Katedrála svatého Vincence v Chalon-sur-Saône (Cathédrale Saint-Vincent de Chalon-sur-Saône) je římskokatolický katedrální chrám, který se nachází na náměstí Place Saint-Vincent ve francouzském městě Chalon-sur-Saône v departementu Saône-et-Loire v regionu Burgundsko-Franche-Comté. Patří k nejvýznamnějším architektonickým dominantám města.

Původ a starší dějiny Počátky této sakrální stavby jsou kvůli nedostatku pramenů nejasné. Předpokládá se existence staršího křesťanského objektu již ve 4. či 5. století. První prokazatelný kostel vznikl na základech původního gallo-římského opevnění, kde dříve stával pohanský chrám. Tuto kontinuitu posvátného místa potvrdilo několik významných archeologických nálezů: v roce 1776 byla přímo v kněžišti objevena votivní socha boha Merkura, v roce 1845 byl za vnějším závěrem (chevetem) nalezen obětní oltář zasvěcený bohu Marsovi a v roce 1908 byly v areálu děkanství (Doyenné) vykopány fragmenty plastik, které pravděpodobně zpodobňují císaře Marka Aurelia.

Raně středověký kostel nechal následně rozšířit svatý Agricola. V roce 732 budovu kompletně zničil a vyplenil vpád Saracénů, avšak později ji nechal od základů obnovit Karel Veliký, který zde v roce 813 svolal významný církevní koncil. V průběhu staletí se měnilo i patrocinium chrámu: původně byl zasvěcen svatému Štěpánovi (Saint-Étienne), kolem roku 542 však byl přenesen pod ochranu svatého Vincence.

Stavební historie současného chrámu Dnešní budova katedrály vznikala v dlouhém rozmezí let 1090 až 1522. Její mimořádně složitý stavební vývoj představuje ucelenou encyklopedii proměn církevní architektury v regionu Burgundsko. Přesnou chronologii jednotlivých etap poprvé vědecky stanovil abbé Salis (zemřel roku 1970), který rozluštění tohoto stavebního rébusu zasvětil podstatnou část svého života. Vývoj se dělí na dvě hlavní epochy: románskou a gotickou:

Románské období Stavební práce byly rozděleny do tří po sobě jdoucích etap: 1090–1100: Z této nejstarší fáze se dodnes dochovaly postranní orientované absidioly na severní a jižní straně; 1120–1130: Do této doby spadá výstavba přízemní části hlavního chóru a ramen transeptu; od roku 1150: Z této etapy pocházejí nosné pilíře a mezilodní arkády hlavní lodi i obě boční lodě.

Gotické období Gotická přestavba byla z hlediska výsledného vzhledu chrámu zásadnější než románská epocha. Probíhala ve čtyřech velkých stavebních kampaních mezi lety 1220 a 1522: od roku 1220: Byla vybudována gotická závěrová apsida chóru, klenba nad křížením lodí, osová kaple v závěru a nová kapitulní síň; kolem roku 1310: Vznikly gotické obvodové stěny hlavní lodi; 1380–1429: Byla dokončena gotická klenba hlavní lodi a vyzděna část stěn přilehlé křížové chodby; 1400–1522: V této závěrečné fázi vznikly postranní kaple podél bočních lodí, byly dokončeny jejich klenby a celá stavba románsko-gotického ambitu.

Popis stavby Exteriér

Katedrála svatého Vincence, která byla v minulosti sídelním chrámem chalonské diecéze, se tyčí přímo v srdci historického jádra města.

Západní průčelí a věže Západní průčelí, které tvoří dominantu náměstí Place Saint-Vincent a pohledově uzavírá zdejší pravidelné trhy, pochází z 19. století (bylo vybudováno v letech 1822–1844). Jedná se o vůbec první stavbu ve Francii, která vědomě převzala tehdy nastupující novogotický sloh (nahradila původní zchátralé průčelí, jehož součástí byla románská zvonice). Spodní část průčelí tvoří předsunutý terasový portikus (nartex) z dílny architekta Hippolyta Lebase, nad nímž se zvedá vysoký trojúhelníkový štít hlavní lodi s prolamovaným rozetovým oknem. Autorem tohoto celkového architektonického konceptu je lyonský architekt Antoine Chenavard.

K tomuto průčelí přiléhají dvě symetrické, hranolové věže o výšce 42 metrů. Jsou pojednány v dekorativním stylu pozdní (plaménkové) gotiky. Architekt jejich výstavbu navrhl v roce 1827 jako náhradu za obě původní středověké věže, u nichž hrozilo bezprostřední zřícení. Koruny obou věží zdobí soubor šestnácti soch, které zpodobňují svaté patrony jednotlivých městských čtvrtí a okolních obcí (např. svatého Jiří, svatého Vavřince, svatého Vincence, svatého Jana, svatou Martu či svatého Pavla). Tyto plastiky vytesal sochař Étienne de Saptes.

Ostatní části exteriéru Severní průčelí příčné lodi (transeptu) prolamuje menší gotický portál završený tympanonem.

Kolem vnějšího závěru chrámu (chevetu) se rozkládá zahrada, která se táhne podél severní románské apsidy a následně obklopuje monumentální gotickou hlavní polygonální apsidu.

Interiér

Dispozice chrámu sestává z trojlodí (s dominantní hlavní lodí), výrazně vystupující příčné lodi (transeptu), chóru a samotného kněžiště (sanktuária). Podle badatele Andrého Salise vykazuje celá struktura i samotné rozměry hlubokou číselnou symboliku: „Vnitřní délka chrámu činí 62,93 metru a celková šířka je 21,39 metru. Samotná hlavní loď je dlouhá 32,55 metru a široká 10,24 metru. Pokud tyto rozměry přepočítáme na lokální délkové míry užívané v 11. století, zjistíme, že jsou přesnými násobky posvátných čísel sedm (pro délky) a tři (pro šířky).“

Hlavní loď a transept V hlavní lodi jsou na původní masivní románské pilíře z druhé poloviny 12. století dodatečně nasazeny gotické svazkové přípory nesoucí hrotité mezilodní oblouky. Stěny lodi jsou vertikálně členěny do několika úrovní s bohatou profilací (kanelované pilastry, příložné sloupy a profilované patky). V první úrovni (patře) se otevírá slepé triforium s plným poprsníkem (balustrádou), které slouží jako vestavěný ochoz procházející samotnou tloušťkou obvodových zdí. Každé klenební pole obsahuje v této emporové zóně pět gotických, jemně tesaných trojlaločných obloučků, které dosedají na románské hlavice spodních sloupů.

Ve druhé úrovni stěny se otevírá další průchozí ochoz s prolamovaným poprsníkem s motivem čtyřlistů. Monumentální gotická klenba, která se tyčí ve výšce přes 24 metrů nad podlahou, je řešena jako křížová žebrová klenba, doplněná o podélné osové žebro – liernu. Sedmilodní prostor hlavní lodi uzavírá neobvyklá architektonická kuriozita: velká vnitřní gotická rozeta. Ta je proražena přímo ve štítové zdi nad románským triumfálním obloukem, který odděluje hlavní loď od transeptu. Toto řešení je pozůstatkem z doby, kdy byla loď ještě románská, krytá plochým dřevěným stropem, a tudíž výrazně nižší než příčná loď. Za tímto obloukem se otevírá samotné křížení lodí.

Prostor křížení kombinuje mohutné románské pilíře a oblouky s dodatečně vyzděnou gotickou klenbou. Původně byl tento centrální prostor osvětlen ze tří stran: ze západu zmíněnou vnitřní rozetou a ze severu i jihu dvojicemi sdružených oken završených kruhovým okulem (tato okna jsou však dnes zazděná). Obě symetrická ramena příčné lodi jsou rozdělena do dvou klenebních polí.

Chór a sanktuárium Za křížením lodí se nachází prostor chóru, vyvýšený o dva stupně, který si rovněž uchoval románské pilíře a oblouky, avšak s výrazně jemnějším kamenickým zpracováním. Nad nimi opět pokračuje gotické triforium, které je zde však subtilnější, vzdušnější a posunuté blíže k patě klenebních oblouků. V každém klenebním poli ho tvoří tři hrotité oblouky nesené štíhlými válcovými sloupky.

thumb|Sanktuárium a hlavní pětiboký gotický závěr katedrály svatého Vincence.

Horní průchozí ochoz na úrovni chóru byl původně bez zábradlí, avšak během 14. století byl na jeho jižní straně doplněn prolamovaný poprsník s motivem čtyřlistů. Gotické klenby nad kněžištěm jsou zpevněny dvěma mohutnými klenebními pasy na rozhraní lodi, chóru a sanktuária.

Do samotného sanktuária se stoupá po třech stupních. Tato nejposvátnější část chrámu je již čistě gotická, neboť původní románská polokruhová apsida byla ve vrcholném středověku kompletně nahrazena polygonálním pětibokým závěrem. Tři velká okna v přízemí závěru lemují štíhlé ozdobné sloupky. Uměleckou hodnotu sanktuária umocňuje monumentální bruselská tapiserie z roku 1510, která zde byla instalována v roce 1965. Tento vzácný renesanční gobelín o rozměrech 6,75 × 7,15 metru zobrazuje tři figurální biblické výjevy s eucharistickou symbolikou.

Boční lodě a kaple Obě boční lodě lemuje věnec postranních kaplí, které odrážejí hlubokou zbožnost a prestiž měšťanských rodů tehdejší doby: První kaple (na severní straně): Byla postavena v roce 1424 Oudotem de Malain a zasvěcena svatému Michaelovi a svaté Kateřině; Druhá kaple: Je pojednána v čistém stylu plaménkové (pozdní) gotiky a pochází z roku 1440; Třetí kaple: Představuje unikátní přechodový článek kombinující pozdní gotiku s nastupující italskou renesancí. V roce 1522 ji nechali vybudovat chalonští měšťané a její klenbu zdobí čtyřiadvacet erbovních štítů zakladatelských rodin; Čtvrtá a pátá kaple (na jižní straně): Vykazují skromnější rozměry a dominuje jim románský sloh. Tato jižní boční loď je mimořádně cenná přítomností kamenných mřížových přepážek, které jsou typickým a unikátním znakem burgundské románské školy (obdobné řešení se dochovalo např. v Saint-Gengoux-le-National). Pátá kaple této lodi ukrývá nádhernou nástěnnou malbu z konce 15. století, která je mistrovským dílem burgundské malířské školy.

Na mnoha dalších místech v interiéru katedrály se dochovaly cenné fragmenty starobylých nástěnných maleb. Výjimečná je především fresková výzdoba v konše severní románské absidioly, která zachycuje výjev Oslavení Panny Marie.

Chrám v Chalon-sur-Saône drží v rámci celého Burgundska jedno unikum: jako jediný ve svých zdech uchovává hrobky dvou svých historických biskupů. V interiéru odpočívá svatý Lupus (saint Loup), významný prelát z počátku 7. století (jehož jméno nese sousední obec Saint-Loup-de-Varennes), a biskup Jean Germain, který stál v čele diecéze v letech 1436 až 1461.

Zvony Katedrála je vybavena třemi zvony. V levé věži je zavěšen monumentální hlavní zvon (bourdon), zatímco dva menší zvony se nacházejí ve věži pravé:

Bourdon „Jeanne-Henriette“: Zvon laděný do tónu g² odlil v roce 1853 lyonský zvonař Gédéon Morel. Váží přibližně 5 200 kg a jeho spodní průměr činí 1,96 metru, což z něj činí vůbec největší zvon v celé autunské diecézi. V současné době již zvon z technických a statických důvodů nemůže vyzvánět na volno, ale využívá se pouze k odbíjení (taktování) pomocí elektromagnetického kladívka (zejména při pohřebních obřadech). Zvon 2: Zvon laděný do tónu d³, který v roce 1809 odlil rovněž G. Morel (váží 1 000 kg). Zvon 3: Zvon laděný do tónu g³, odlitý stejným zvonařem v roce 1860 (váží 600 kg).

Varhany Hlavní kůrové varhany pocházejí z konce 17. století. Vyřezávaná barokní varhanní skříň (buffet) byla prohlášena za movitou historickou památku již v roce 1846, zatímco samotná hrací a píšťalová část byla na seznam památek zapsána v roce 1972.

Původní velký barokní stroj v chrámu sloužil až do roku 1751. V tomto roce kapitula oslovila slavného varhanáře Karla Josepha Rieppa (1710–1775), který postavil současný monumentální nástroj. Ten původně disponoval čtyřmi manuály a čtyřiačtyřiceti rejstříky (kolem roku 1850 byl však jeho rozsah zredukován na tři manuály).

Křížová chodba (Ambit) Křížová chodba (ambit) se táhne podél celé jižní boční lodi katedrály.

Základy této stavby pocházejí již z 10. století. Nadzemní gotické zdivo vzniklo v 11. století, avšak v průběhu 14. až 16. století prošlo radikálními stavebními úpravami. Každé ze čtyř ramen (křídel) ambitu je rozděleno do šesti klenebních polí (travé), z nichž každé se dále člení na tři štíhlá okna (lancety) s trojlaločnými oblouky. Během Francouzské revoluce byl celý objekt rozprodán v soukromých dražbách na stavební parcely, což vedlo k úplné demolici severního ramene.