Alexandr Svirský (světským jménem: Amos; 15. června 1448 Mandera – 9. září 1533 Alexandro-Svirský monastýr) byl ruský duchovní a igumen. Pravoslavná církev jej uctívá jako svatého.
Život Narodil se ve vesnici Mandera Oboněžské pjatiny na břehu řeky Ojať v rodině chudších místních rolníků Stefana a Vassy, kteří později rovněž přijali mnišský postřih.
Podle názoru některých badatelů byl Alexandr Svirský původem Veps, což odpovídá i výsledkům antropologického zkoumání jeho ostatků. Tvrzení o vepském původu Alexandra Svirského se objevuje také v některých publikacích Moskevského patriarchátu. V Encyklopedickém slovníku Brockhause a Efrona je označen za Novgorodce.
Podle jeho životopisu matka dlouho prosila Boha o narození dítěte a syna porodila až po mnoha letech neplodnosti. Při narození dostal jméno Amos podle proroka Ámose.
Když Amos povyrostl, byl dán na učení čtení a psaní, avšak životopis uvádí, že se učil „těžce a pomalu“.
V devatenácti letech Amos tajně odešel na Valaam, kde sedm let žil jako poslušník, a roku 1474 přijal mnišský postřih se jménem Alexandr. Poté se uchýlil na ostrov, později nazvaný Svatý ostrov, kde asi sedm let žil asketickým životem v jeskyni.
Na Svatém ostrově se dnes nachází Alexandro-Svirský skit Valaamského monastýru, kde je poutníkům ukazována jeskyně i hrob vykopaný vlastníma rukama světce.
Roku 1485 odešel s požehnáním igumena monastýru k Svatému jezeru, které se nachází nedaleko Oloněce a řeky Svir. Postupně zde vznikl monastýr, dnes známý jako Alexandro-Svirský monastýr.
Podle hagiografické literatury se Alexandr Svirský proslavil mnoha zázraky a spravedlivým způsobem života. V monastýru vychoval mnoho žáků a přivedl k víře řadu laiků. Po určitou dobu žil v úplném odloučení a vedl velmi přísný asketický život. Po 25 letech života v samotě byl jako jediný z ruských světců poctěn zjevením Nejsvětější Trojice.
Roku 1506 vedl monastýr jako igumen.
Zemřel 9. září 1533.
Kanonizace Roku 1545 sepsal jeho žák Irodion na pokyn novgorodského arcibiskupa Feodosija životopis Alexandra Svirského.
Úcta ke světci začala krátce po jeho smrti, v roce 1547, za vlády Ivana IV. Hrozného, pravděpodobně z iniciativy metropolity Makarija, který Alexandra osobně znal.
Na carův příkaz byla jednomu z bočních oltářů Chrám Pokrovu na Rvu zasvěcena památka světce. Vysvětluje se to tím, že v den památky Alexandra Svirského dosáhla ruská vojska roku 1552 významného vítězství nad kazaňským carevičem Jepanča.
Makarjevský sobor 1547 ustanovil jeho celocírkevní uctívání.
Ostatky světce byly nalezeny dne 27. dubna 1641.
Předmětem zvláštní úcty se staly cela a dřevěná kláda, které světec zhotovil. Poutníci je údajně „okusovali zuby“, aby se uzdravili ze zubních nemocí. Když se o tom dozvěděl глава ruské církve Feofan (Prokopovič), nařídil, aby mu byla kláda přivezena – a ukázalo se, že byla „celá okousaná zuby“.
Na zasedání dne 19. září 1735 Nejsvětějšího synodu Ruské pravoslavné církve rozhodl tyto relikvie spálit, což bylo následně vykonáno.
Dne 22. října 1918, v souvislosti s prováděním Dekretu o odloučení církve od státu a škol od církve, bylo při evidenci bohoslužebného majetku Alexandro-Svirského monastýru podle zprávy časopisu Revoluce a církev uvedeno, že „v lité rakvi vážící více než 20 pudů stříbra byla místo neporušených ostatků Alexandra Svirského nalezena vosková figurína“.
Tato událost se stala začátkem kampaně za otevírání a zkoumání svatých ostatků v Rusku. Ostatky Alexandra Svirského byly z rakve vyňaty, ale nebyly odvezeny.
Krátce před otevřením ostatků úřady dospělo bratrstvo monastýru při ohledání ostatků dne 5. října (nebo 18. listopadu) 1918 k závěru, že za uplynulých 300 let došlo k výraznému poškození těla: žebra se rozpadla a kosti chodidel i prsty nohou se rozsypaly.
Dne 19. prosince 1918 pověřilo prezidium výkonného výboru Severní oblasti lidového komisariátu zdravotnictví vytvořením lékařské komise spolu s odborníkem pro výzkum ostatků.
Z archivních dokumentů je známo, že 20. prosince 1918 byly ostatky Alexandra Svirského odvezeny z monastýru pod dohledem Čeky „v zájmu nemilosrdného boje proti nepřátelům komunistické ideje a socialistického myšlení“.
Ostatky byly dopraveny do Lodějnoje Pole, kde byly uloženy v kapli, kterou úřady zapečetily.
Kampaň za likvidaci ostatků měla za cíl „odhalit“ svatyně – ukázat, že ostatky svatých nejsou neporušeným tělem, ale pouze „hromádkou zpola zetlelých kostí“.
Je známo, že dne 14. února 1919 vydal Lidový komisariát spravedlnosti RSFSR během kampaně za likvidaci ostatků nařízení doporučující předávání ostatků do místních muzeí.
Ve Vojenské lékařské akademii existovalo jediné rozsáhlé anatomické muzeum svého druhu. Podle pracovníků katedry anatomie se v jeho sbírkách nejpozději od 40. let 20. století nacházelo „mumifikované tělo neznámého muže“. Pokusy zjistit původ tohoto těla a okolnosti jeho přijetí na katedru prostřednictvím dochovaných katalogů a evidenčních knih byly neúspěšné. Zaměstnanci muzea zdůrazňovali, že neinventarizovaný „exponát“ v takovém muzeu představoval zcela výjimečný případ.
Aby byly ostatky skryty, bylo učiněno vše možné. Pravděpodobně zde nepůsobila pouze vůle „centra“, ale i vůle vedoucího katedry, V. N. Tonkova, který nebyl svým přesvědčením „bojovným ateistou“ a dokázal zajistit, že se na ostatky jednoduše zapomnělo.
Až do roku 1954 akademik V. N. Tonkov, pocházející po otcovské linii ze šlechtického rodu a po mateřské z kněžské rodiny, zajišťoval bezpečné uchování ostatků Alexandra Svirského. Po jeho smrti se o jejich zachování postarali jeho žáci.
Novinář B. Karagandinskij ve svém článku po rozhovoru s vedoucím katedry profesorem I. V. Gajvoronským dochází k závěru, že „vysvětlení bezpečného ukrytí ostatků může spočívat pouze v osobních motivech…“ a hovoří o „duchovním činu“ akademika V. N. Tonkova. Současně upozorňuje i na mimořádnou situaci té doby: na této katedře nebyl zatčen žádný zaměstnanec, zatímco jinde byly represe běžné.
Hlavní organizátorkou pátrání po ostatcích svatého Alexandr se stala mniška Leonida (Safonova).
Po absolvování Leningradské státní univerzity se po dobu 30 let věnovala výzkumu v oblasti buněčné a tkáňové biologie lidského organismu a pracovala ve Výzkumném ústavu Pasteurova institutu. Je autorkou více než 60 vědeckých prací a kandidátkou biologických věd.
Asi půl roku před obhajobou doktorátu změnila vědeckou dráhu a vstoupila do monastýru. V roce 1997 se stala organizátorkou pátrání po ostatcích.
Hledání v různých archivech přivedlo Leonidu do Vojensko-lékařské akademie, do muzea při katedře anatomie. Nacházelo se v něm více než 10 000 anatomických preparátů, takže ostatky by zde mohly „zapadnout“ bez povšimnutí. Podle této hypotézy šlo o nejpravděpodobnější místo jejich ukrytí, zejména vzhledem k tomu, že po odmítnutí Lidového komisariátu školství RSFSR převzít ostatky byly tyto pod správou Lidového komisariátu zdravotnictví SSSR.
Dalším potvrzením je archivní dokument uložený v Centrálním státním archivu z 18. února 1919, který dokládá, že ostatky prošly odbornou expertízou v soudně-lékařském oddělení při Obuchovské nemocnici, jež od roku 1914 fungovala jako vojenský lazaret.
Po dobu šesti měsíců probíhal rozsáhlý výzkum antropologů, rentgenologů, soudních znalců a anatomů. Bylo využito konzultací a praktické pomoci pracovníků různých muzeí, archivů a institucí. Závěrečná zpráva má 250 stran, obsahuje protokoly a fotografickou dokumentaci a je zpracována na vysoké vědecké úrovni. Podle „Protokolu o ohledání mumifikovaného těla“ „nelze vyloučit jeho příslušnost svatému Alexandru Svirskému“.
Dnes je uloženo v Alexandro-Svirském monastýru.
Odkazy Reference
Kategorie:Muži Kategorie:Pravoslavní svatí Kategorie:Ruští svatí Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Mniši Valaamského monastýru Kategorie:Zakladatelé klášterů Kategorie:Narození 15. června Kategorie:Narození v roce 1448 Kategorie:Narození v Novgorodské oblasti Kategorie:Úmrtí 9. září Kategorie:Úmrtí v roce 1533 Kategorie:Úmrtí v Leningradské oblasti