienhaus“.
První doklady o kočovných hercích pocházejí z roku 1808, konkrétně ze zprávy lázeňského inspektora Antona Musila ze 14. července toho roku, v níž žádal o co nejrychlejší omítnutí zdí divadelní boudy, „protože zde bude co nejdříve hrát skupina herců“. Prostory však byly nevyhovující. Jeviště bylo dlouhé, ale nízké, takže vyšším hercům nebyla vidět hlava. Hrála se zde improvizovaná, sezónní představení nevalné úrovně v nepříliš pěkném prostředí. Nahodile a krátkodobě zde hostovaly skupiny herců s fraškovitými scénkami se zpěvy a kuplety. V zimě se budova vracela k původní užitkové funkci a sloužila jako skladovací prostor stáčírny. Z roku 1816 se zachovala vstupenka na představení divadelní hry Josef a jeho bratři v provedení Karla Slavíka. Budova pro divadelní účely sloužila až do 60. let 19. století, kdy byla chebským magistrátem vypovězena smlouva. Později zde byla tělocvična a v roce 1953 byla budova nakonec zbořena.
V polovině 50. let 19. století u příležitosti vystoupení slavné španělské tanečnice vzniklo provizorní jeviště rovněž ve velkém „Kursaalu“ Společenského domu.
První samostatná budova Roku 1865 schválila městská rada stavbu nové samostatně stojící budovy divadla. V roce 1867 byl po delších přípravných pracích konečně položen její základní kámen. O rok později (1868), v roce, kdy byl položen základní kámen pražského Národního divadla, františkolázeňští své první vlastní divadlo dokončili. Toto původní Městské divadlo bylo postaveno podle návrhu mnichovského a vídeňského architekta Heinricha von Hügela (ve starších publikacích chybně Hübnera). Realizací výstavby byl pověřen místní architekt Karel Wiedermann. Jevištní techniku zajistil vídeňský architekt E. Baldwein, dekorace malíř vídeňského Carltheateru Gilbert Lehner a nástěnné malby provedl místní autor Karl Brömse. Náklady činily 70 tisíc zlatých, což byla pro tehdy teprve rozvíjející se lázně vysoká částka.
Přízemní budova měla antické průčelí se sloupy s korintskými hlavicemi, hlavním vstupem a dvěma bočními vstupy. Nad hlavním vchodem byla ve výklenku umístěna socha bohyně Pallas Athény v nadživotní velikosti. Půdorys divadelní budovy vycházel z tradičního schématu italského divadelního typu. Vstupní vestibul navazoval na foyer, z nějž se vstupovalo do hlediště podkovovitého tvaru. Hlediště bylo členěno na přízemí a balkon, s rámovaným prospektovým obloukem oddělujícím jeviště. Konstrukčně šlo o zděnou budovu s nosnými obvodovými stěnami a dřevěnými stropy nad hledištěm i jevištěm. Krov byl dřevěný, sedlový, uzpůsobený potřebám jevištní technologie 19. století. Hlediště pojalo 400 diváků.
K otevření došlo dne 10. června 1868. Zahajovalo se operetou Franze von Suppého Krásná Galathea, jejíž světová premiéra proběhla jen o tři roky dříve (1865). Divadlo bylo profesionálně řízeno a jako součást léčby zde vystupovali umělci a soubory např. z Prahy, Vídně, Berlína či Mnichova. Nabízeny byly především zahraniční operety (příp. opery) jako Krásná Helena, Cikánský baron, Orfeus v podsvětí, Netopýr, Modrovous, Boccaccio, Ptáčník, Postillon z Lonjumeau či Velkovévodkyně z Geroldsteinu. Scéna měla obsáhlý repertoár a záhy se stala významnou a důstojnou součástí lázeňského kulturního života. V průvodci po městě z roku 1924 se psalo o tom, že budova je otevřena od 15. května do 15. září a představení začínají od 19 hodin. V hlavní sezoně pak byla konána i zvláštní noční představení. Text se také zmiňoval o tom, že budova je velmi malá a už nevyhovuje potřebám hostů.
Druhá budova náhled|Divadlo v roce 1930
Vznik Ve 20. letech 20. století definitivně přestala původní budova divadla z 60. let 19. století odpovídat tehdejším požadavkům. Problémem byla zejména dožilá jevištní technika. Po ukončení divadelní sezony roku 1927 zveřejnili tehdejší ředitel divadla Fred Hennig a Franz J. Zienert, městský radní, majitel hotelu Königsvilla a pozdější předseda Výboru na výstavbu divadla, svůj plán rekonstrukce budovy. Obratně zapojili místní tisk, což vedlo k tomu, že se tématem musela vážně zabývat městská rada. Na základě jejich iniciativy se rada přiklonila k myšlence nové reprezentativní scény. Jednalo se o první stavební projekt ve městě v této poválečné dekádě. Projekt byl zadán architektovi a profesorovi německé techniky v Praze Arturu Payrovi, který krátce na to pro Františkovy Lázně projektoval i Dvoranu Glauberových pramenů. Payer přišel s úsporným řešením, v němž bylo původní divadlo pohlceno novou stavbou, konkrétně zdi původního divadla posloužily k vymezení prostorů nového jeviště a hlediště.
Stavební plány byly hotové k 24. říjnu 1927. Samotná výstavba byla zahájena dne 14. listopadu 1927 a dokončena za sedm měsíců, velmi rychle za pouhých 145 pracovních dní. Slavnostní předání nového divadla do péče města proběhlo v sobotu 16. června 1928. Po krátkém proslovu starosty města Franze Indry promluvil o vzniku projektu architekt Artur Payr. Klíče od budovy předal starostovi lázní předseda výboru F. J. Zienert. Slavnostní den vyvrcholil večerním zahajovacím představením operety Netopýr Johanna Strausse.
Stavbu prováděla místní stavitelská firma Ing. Franz J. Prosch a Karl L. Prosch. Na výzdobě interiéru se podíleli zejména místní autoři a řemeslníci. Sochařskou výzdobu figurálními motivy zajistil Johann Adolf Mayerl. Na výzdobě s podíleli i Alexander Brömse a Laurenz Fabrizius (malby v hledišti), Ignaz Köstler (malby v jevišti) a Josef Rief z Chebu/Maškova vytvořil štukatury. Náklady na stavbu včetně vybavení dosáhly přibližně 5 mil. tehdejších korun. Jevištní techniku zajistil L. Kotulan z Německého divadla v Praze.
Původně se v hlavním průčelí v ose bočních vchodů vypínaly vysoko na korunní římse dvě gracilní galvanoplastiky ztvárňující dvě divadelní múzy – Thalii (múzu veselého básnictví a komedie) a Melpomené (múzu tragédie). Sochy o výšce 2,2 metru podle modelu Johanna Mayerla odlila stejně jako v případě jeho pomníku padlých slévárna v Geislingen a. d. Steige. Stejný umělec byl autorem i další výzdoby na plášti budovy. Z jeho dílny pocházel městský znak (nad hlavním vchodem mezi balkonovými dveřmi a oknem) a sedmnáct hlav z lasturového vápence ve stylu art deco v nápodobě antických divadelních masek.
Provoz V dobách největšího zájmu publika o tzv. lázeňský repertoár se hrálo denně. Největší oblibě se tehdy těšily stagiony německých i českých operních a operetních společností. V průběhu druhé světové války bylo divadlo po určitý čas sloučeno s divadlem v Chebu pod společným názvem Spojená divadla městská Cheb – Františkovy Lázně (v něm. originále Vereinigte Stadttheater Eger – Franzensbad). V květnu 1945 objekt krátkodobě sloužil vojákům americké vojenské jednotky k pobavení a kulturnímu vyžití. Po odchodu vojáků bylo nutné opravit hlediště i jeviště, schodiště, vnější osvětlení, elektrické a telefonní vedení, poškození zámků i dveří, zasklít okenní tabule atd. Zároveň byly nenávratně ztraceny hudební nástroje a hudebniny (noty či desky).
Divadlo jako sídlo ochotníků Po roce 1945 se divadlo stalo součástí české kultury. Poválečnou činnost divadlo zahájilo 1. června 1946 představením Jiráskovy Lucerny. Od roku 1946 zde působí místní amatérský soubor, který udržuje nepřetržitou tradici ochotnického divadla. Soubor začínal pod názvem Lucerna (Spolek divadelních ochotníků Lucerna). Od roku 1948 spolek vytvářel vlastní programovou náplň, samostatně hospodařil a zajišťoval veškeré technické záležitosti. Pod jeho vedení spadala i divadelní budova. Ve druhé půli 50. let 20. století byla nezávislost souboru výrazně omezena, což vyústilo v to, že řada původních členů odešla. Změnil se i název uskupení na Divadelní soubor Osvětové besedy. Později se z něj stal Divadelní soubor při Městském kulturním středisku Františkovy Lázně.
Novodobé rekonstrukce Divadlo nepostihly větší přestavby a modernizace, které by narušily původní kouzlo a útulnost. Větší rekonstrukční práce proběhly v objektu divadla hlavně v 60. letech 20. století. Tehdejší úpravy byly později charakterizované jako velmi nevhodné, poznamenaly foyer a ostatní společenské prostory. Na přelomu 70. a 80. let 20. století došlo k opravám elektroinstalace v hledišti. Proběhla výměna rozvodů a jističů k hlavnímu lustru a ramenům mezi lóžemi, jež byly doplněny stmívacím efektem. Na počátku 80. let 20. století následovala výměna střešní krytiny. Budova byla nově zastřešena měděnými pláty.
Na přelomu 80. a 90. let byla budova obložena novým kamenným soklem. V roce 1994 vznikl projekt na opravu topení a vzduchotechniky. Stavební práce, které byly rozložené do dvou etap, skončily v srpnu 1995. Ve stejném období proběhla výmalba interiérů, přelakování oken a dveří, výměna některých koberců. Odstraněno bylo umakartové obložení stěn na chodbách a v kavárně a demontována umakartová pokladna ve vstupní hale. V roce 2004 následovala obnova původní barevnosti fasády. Světle žlutou nahradila zelená a okna získala světle béžový tón.
O několik let později následovala dvoufázová rekonstrukce interiérů. Na přelomu let 2008 a 2009 došlo k první fázi rekonstrukce hlediště s výměnou sedadel a podlah, koberců a zrušení mantinelů mezi řadami na prvním a druhém balkóně a nahrazení trubkovými madly. Proběhla i výmalba hlediště a lóží, výměna sametového polstrování opěrek balkónů a lóží, výměna dřevěného obložení v přízemí hlediště, oprava dřevěného soklu pod jevištěm a vybudování nových snímatelných dřevěných schodů na jeviště a instalována byla i nová kobercová krytina na jevišti. Druhá fáze proběhla o rok později, na přelomu let 2009 a 2010. Ta byla zaměřena na vstupní halu, schodiště a kavárnu včetně nábytku, obložení, záclon, závěsů, koberců, výmalby apod. Ze schodů byl odstraněn přilepený koberec a žulové schody byly tryskováním uvedeny do původního stavu. náhled|Průčelí divadla v roce 2009 náhled|Boční pohled na budovu v dubnu 2026
Popis budovy