Arsenij (světským jménem: Andrej Lvovič Čagovec; 22. března 1866 Ohulci – 4. října 1945 Scranton) byl ukrajinský duchovní Ruské pravoslavné církve v zahraničí a arcibiskup detroitský a clevelandský. Je uctíván jako lokální světec kanadské archieparchie.
Život Narodil se 22. března 1866 v Ohulci Charkovské gubernie do rodiny psalomščika.
Absolvoval Charkovské duchovní učiliště, po kterém byl přijat na Charkovský duchovní seminář. Od druhého ročníku semináře doučoval tři děti šlechtice Pavla Silivanského, za což dostával plat tři rubly měsíčně a těmito penězi pomáhal matce při výchově mladších sourozenců. Roku 1885 se oženil a následující rok se mu narodil syn, budoucí mučedník a světec Dionisij Čagovec.
Dne 29. března 1887 byl arcibiskupem Amvrosijem (Ključarovem) vysvěcen na diákona a ustanoven pro službu v chrámu svatého Mikuláše ve slobodě Derhači. Kněžské svěcení přijal 7. května 1890 a začal sloužit v chrámu Narození přesvaté Bohorodice v Derhači.
Od 18. dubna 1881 byl učitelem katechismu ve farní škole. Za své kněžské zásluhy byl 15. prosince 1893 odměněn právem nosit nabedrennik a 10. ledna 1897 skufii. V posledním desetiletí 19. století ovdověl. Tento zármutek na něj tak silně zapůsobil, že si nasadil železné kajícnické řetězy, zhotovil dubovou rakev a spal v ní. Jak později sám říkal: „Byl jsem buď blízko duchovnímu poblouznění, nebo úplnému šílenství.“
Když se poněkud zotavil, vydal se putovat po svatých místech. Měl příležitost spolusloužit se svatým Janem Kronštadtským a setkávat se se starci z Valaamského monastýru.
V listopadu roku 1900 napsal žádost arcibiskupovi Amvrosiju o přijetí mnišského stavu a 23. téhož měsíce obdržel povolení. Poté přijal mnišství se jménem Arsenij na počest svatého Arsenija Koněvského a byl zařazen mezi bratry Kurjažského monastýru.
Dne 5. prosince 1900 požádal vikář charkovské eparchie, sumský biskup Innokentij (Běljajev) arcibiskupa Amvrosije o požehnání jmenovat jeromonacha Arsenije pokladníkem Kurjažského monastýru a zástupcem představeného. Téhož dne dal arcibiskup Amvrosij své požehnání ke jmenování.
V roce 1902 se jeromonach Arsenij přihlásil na výzvu severoamerického arcibiskupa Tichona (Běllavina), který hledal kněze a církevní služebníky pro šíření pravoslaví v Americe.
V listopadu byl na základě žádosti arcibiskupa Tichona jmenován Nejsvětějším synodem do Americké pravoslavné misie. Dne 8. prosince proběhlo rozloučení pokladníka monastýru s bratry.
Služba ve Spojených státech amerických Do Spojených států dorazil v lednu 1903 a arcibiskup Tichon (Běllavin) jej ustanovil představeným farnosti ve West Troy. Pomáhal Alexiji Tothovi v práci na obracení ukrajinských řeckokatolíků k pravoslaví.
V roce 1904 byl přeložen jako představený farnosti svatého Jan Křtitel ve městě Mayfield, kde se stal druhým pravoslavným představeným této farnosti, která se vrátila z unie. Farnost dokázal natolik sjednotit, že věřící začali pomáhat i dalším pravoslavným.
Téhož roku napsal v časopise „Americký pravoslavný věstník“ o svém rusínském stádě: „Naše práce probíhá především mezi bratry podle krve – Rusy, kteří nám sice nepodléhají, ale přesto hledí na svatou Rus jako na svou matku.“
Dne 15. května 1905 byla na šestém sjezdu ROCMAS předložena myšlenka založit v Spojených státech první pravoslavný monastýr. Arcibiskup Tichon svěřil tento úkol jeromonachu Arsenijovi.
V červenci téhož roku koupil jeromonach Arsenij z darů různých dobrodinců farmu poblíž Mayfield, v South Canaan, za 5 tisíc rublů. Pozemek o rozloze 82 akrů zahrnoval dům, hospodářské budovy, dobytek a ovocný sad. Dne 15. července 1905 tam založil monastýr zasvěcený svatému Tichonu Zadonskému a při něm sirotčinec.
Více než tisíc věřících ušlo pěšky asi 16 kilometrů, aby se zúčastnili první liturgie sloužené pod širým nebem.
Ve své zprávě za rok 1905 arcibiskup Tichon napsal: „V domě byl otevřen sirotčinec (žije tam 12 dětí a vychovatelka) a pro bratry (2 jeromonachy a 7 poslušníků) se staví budova za refektářním chrámem zasvěceným sv. Tichonovi. Když jsem o tom všem informoval, požádal jsem v listopadu Nejsvětější synod o povolení otevřít v Pensylvánii mužský společný monastýr s takovým počtem bratří, jaký bude monastýr schopen sám uživit. Po jednání s ministerstvem zahraničních věcí udělil Nejsvětější synod požehnání ke zřízení společného monastýru v Americe.“
Rozhodnutím Nejsvětějšího synodu z 19. května 1906 bylo uděleno povolení arcibiskupovi aleutskému a severoamerickému k založení mužského monastýru v Pensylvánii (šlo o běžnou praxi Synodu – schvalovat otevření již fakticky existujících mnišských komunit).
Týmž rozhodnutím Synodu byl jeromonach Arsenij povýšen do hodnosti igumena, získal právo nosit igumenskou hůl a epigonation.
Dne 10. února 1907 napsal igumen Arsenij žádost arcibiskupovi Tichonu o povolení odjet do Ruska na tříměsíční dovolenou od 25. dubna. Uvedl tyto důvody: „splnit synovskou povinnost – navštívit svou starou matku; vybrat mezi ruskými mnichy dva nebo tři důstojné a přivézt je s sebou k životu v našem monastýru; a v Rusku se obrátit na dobré a zbožné dobrodince.“
Z Ruska přivezl igumen Arsenij pro monastýr značnou finanční částku a také 50 částic svatých ostatků, které získal v Moskevské synodální kanceláři pro severoamerickou eparchii. Ta mezitím změnila svého vládnoucího archijereje: místo arcibiskupa Tichona byl jmenován arcibiskup Platon (Rožděstvenskij).
Vzhledem k velké vytíženosti igumena Arsenije při organizaci monastýru a sirotčince jmenoval arcibiskup Platon (Rožděstvenskij) do farnosti v Mayfield druhého kněze, aby mohl igumen trvale pobývat v monastýru. Na nedělní a sváteční bohoslužby však igumen Arsenij nadále do Mayfieldu dojížděl.
Služba v Kanadě Dne 29. června 1908, po předání monastýrského, sirotčinského a farního majetku, jmenoval arcibiskup Platon (Rožděstvenskij) igumena Arsenije blagočinným a administrátorem misie v Kanada se sídlem při chrámu Nejsvětější Trojice ve městě Winnipeg.
Když igumen Arsenij dorazil do Winnipegu, zjistil, že vznikající administrativní centrum nejenže nemá vlastní budovu, ale že dokonce i farní kněz bydlí v soukromých domech, převážně u farníka Ivana Lozenka. Na žádost igumena Arsenije zakoupili farníci pozemek sousedící s chrámovým.
Začal vydávat noviny „Kanadijskaja niva“. Periodikum vycházelo dvakrát měsíčně; předplatné činilo v Kanadě 50 centů, v USA a Rakousku 1 dolar.
V novinách byly pravidelně publikovány kázání igumena Arsenije, která získala vysoké ocenění imperátora Mikuláše II.. Za svou práci byl vyznamenán zlatým náprsním křížem.
Vědom si perspektiv provincie Alberta se přestěhoval do Edmontonu, aby sloužil jako představený chrámu svaté Barbory, který potřeboval kněze.
V roce 1909 přenesl do Edmontonu kanadské administrativní centrum misie.
Výnosem Nejsvětějšího synodu č. 6792 byl igumen Arsenij na návrh severoamerického arcibiskupa Platona (Rožděstvenského) za své misijní práce vyznamenán hodností archimandrity. Dne 12. července 1909 vykonal biskup brooklynský Rafael (Hawaweeny) jeho povýšení do hodnosti archimandrity.
Díky misijní činnosti „kanadského Zlatoústého“, jak mu lidé přezdívali. přešly stovky bývalých řeckokatolíků k pravoslaví.
V roce 1909 proti archimandritovi Arsenijovi zinscenovaly uniatské noviny Svoboda obvinění, že je údajně otcem nemanželského dítěte narozeného Marii Krenické. U soudu Maria uvedla, že skutečným otcem dítěte je Andrej P., a sdělila, že jí noviny slíbily zaplatit 10 000 dolarů za křivé obvinění. Případ byl uzavřen a rozsudek nebyl vynesen.
V roce 1910 byla dokončena stavba dvoupatrového domu ve Winnipegu, který se stal obydlím farního kněze. Protože archimandrita Arsenij plánoval ve Winnipegu založit seminář a monastýr, byly v budově připraveny také cely pro mnichy a pokoje pro studenty.
Během služby v Kanadě se zdravotní stav archimandrity Arsenije výrazně zhoršil, což jej přimělo obrátit se na arcibiskupa Platona s žádostí o uvolnění ze služby: V lednu tohoto roku se naplnilo sedm let mé služby v Americké pravoslavné misii. Pracoval jsem, z Boží milosti, jak jsem mohl, snaže se bez lenosti vykonávat vysokou službu misionáře, někdy však i s horlivostí ne podle rozumu.
V posledních dvou letech mé služby mnohé strasti a těžké práce v divoké Kanadě definitivně podlomily mé zdraví a materiální nouze mě opakovaně přiváděly k úplnému zoufalství. Nyní jsem fyzicky úplný mrzák – těžká kýla při neustálém cestování způsobuje strašné bolesti; lékaři trvají na operaci, ale bojím se ulehnout pod nůž a zemřít v cizí zemi.
V Misii panuje naprostá chudoba a zadluženost. Ale vševědoucí Pán je svědkem, Milostivý Vladyko, že jsem do takové nouze neupadl kvůli přepychu nebo nějaké nezřízenosti svého života, nýbrž výhradně z touhy podpořit dílo naší misie v Kanadě.
Cítě se fyzicky neschopen a morálně oslaben pokračovat ve službě v Misii <…>, prosím o uvolnění z funkce blagočinného kanadských chrámů a ze služby v Misii. Odjet do vlasti předpokládám na jaře, po Světlém týdnu. Pokud k tomu Vaše Vysokopřeosvícenost vydá rozhodnutí, budu podle svých sil vykonávat své povinnosti až do obdržení cestovních prostředků, protože nemám za co odjet.“
Otázka jeho návratu do Ruska byla vyřešena rychle. Dne 5. března 1910 bylo výnosem Nejsvětějšího synodu č. 452 rozhodnuto:
„Archimandritovi Arsenijovi, bývalému blagočinnému kanadských chrámů, propuštěnému ze služby v aleutské eparchii a vracejícímu se do Ruska (do Charkovské gubernie), přiznat cestovní podporu ve výši 1432,5 rublů.“
Dne 23. dubna obdržel od Severoamerické duchovní správy propouštěcí list.
Opět ve vlasti Dne 6. července 1910 byl poslán do Svatohorské pustyně. Na počátku roku 1911 byl jmenován pomocníkem eparchiálního misionáře, protojereje Timofeje Butkeviče.
Dne 19. prosince 1912 byl potvrzen ve funkci eparchiálního misionáře-kazatele charkovské eparchie namísto Lva Kunceviče.
V těchto letech se výrazně angažoval v misii mezi baptisty, evangelíky a sektou skopců. Jeho zpráva o činnosti sektářů v eparchii sloužila mnoha duchovním jako příručka pro další službu a správné vedení věřících.
V listopadu 1913 byl ustanoven představeným Grygorijivského Bizjukiv monastýru a 12. srpna 1914 představeným pastýřsko-misijního semináře při monastýru.
Po vypuknutí první světové války byl v monastýru zřízen lazaret pro raněné vojáky.
Před Únorovou revolucí byl na základě nejvyššího rozkazu jmenován armádním knězem. Po Říjnové revoluci pokračoval ve službě jako kaplan Bílé armády a byl odeslán na frontu.
Spolu s ním monastýr poslal na frontu 120 pytlů s předměty první potřeby a dary, které archimandrita Arsenij osobně rozdával.
V roce 1918 zastával postavení protopresbytera-kaplana armády celé Ukrajiny a předsedy komise pro sbírku prostředků na potřeby Bílé armády. Byl navržen k vysvěcení na biskupa.
V roce 1920 byl evakuován z Krymu spolu s ustupující Bílou armádou.
V Jugoslávii V roce 1920 emigroval do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (budoucí Jugoslávie), kde až do roku 1923 sloužil jako farní kněz na srbské farnosti v Miljanovci. V letech 1923–1924 byl představeným monastýru Treskavec
Od roku 1924 do roku 1926 působil jako představený Monastýr svatého archanděla Michaela ve Varoši, zároveň vyučoval náboženství na gymnáziu ve městě Prilep. Ve své řeči při jmenování poznamenal: „Když jsem se ztratil v horách a soutěskách spřátelené země, která nás přijala, už jsem si myslel, že kniha mého života je dopsána a chystá se uzavřít.“
Na žádost kanadských věřících arcibiskup Platon (Rožděstvenskij) zaslal žádost Srbské pravoslavné církvi o návrat archimandrity Arsenije.
V souvislosti s tím dne 27. května 1926 rozhodl Archierejský synod Ruské pravoslavné církve v zahraničí:
„Archimandrita chersonské eparchie Arsenij (Čagovec) bude ustanoven biskupem winnipegským, vikářem severoamerické pravoslavné eparchie, s vykonáním jeho jmenování a biskupského svěcení v Bělehradu, s požehnáním srbského patriarchy.“