Ambrosios (světským jménem: Ambrosios Pleianthidis; 1872 Smyrna – 15. září 1922 Ostrovy Ayvalık) byl řecký duchovní Konstantinopolského patriarchátu a metropolita moschonisijský. Pravoslavná církev jej uctívá jako svatého mučedníka.

Život Narodil se roku 1872 v osmanské Smyrně.

V roce 1893 nastoupil do evangelické školy ve svém rodném městě. Po dokončení studia se stal archidiákonem v sousední metropolii Heliopolis a Thyateira se sídlem ve městě Aydın.

Ve studiu pokračoval na Teologické škole v Jeruzalém a roku 1895 nastoupil na Kyjevskou duchovní akademii. Po ukončení studií se stal knězem řecké pravoslavné komunity ve městě Feodosija a později působil také ve městech Simferopol a Sevastopol.

V roce 1910 se vrátil do Smyrny, kde kázal v místní metropolii pod vedením metropolity smyrnského Chrysostoma.

Během první světové války a v období tureckého pronásledování křesťanského obyvatelstva Malé Asie zastupoval metropolitu Chrysostoma, který byl tureckými úřady poslán do vyhnanství. Od roku 1919 působil Ambrosios jako exarcha konstantinopolského patriarchy na ostrově Cunda, jednom z ostrovů souostroví Moschonisia, ležícím naproti městu Kydonies (Ayvalık).

Maloasijská katastrofa V květnu roku 1919 převzala řecká armáda na základě mandátu mocností Trojdohody kontrolu nad tímto regionem a souostroví Moschonisia bylo začleněno do okupační zóny Smyrny.

Mandát stanovoval, že Řecko bude oblast spravovat po dobu pěti let, po nichž mělo být uspořádáno referendum o její budoucnosti. Řecká armáda se však brzy zapletla do bojů s nacionalistickými silami vedenými Mustafou Kemalem Atatürkem.

Rozpory mezi spojeneckými mocnostmi vedly k tomu, že Itálie začala jako první podporovat turecké nacionalisty. Pomoc jim zároveň poskytovalo i Sovětské Rusko.

Mezitím v Řecku zvítězili ve volbách monarchisté. Jejich vláda byla poznamenána dřívějším konfliktem s Trojdohodou z počátku první světové války, což vedlo k tomu, že spojenci pozastavili Řecku významnější podporu.

Řecké velení se následně pokusilo válku rozhodnout a zasadit kemalistům strategickou porážku v bitvě u Afyonkarahisaru a Eskişehiru, která skončila řeckým vítězstvím. Přesto se nepodařilo turecké nacionalistické síly definitivně zlomit a válka pokračovala.

Turkům se však navzdory porážce podařilo uniknout z obklíčení a uskutečnit strategický ústup na východ za řeku Sakarya.

Před řeckým vedením tak vyvstalo obtížné dilema. Řecko bylo prakticky nepřetržitě ve válečném stavu již od roku 1912. Země byla vyčerpaná a toužila po míru. Armáda byla unavená a očekávala demobilizaci. Právě slib ukončení války pomohl monarchistům zvítězit ve volbách nad Eleftheriem Venizelosem.

Předpokládané rozhodující strategické vítězství se nakonec ukázalo být pouze dalším taktickým neúspěchem tureckých sil. Ačkoli byli Turci poraženi, jejich armáda nebyla zničena a zachovala si bojeschopnost.

Král Konstantin I. Řecký, předseda vlády Dimitrios Gounaris a vrchní velitel řecké armády Anastasios Papoulas se proto sešli ve městě Kütahya, aby projednali další postup vojenského tažení.

Politická situace se vyvíjela v neprospěch Řecka. Přestože bylo Řecko do maloasijského tažení původně zapojeno z iniciativy mocností Teojdohody, konflikt se postupně měnil v čistě řecko-tureckou válku.

Ze spojenců již Itálie otevřeně spolupracovala s kemalisty. Také Francie, poté co si zajistila své vlastní zájmy, zvolila obdobný postup. Podpora ze strany Spojené království zůstávala převážně slovní a diplomatická.

Před řeckým vedením stála volba mezi třemi možnostmi:

Opustit Malou Asii a stáhnout armádu, což by znamenalo vzdát se dosavadních vojenských i politických zisků a ponechat tamní řecké obyvatelstvo napospas tureckým nacionalistům. Přejít do obrany a udržet již obsazená území, především oblast Smyrny, v naději na budoucí diplomatické řešení. Pokračovat v ofenzivě a postupovat dále do vnitrozemí Anatolie s cílem zničit armádu Mustafy Kemala Atatürka a vynutit si konečné vítězství.

Řecké politické a vojenské vedení nakonec zvolilo třetí možnost – pokračování tažení směrem k Ankaře, což vedlo k rozhodující kampani u řeky Sakarya.

Řecká armáda nedokázala dobýt Ankaru a ustoupila zpět za řeku Sakaryu. Jak napsal řecký historik Dimitris Fotiadis: „Takticky jsme zvítězili, strategicky jsme prohráli.“ Monarchistická vláda zdvojnásobila území pod svou kontrolou v Malé Asii, ale neměla možnosti k dalšímu postupu. Zároveň, protože nevyřešila otázku řeckého obyvatelstva v regionu, neodvažovala se stáhnout armádu z Malé Asie. Fronta se na rok zastavila. O rok později, v srpnu 1922, přešla iniciativa na Turky a fronta byla prolomena.

Tou dobou se Ambrosios stal 19. února 1922 metropolitou nově vytvořené metropole Moschonisia se sídlem na ostrově Cunda.

Většina obyvatel souostroví se rozhodla neopustit svou vlast a nenásledovala ustupující řeckou armádu.

Dne 15. září 1922 bylo tureckými vojsky a nepravidelnými ozbrojenými oddíly zabito 6 000 civilistů, prakticky celé obyvatelstvo souostroví. Ambrosios byl spolu s dalšími devíti kněžími pohřben zaživa. Evangelos Charitopulos uvádí, že Ambrož byl po mučení upálen zaživa.

Kanonizace Dne 4. listopadu 1992 byl svatořečen jako mučedník Řeckou pravoslavnou církví. Spolu s ním byli svatořečeni metropolita Chrysostomos (Kalafatis), metropolita Grigorios (Orologas) biskup Euthymios (Agritellis) a další s nimi umučení. Jejich svátek se slaví v neděli před svátkem Povýšení svatého Kříže.

Odkazy Reference

Kategorie:Muži Kategorie:Pravoslavní svatí Kategorie:Řečtí svatí Kategorie:Křesťanští mučedníci 20. století Kategorie:Biskupové Konstantinopolského patriarchátu Kategorie:Řečtí pravoslavní duchovní Kategorie:Narození v roce 1872 Kategorie:Narození ve Smyrně Kategorie:Úmrtí 15. září Kategorie:Úmrtí v roce 1922 Kategorie:Úmrtí v Turecku